17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
20.10.18 10:03  Anonymous
19.10.18 17:36  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Zadními vrátky za Řopíky
Zápis: Cossack    Fotky: -    Popis fotek: -   
Neuvěřitelné se stalo skutečností a po čtrnácti dnech dohadů jsme se konečně sešli na správném miste ve správný čas tj. v sobotu 20. května zasranýho roku 2000 v 9:00 ráno u pumpy na dálnici směr Hradec Králové. Vozidlo č. 1 jehož posádku tvořili Bosorka, Bloodik, Cossack a Hubina přijelo fčas, takže někteří členové byli svědky Jehovovými výskytu jednoho silničního piráta zpitého dalo by se říci do němoty, kdyby dotyčný neustále nemlel hubou. Jaké bylo naše zděšení, když poté co nebyl schopen ani obsouložit automat na kávu a musel mu sekundovat prodavač pumpař, nasedl do svého vozu za volant a po par minutách co uložil své paže na všechna důležitá zařízení ve voze jako je volant a ruční brzda + šaltrpáka i odjel. Blikal přitom na všechny možné světové strany co jen mu blinkry dovolovaly. Bohužel vždy na opačnou stranu než vozidlo jelo. To ho nicméně nerozhodilo a byl nalezen u svého vozu o pět kilometru dále na odpočívadle kde nejspíš doplňoval hladinu alkaholu f krwy. Blil to pro nás všechny odstrašující přiklad, nicméně náš výlet nemohl ohrozit ani on ani déšť, který nás neustale pronásledoval. Pote co Cossack zjistil, ze ho neustale na dálnici pronásleduje nějaká modra Toyota, samozřejmě s ruskou mafií, jal se zrychlovat své vozidlo až na nepředepsanou rychlost 150km/h což bylo i pro jeho skvělé vozidlo až až. Nicméně pronásledovatele se mu setřást nepodařilo. Jaké bylo jeho překvapeni, když zjistil, ze v aute zločinců nejsou zločinci, ale druha polovina naši expedice vedena zkušeným driverem z trati Paris - Trakar Hausíkem.

Bez větších problémů jsme dorazili až do Obědovic, kde jsme hodlali vypustit své nadbytečné tělní tekutiny. Bohužel v budově se nacházel Alien, který hadrem stíral podlahu a nevypadal nadšeně, když mu Cossack svými nožkami pohňápal podlahu řka, ze jde jen na záchod. To dědka rozzuřilo a prohlásil, že toto nejsou žádné veřejné záchodky a jestlivá nejdeme do restaurace, tak... Na víc již Cossack nečekal, poděkoval soudruhovi za informaci a jal se mu i s Hausíkem pochcat zeď v zadní části budovy. Dle objektů nacházejících se v trávě za zdí, nebyli tito naši hrdinové ani první a dovoluji si tvrdit, že ani poslední, kdož svým drahocenným... na zeď. To, že jsme byli vidět z protějších vilek, nás nemohlo v žádném případě rozhodit. Následně se za zeď vydala i Bosorka. Co tam dělala, zůstává pro nás tajemstvím. Na parkovišti opět došlo jako již tradičně na nebezpečných místech k pokusu o fotbalový match. Odjezd byl vzápětí, nebýt přerušení najíždějícím kamionem, který Obergruppenführerovi Cossackovi málem urazil prdel jeho modrého oře.

Jízda do Hradce Králové proběhla v pořádku a pak již naše gumy směřovaly na Náchod, kde měl být první cíl naší cesty-Tvrz Dobrošov.

Po líté námořní bitvě, kterou svedl s. Předseda se svou krásnou latexovou manželkou a kterou diky nesmyslným pravidlům prohrál (řekněme si to otevřeně, pravidla byla jasná a náš pan předseda jen chtěl dostat své role gentlemana a tudíž nechat dámu vyhrát ať to stoji co to stoji, i s. Hubáček by mu zatleskal nad hrdinstvím s jakým vedl svou flotilu vstříc zkáze). Zatímco s. Hubina neúnavně předčítal všem zúčastněným články z denního stisku, který si Cossack zakoupil v trafice před předsedovou residencí, dohadovala se posádka druhého vozidla jak naložit s časem, který zbývá do návštěvy podzemních strašidel na Dobrošově.

Po dlouhém hloubání přišli tito členové na to, že je třeba dát si kafíčko. Tato radostná informace byla sdělena osádce vozidla prvního cca dva kilometry před Náchodem. Rozumnější usoudili, že bude jednodušší osvěžit se buď v Náchodě případně přímo na Dobrošově. Nicméně posádka vozidla č.2 se nedala odbýt a rozhodla se, že prostě zastaví za každou cenu. Již bylo vše připraveno na zastávku u údolní nádrže Rozkoš, ale na poslední chvíli spatřil Cossack důležitý fakt a to sice původně se tak jevící parkoviště před kioskem, které se proměnilo pouze ve výsypku posypového materiálu. Vozidlo tudíž zrušilo původně plánované přistání a znovu nabralo rychlost, což způsobilo v řadách členů vozidla 2 značný rozruch doprovázený nevhodnými posunky na vozidlo první. Cela akce vyvrcholila ve chvíli, kdy vozidlo 2 nevydrželo a rozhodlo se zaútočit na kolemstojící benzínku Eemfau. Bohužel to opět dopadlo groteskně, kdy vozidlo č.1 se nechalo vlákat do léčky a nakonec pouze bravurní jízda Cossackova nezpůsobila hromadnou havárii těsně před cílem. Několik vhodně umístěných kliček a myšek odvrátilo hrozbu hrozící kalamity na silnici a pominu-li vozidlem číslo 2 projetou červenou ve středu Náchoda, probíhalo již fše tak jak mělo.

Po příjezdu na parkoviště ku tvrzi Dobrošov se rozhodla 99ti procentní většina celé výpravy, ze kafíčko přeci jen bude a tak se dohodla s Cossackem, který se vracel na místa svého mládí, že tento půjde pokecat se svými přáteli na tvrz a ostatní se půjdou osvěžit.

Stalo se tak, ofšem Cossack po příchodu ku kase zjistil, že přítel má zrovna volny víkend což znamenalo spoustu věcí, vesměs negativních. Například to, ze budeme muset platit vstupné, možná nám přidělí nevrlého průvodce atd. Díky šarmu sobě vlastnímu Cossack ukecal soudružku v kase, ze může své přátele nejvěrnější provésti podzemím sám a že tedy bude stačit když zaplatíme, ale musíme přijít fčas, bo dáma f kase končí a jde na oběd. Cossack tedy okamžitě volal zbylé posádce, že je třeba neprodleně nastoupit ku prohlídce, neboť by se taky mohlo stát, že budeme muset čekat až do jedné hodiny odpoledne, což rozhodně nepřipadalo do úvahy vzhledem k plánovaným dalším postupným cílům. Cossack sice navrhoval osobě, že výpravu provede sám, že zabouchnout umí a že klidně zaplatí předem sám za všechny, ale dáma byla neoblomná byť ji Cossack nabízel i rozkoš bondage ve vlastní šťávě přímo v pokladně, dokonce věc dostoupila tak daleko, že obvinila Cossacka, že ji snad chce ošidit a místo avizovaných 8mi přátel mu přijede zájezd "Bondage jak ho neznáme, aneb co vlastně známe" v počtu 42 dam, které navlečeny do latexových úborů diky materiálu proklouznou bystrému oku baby za kasou.

Kafíčko tudíž opět nebylo a planému slibu panu vrchnímu, že se vrátíme za chvilku snad věřil ve své naivitě jen on. Pak už vše bylo podřízeno prohlídce samotné. Na účastnících zájezdu bylo vidět, že je problematika pevností velmi zajímá a podávali fundované dotazy, na které Cossack jakožto velitel zájezdu musel najít odpovědi ve své paměti, která ho naštěstí ani po tolika letech nezklamala. Po sportovním výkonu, kterým bylo sejití 171schodu (Hausík cestou díky neustálému točení schodiště dostával halucinace, zdálo se mu, že je krásný a bohatý ale v konečném důsledku měl spíše pocit, že je mu blbě) jsme se vydali napospas podzemí.Cossack cestou vyprávěl story, které se mu staly v době, kdy zde před více než desíti lety provázel a účastníci zájezdu dále kladli zvídavé otázky, zatímco Cossack slzel při fspomínkách na svá mladá léta prohýřená v těchto podzemních prostorách, zatímco ostatní mužové jeho věku již proháněli děvčata a ženy, On zde poučoval mladé lidi o důležitosti historie, pevnosti pancíře a betonu, s čímž si teď může leda tak namazat prsa když je bez ženy.

I přes ujišťováni vedoucího výpravy a přes přísný zákaz nakonec v prostoru kasáren narušili členové Kanibal a Nikeman zátarasy a vyšplhali se na část závalu aby se přesvědčili, že Cossack nekecá a podzemní chodba skutečně pokračuje dál. Jejich smrti v podzemí za zabouchnutými drátěnými pancéřovými vraty zabránil snad jen nedostatek klacků v podzemí, které by mohly vchod na dlouhou dobu zablokovat a které marně hledali soudruzi Předseda i Cossack.

Pak nás již čekalo 262 schodů nahoru na velitelsky objekt. Zde nás bohužel potkalo počasí, kterého se všichni báli tj. začalo mírně pršet. Rozhodli jsme se, že občerstvení je nutné a na místě, tudíž naše kroky zamířily do kiosku u pevnosti. Parky a sušenky Prince staly se naším chlebem a pochutinou dne. Cossack byl velice příjemně přeqapen zájmem, který projevili všichni členové výpravy i přes nepříznivé počasí a po dlouhé době se jeho pochmurná nálada posledních dní a měsíců zlepšila.. Výprava chtěla vidět okolní objekty a zejména perlu čs. bunkrologie pěchotní srub Březinka. K tomu jsme nakonec po exkursi po ostatních objektech v okolí došli. Následovala prohlídka vnitřku, která určitě nechala v srdcích účastníků hluboký zážitek. Nemohl ho zkazit ani slejvák, který následoval v průběhu návratu k vozům. Byť někteří členové měli nevhodně zvolené oděvy, kdy z bundy jim voda tekla jako po okapu přímo na kalhoty a tudíž vlhli tam, kde ostatní byli relativně suší. Úprk k parkovišti zastavily až naše vozidla do kterých jsme naskákali jak blechy na psa.

Po konfrontaci s mapou bylo rozhodnuto, že pojedeme dál i přes nepřízeň počasí. Ovšem kdo mohl očekávat, že nás cestou čekají monzunové deště…, silnice zvící tankodromu a úchylní řidiči Opelů v horách nad Deštným. Příjemným zpestřením přejezdu Orlických hor se stal autokros, který se ale od klasického autokrosu lišil tím, že ho jezdily motorky. Asi nějaká místní specialita.

Spolujezdec Hubina diky své bystrosti a mapě rychlostí blesku spočítal a nalezl nejrychlejší cestu přes celé Orlické hory a pominu-li závěrečný omyl, kdy jsme se nechali zlákat zdánlivě kratší cestou vedoucí přes Zdobnic, místo abychom jeli cestou, kterou s. Cossack dobře zná, dalo by se říct, ze s.Hubina se jakožto navigátor velmi osvědčil. Cesta na Zdobnici a Nebeskou Rybnou ofšem okradla naše cestovatele o zážitek spatřit na vlastní augen sjezdovou trať, kde v loňském roce s. Cossack v rámci SM, kdy se mu zdálo během noční jízdy o bondage fejku Michelle Pfeifferové, přivodil sobě sama těžký úraz. Snad příště. Tedy nemyslím ten úraz, ale spatření toho místa.

Čím blíže jsme byli Rokytnici v Orlických horách, tím lepší bylo počasí, pokud tedy srovnáváme s tím, co jsme ten den mohli v rámci předpovědi mít. Bohužel cestou na tvrz Hanička začalo opět lejt a tak jsme se rozhodli vyjet i přes dva zákazy vjezdu až nahoru ke tvrzi což se normálně nesmi. Kupodivu nás cestou nikdo nechytl a tak jsme v pozdních odpoledních hodinách zaparkovali přímo před vchodovým objektem tvrze Hanička.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme se dočetli, že poslední výprava do podzemí dle fahrplánu šla v 15:00 a náš příjezd byl těsně před 17:00. Naštěstí jsme ale měli štěstí a ve vchodovém objektu spočívala ještě jedna připravená výprava. Poté co Cossack položil slečnu v pokladně na otázku zda by nás ještě vzala, tato neodolala jeho uhrančivému pohledu a svolila. Není divu, protože v opačném případě hrozilo, že se z úst Cossackových dozví něco moc nepěkného o své osobě. Zakoupili jsme tedy letenky a jali se nedočkavě očekávati sprievodcu. Někteří členové expedice od konkurence nevydrželi a tak shogunovi ninjové s dřevěnými holemi vtipně převlečení a maskovaní za starého dědka vtrhli do prostoru vchodu a zuřivě prohlíželi výstafku. Ostatní se za nimi pomalu vytráceli též, když už bylo jasné, že průvodce je neznámo kde a čekat na něj jen tak nečinně nemělo cenu. Po cca půlhodině čekání se zjevil obrýlený mladík s baterkou na zádech a představil se nám jako průvodce. Okamžitě se stal miláčkem publika, protože ho všichni s nastraženými oušky poslouchali a hltali každé jeho slovo. Sice mlel kraviny, ale není fšem dnům konec a jistě pokud půjde v Cossackových šlépějích, zapomene na ženy a bude se věnovat jen betonu a pancíři, dosáhne qalit svých předchůdců.

Čekání na sestup do podzemí si členové krátili hrou fčáru. Opět jsme sešli několik desítek schodů do podzemních prostor. Tam už to Cossack nevydržel a přes zákaz rozprchávání se po podzemí utekl od výpravy do temného prostoru, kde prostě musel vyzkoušet svítivost svého nového trička Sauspark. Zděšen tím, že mu svítila jen polovička s.Cartmana a jedno oko s. Kennyho začal plakat a až neurvalý průvodce, který ho zprcal, ze se trha od vypravy i když to on sám osobně zakázal, přerušil jeho neskonalý smutek a malou osobní tragédii. Opět nás začal krmit svými zhůvěřilostmi na téma opevnění. Bohužel ještě zhůvěřilejší než výklad průvodce, bylo podzemí samotné, přebudované na protiatomový kryt našich potentátů. Neodvažuji se ani odhadovat kolik stovek milionů se zde prostavělo úplně zbytečně a z našich daní. Nejvíce nás asi zaujala ošetřovna a kantýna. Zde se začaly nejdříve pomalu, ale pak už jistě projevovat lidožroutské choutky některých účastníků zájezdu. Projevovalo se to zejména tím, že se z hloubi chodeb ozývaly výkřiky typu "nemluvte o jídle" , "mám hlad" a další, které byly v několika případech podpořeny i okusováním azbestového obložení trubek v podzemí. Původní myšlenka s. Hubiny, že nás zavede do podzemí a zde v labyrintu podzemních chodeb nechá poztrácet a následně nás jako šukolog znásilní se naštěstí nepodařila. Sice se o zmatení výpravy pokusil tím, že poté co průvodce dal v podzemí rozchod s tím, že v žádném případě nemáme z hlavní chodby odbočovat na první odbočce vpravo, ale až na třetí vlevo, snažil se výpravu směrovat na šestou odbočku uprostřed vedoucí tam, kde ani NASA si není jistá.Nakonec jsme se s obrovským štěstím dostali na povrch po další spoustě schodů. Venku již svítilo slunce v celé své kráse a jasu. Modrá obloha předznamenávala, že snad konečně už bude hezky. Prošli jsme si povrch tvrze, kde mohli účastníci naší výpravy shlédnout největší množství pancéřových prvků zachovaných na našem opevnění. Došlo i k několika fotografiím, které navždy vepíšou tento náš společný zážitek do našich fspomínek. Po trapné narážce průvodce na zákaz vjezdu vozidel na tvrz a následném pohledu na nás, kteří jsme s nasazením vlastních mladých životů přijeli za tropického lijáku až ku tvrzi, utratili tu mrzký peníz a trpěli v podzemí zimou a hlady, jsme se odebrali k našim vozidlům. Ani lákavá nabídka bezprostřední blízkosti Cossackova bunkru nezlomila účastníky od touhy po ukojení pudů hladu atd.

Dojeli jsme tedy do Rokytnice v Orlických horách, kde jsme v podniku Rampušák načali nejdříve nenápadně, ale pak již v plné parádě pravé lukulské hody. Lítaly objednávky na česnečky se syrečkama, bujóni, uzená žebra, kapsy a ostatní tělesné otvory a v neposlední řadě se někteří členové utrhli z řetězu a byť je dnes a denně pronásleduje sračka horem dolem, dali si celé kilové koleno včetně cibulačky syrečkové co smrděla jak … Jak to celé nakonec dopadlo je koneckonců na fotodokumentaci. Koleno zůstalo téměř nedotčeno, Kosovo opět nedostalo nic, ale to nemohlo zabránit Nikemanovi, aby si den ještě neosvěžil pohárem, který si nakonec dali téměř fšichni. Předseda si dal na Cossackovo doporučení a v neposlední řadě na doporučení své vlastní chuti palačinky. Vzhledem ku krásnému pohledu, který skýtaly naše stoly plné žrádla, bylo třeba pořídit několik fotografií. Kdyby už qůli ničemu jinému tak qůli vytrestání s. Hujera, jež se na výlet vykašlal, byť se qůli němu překládal na jiný termín. Jeho výmluvy, že musí být v práci byly směšné a večerní koncert skupiny Krenberis hovořil jasnou řečí, proč nás dlabal. Každopádně tu žranici by nám mohl závidět kdekdo. Shození foťáku na zem a následná pětivteřinová rodinná krize v rodině Hausíků byla úspěšně zažehnána, takže se výlet vyvíjel velmi úspěšně.

Po ejakulaci z hospody byla opět zahrána čára, kterou bravurním hodem vyhrála s.Silva, a kteroužto výhru okamžitě zabavil s. Nikeman s odůvodněním, že hrála s jeho Céčkem. Pak již jsme odjeli směrem Cossackův bunkr. Cossack sám se těšil jak všem ukáže kde tráví 99% své dovolené a přestal se kontrolovat, což mělo za následek tragédii. Po výstupu účastníků z vozů a shluknutí se před Cossackovo bunkrem si velitel výpravy ve své nebetyčné blbosti již podruhé během čtrnácti dnů zabouchl klíče v autě. V tom okamžiku se původně romantický výlet změnil na kruté drama, tma se blížila, Cossack plakal v jámě a bylo jasné že z prohlídky sqostu nebude nic. Dámy vytahly míč a jaly se hrát hokej. Za pár minut se jim podařilo míč kopnout do pravého diamantového příkopu, kde ho musel s. Předseda lovit. Že si dámy neřekly o žebřík, který byl uvnitř objektu je jejich mínus… Cossack se soudruhy Hausikem a Hubinou se mezitím snažili dostat do vozu velitele. Po dlouhém úsilí a po změně osvětlovače se podařilo do automobilu dostat díky bravurní práci rukou s. Hubiny, který je nejspíš denně cvičí v samoobsluze při přemisťování Hořických trubiček z fochu do kapes. Odlet byl po velmi krátké prohlídce vnitřku objektu, který shledala valná většina zúčastněných jako krajně neůtulný a do spodního patra se jim ani nechtělo což musíme díky neuveřitelné blbosti Cossacka a jeho klíčů chapat.

Bohužel jsme se nedohodli asi přesně na dalším pokračování cesty, tudíž si druhé vozidlo myslelo, že nyní již jedeme do Prahy. Jaké bylo jejich zděšení když jsme po třiceti kilometrech opět vjeli do lesa a šplhali vzhůru na kopec Bouda. Zastavila nás až rozbahněná silnice, kdy už to prostě nešlo dál. V tu chvíli nám došlo, že jsme holt přehlídli odbočku resp. naopak jsme odbočili z hlavní cesty díky kládám složeným tak nešťastně, že jsem to prostě přejel a začal se šplhat nesmyslnou cestou, kterou těžko projede i Lakatoš… Zde došlo k první krizi, kdy se posádky automobilů místo domluvy dohádaly a vozidlo č. 2 to otočilo na Prahu. Zastavit ho již nešlo, protože signálu naši skvělí operátoři GSM zde neměli. Škoda, protože od vchodového objektu tvrze Bouda jsme byli nějakých 600 metrů. Nakonec si podzemí této velmi zachovalé tvrze a jediné přístupné v původním stavu prohlédli protekčně v půlnoci jen s. Bosorka, Předseda a Cossack. Prohlédli jsme si i prostory kam se normálně nechodí, takže si dovoluji říct, že ve spojení s projížďkou tvrzovým vláčkem (1 vagónek), krásnou akustikou prvního muničního sálu a hodinou duchů v podzemí, posádka vozidla č. 2 a s. Hubina (který nervově nevydržel odloučení od manželky a množství betonu na jeden den a zůstal v automobilu spát) skutečně o hodně přišla. Tedy pokud to beru z bunkrologického hlediska. Musím konstatovat, že jsme podali hodně dobrý výkon a obdivuji zejména dámy, že to vydržely se mnou a s námi. Byl to docela záhul i pro mě, stihnout toho přes jeden den tolik.

Návrat domů již mohu popsat jen za jedno vozidlo díky okolnostem výše uvedeným, které vedly ku rozdělení teamu. Cossack cestou usínal za volantem a halucinogeny kterými pro Cossacka jsou bunkry způsobily, že tento viděl na silnici neexistující vozy, kterým se vyhýbal a působil tak u posádky vozu zděšení (pominu-li s. Předsedu, který měl vize úplně stejné). Po qizu, kdy jsme se nemohli dohodnout kolik že to světel má náklaďák před námi a poté co Cossack přehlédl odbočku na Prahu byť na ní blikal blinkrem (asi ji zdravil) byl tento střídán aby nepozabíjel zbytek expedice. Příjezd do matky měst byl po 02:15 hodině ranní což se hned tak nevidí a jen to dokumentuje co jsme ten den všechno dokázali. Fakticky je to výkon.

Závěrem si dovoluji konstatovat, že vyjma zabouchlých klíčů, rozdělení vozidel těsně před cílem a totálního promoknutí na Dobrošově, skončil tento výlet fatálním úspěchem a děkuji všem zúčastněným za projevené hrdinství. Z celého výletu jsem si vzal poučení, že jestli budu ještě někdy v budoucnu požádán, abych podobný výlet stvořil (zbývá Bouda ) pak se Vám na to nevyseru… a rád opět něco v podobném duchu uskutečním.
  


... za KPCP  Cossack