17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
29.03.24 14:54  Anonymous
29.03.24 00:14  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Pracovní sobota v Berouně
Jak tu veselou taškařici shrnout...

Začalo to tím, že jsem, nemusel vstávat v šest ráno jako obvykle, ale až v osm. To bylo pozitivní.
Našel jsem montérky, i jsem se do nich vešel, což je též neklamná známka toho, že je vše na dobré cestě. Aby taky ne, do velikosti 62. Nebo to byla 64ka? 
Nářadí, které jsem si připravil, neopustilo igelitku ve které jsem si ho přivezl. A to z jednoho prostého důvodu – kombinačkami nebylo co kombinovat, sikovkami nebylo co sikovat, gumovou paličku jsem si nevzal, byť jsem na ní dvakrát myslel, šroubováky by byly jediné, které by došly užití, kdyby... Kdyby se na scéně později neobjevila hvězdná vrtačka Božka, která je mou nej ženskou, kterou jsem kdy měl v ruce. Tu si prostě musím pořídit i kdyby nevím co se dělo. Sice nemám co šroubovat, ale zjistil jsem, že není nad stavebnice nábytku. Takové LEGO pro dospělé u kterého vám choť, či přítulkyně nemůže říct ani popel, že zas nic neděláte, ale naopak by to měla ocenit.

Skočil jsem tedy do montérek jak Jája s Pájou a vydal se směr Beroun. Cesta skončila poměrně rychle, neboť cestou jsem si uvědomil, že mám jinou bundu a tedy jiné kapsy a tím pádem doklady zůstaly v té druhé jiné bundě a jejích kapsách. Jenže... už jsem v tu chvíli byl v „zemi za jednosměrkou“, takže zbývaly dvě možnosti. Buď si zajet pět km, neb se opačným směrem k nám z této zakleté země jet nedá, nebo dojet na začátek jednosměrky a zbytek dojít pěšky. Usoudil jsem, že pěšky to bude rychlejší. Tedy jsem se vydal nazdařbůh dolů z kopce, popadl doklady a vydal se nazdařbůh nahoru do kopce. Krásná ranní rozcvička. Tím padla šance, že bych mohl být v hlavním městě Barrandienu dříve a překvapit majitele nemovitosti tím, že se dostavím s předstihem a tedy okamžitě vzbudím dojem, že se na akci neskonale těším a nemohl jsem dospat.
Rozhodl jsem se to zkusit dohnat rychlostí a tak jsem se přes Loděnice přehnal 170kou. Naštěstí jediní policajti (pokud mi nepřijde nějaký neplánovaný pozdrav za půl roku i s fotkou) byli až na sjezdu na Beroun, kde už měli svou oběť.

Každopádně ve ¾ na 10 jsem byl v Berouně. Nahlédl jsem i na řopík E, který je široko daleko jediný zachovalý tohoto typu a můj vrozený navigační smysl mě nezadržitelně vedl vstříc dobrodružství s vůní dřeva a kování. Byl jsem tak natěšen, že jsem ve spleti železničních přejezdů namířil do jednosměrky a všiml si toho až na poslední chvíli. Jen mistrovský manévr zabránil porušení předpisů, na které jinak pečlivě dbám. Jen pánové za mnou (měli naštěstí dostatečný odstup), byli i tak možná překvapeni oním manévrem. Zkrátka Bodie za volantem se jen tak něčeho nezalekne. Pak již následoval výjezd do prudkého kopce (no Kaníku, až to bude namrzlé, nebo ledovka, jsem žádostiv jak se budeš dostávat domů, či do práce .

Téměř na kótě jsem spatřil ono obydlí, jenž bylo na obrázku v linku, který Kaník poslal. Hacienda Los Kanikos de Bella Vista se tam skvěla v celé své kráse. Teda spíš poloviční, protože zpoza plotu zdaleka nebyla vidět celá. Trochu mě překvapilo, že jsem pod zvonkem viděl úplně cizí jméno. To mě trochu odradilo od pomazlení se se zvonkem, načež jsem šel radši zkontrolovat adresu. Samozřejmě omyl díky mé vrozené navigační schopnosti, kterou jsem ještě určitě nezmínil, byl vyloučen, ale ještě mohlo dojít k chybě v linku... Nicméně vše sedělo. Přesto jsem zvonek netiskl a radši zavolal majiteli nemovitosti. Jaké ovšem bylo mé překvapení, když jediný s kým jsem si mohl pokecat byla hlasová schránka. Po druhém telefonátu, který opět skončil ve schránce jsem pojal podezření, zda jsem si nespletl dny a není to až v neděli, nebo zda jsem se nestal obětí trapného žertu. Slzy se mi kradly do očí, když tu se ozve červ z jablka .

Kaník volal zpět asi po pětiminutách a sdělil mi, k mému překvapení, že jsem a budu asi ještě nějakou dobu sám, neb on ještě doma řeší nějaké skříňky (rozuměj, potřebuje dosmažit ještě dva levely Tokio Gejša 3D na Plejstejšně). Nicméně prý je v budově přítomen nějaký tapetový odborník, který má klíče od zadního vchodu (o tom jsem netušil, že jím stavba disponuje) a tedy Kaník ho instruuje, aby mi šel otevřít. Mám prý obejít plot zezadu a tudy se dostanu dovnitř.

Obešel jsem tedy dvouhektarovou zahradu s bazénem, dvěma altány, budoucím tenisovým kurtem a golfovým odpalištěm, načež jsem stanul před oním zadním vchodem. Po chvilce se otevřely dveře a byl jsem vpuštěn dovnitř. Pohled na první místnost mě poněkud ohrozil na zdraví, protože zde panoval trochu chaos a dalo by se říct, že všude bylo všechno a všechno bylo zároveň i všude.

Tapetář překvapivě neměl žádné instrukce krom toho, že má tapetovat, takže bylo nutno zavolat stavbyvedoucímu. V průběhu dne se ukázalo, že tím tak úplně není Kaník , jak jsme si původně mysleli. Každopádně mi bylo sděleno, že vyberu li si JAKOUKOLIV z krabic v další místnosti, mohu vesele začít stavět. Toto sdělení se později ukázalo jako zcela fatální pro další stavbu.
Říkal jsem si, že bude lepší si nanosit těch krabic do budoucího dětského pokoje více, ať se s tím pak nemusím tahat, takže jsem vybral tři dle instrukcí tzn. libovolné a trhl si papundeklem.

Po trepanaci první krabice mě polilo trochu horko, protože první se objevil pytlík s kováním, kde bylo obrovské množství všech možných součástek namíchaných dohromady. Na těch pár prkýnek, co bylo v krabici mi to přišlo až neuvěřitelné množství, ale ok. Zřejmě se jedná o zpevněný nábytek, který má být dětmi nerozbitný. Po nalezení návodu mezi stěnami budoucí skříňky (byly to police, ale to jsem v tu chvíli ještě nevěděl) jsem tento začal neprodleně studovat. Nebyl vyloženě uživatelsky přívětivý a customer experience byla spíše negativní. Nicméně přece se nevzdám. Našel jsem tedy tác (víko od krabice), na který jsem rozhodil všechno kování, aby se v něm lépe hledaly díly dost neurčitě popsané v návodu.

Co mě každopádně napadlo jako první, když jsem mezi kováním spatřil i dřevěné kolíčky, že jsem měl vzít tu gumovou paličku... Jenže už bylo pozdě. Napadla mě spásná myšlenka, zavolat dalšímu s naší ukrajinské party, BlooDiKovi, zda jí má a mohl by jí vzít.
Překvapivě jí měl, ale hlavně už stál před haciendou a vyčkával. Nainstruoval jsem ho tedy na zadní vchod, kam vzápětí dojel, resp. docouval, abychom vyložili nářadí. Překvapivě na silničce, kam se vejde jedno auto, a projedou dvě za den se kromě nás bohužel vyskytlo jako na zavolanou další auto, které nemohlo tím pádem projet. Nicméně nechali nás vyložit a ani nás nevytroubili, což bylo pozitivní. Asi se jim zželelo ukrajinských dělníků, kteří musí makat i v sobotu.

Po nezbytných přípravách jsem předal těch pár instrukcí, co jsem dostal od Kaníka a jali jsme se poletovat kolem otevřené bedny. Krom toho, že návod byl divný, se nám zdálo, že neodpovídá počet dílů. Jako by tam nějaké chyběly. Pochopili jsme, že budoucí skříňka byla přepravována v bednách dvou a tedy bylo třeba otevřít ještě tu druhou bednu se skutečnými stěnami. Podle čísla jsme si našli tu správnou a začali montovat.

Přesto se nám po chvíli zdálo, že ten návod je prostě divnej. Byl tak divnej, že divnější už být nemohl. Poté, co jsme našroubovali polovinu šroubů k zámkům se nám návod zdál ještě divnější, protože neseděly ani počty ani velikosti, natož pak rozmístění děr v návodu a samotném materiálu. V tu chvíli nám to došlo! Ve fabrice vložili do krabice špatný návod!!!!!

Jelikož všude na krabicích bylo napsáno jméno Švihálková, napadlo nás, jestli třeba návody neprohodili mezi různými krabicemi už ve fabrice, aby si zažertovali s objednavatelkou. A taky jo. Našli jsme krabici, která k našemu návodu seděla daleko lépe než ta, ve které byl vložen. Později jsme zjistili, že návod byl vložen do správné krabice, ale my jsme díky Kaníkovo navigační radě „vezměte si jakoukoliv krabici a stavte“ sáhli po dvou nesouvisejících krabicích, které jen budily dojem, že spolu souvisí. Nicméně vzhledem k tomu, že skříňku stavěli mistři svého oboru a lidé, pro které je improvizace denním chlebem, podařilo se z různých dílů nakonec postavit skříň odpovídající přesně návodu. Jen to trvalo 2 hodiny, místo 1, kterou jsme plánovali. Ale každý začátek je těžší. Alespoň jsme potrénovali a další skříňky už šly pak zcela samy. Jen opravdoví mistři svého oboru dokážou postavit jednu skříňku z krabic dvou různých skříněk tak, aby to nebylo poznat.

Největším opruzem se ukázaly panty a lyžiny na šuplíky. Panty kvůli seřízení mezer mezi dveřmi a lyžiny kvůli tomu, že byly neuvěřitelně upatlané nějakou vazelínou a jelikož je bylo nutno při montáži rozdělit na dvě části, byl během několika pikosekund montér beznadějně zapatlán.

Postupem času se ukázalo, že největší chybu, kterou jsem udělal bylo, že jsem si nevzal gumové nákoleníky, protože klečet u stavby na tvrdé podlaze či stěnách skříní byl postupem času doslova očistec. Další věc, co při montáži nesmírně překážela a doslova člověka srala při každém pohybu, byla soustava OTP tzv. okrasných tukových prstenců. Ta prostě není ideální kamarádkou na montáž bez ohledu na to, jak šikovné ruce nad ní jsou instalovány.

V průběhu stavby první skříňky dorazilo duo F+N tedy slavný tenisový pár deblistů Fanda a Nikeman, kteří dostali neprodleně instrukce a začali stavět další skříňku. Toto stavební duo mělo ale práce rozdělené trochu jinak než dvojice (ossack BlooDiK (kde se ukázala souhra od samého začátku zejména díky Božce a neoddiskutovatelné BlooDiKovo praxi ze stavby nábytku všeho druhu) a nová dvojice fungovala tak, že Fanda točil šroubovákem, klepal kladívkem či paličkou, montoval a ideově se vedl, zatímco Nikeman ideově ladil ideově se vedoucího Fandu pomocí mobilního telefonu, který si přivezl jako své nejoblíbenější nářadí až z Vestce.
V závěru stavby skříňky se pak Nikeman ujal vyrobení jednoho šuplíku, čímž se stal odborníkem na stavbu šuplíků a chodili se k němu inspirovat všichni z okolí. Jeho další činnost – přitloukání hřebíčků na zadní stěnu skříněk pak byla doslova hra rukou a koncert na který se chodili dívat pavouci ze širokého dalekého okolí. Dlužno dodat, že je možná zaujal i Nikemanův montérský oděv. Ne každý si uprostřed února do nevytopeného baráku vezme na montáž trenýrky, kulicha a péřovku. Původně jsem se domníval, že trenýrky má někde z malování, neb byly poněkud zastříkané primalexem, nicméně později se ukázalo, že to je designový prvek, který tvořil ¾ ceny samotných trenek. Inu každý malíř svých trenek strojvůdcem.

V průběhu stavby druhé skříňky dua (+B dorazila i Lucka s tvarohovým koláčem, který nahradil snídani, jenž si z nás dal jen BlooDiK. Ostatní byli tak natěšeni na stavbu, že jeli bez snídaně . Dostali jsme i čaj, který i příjemně zahřál.

Při konzumaci koláče jsme si vyměnili i cenné zkušenosti z našich staveb. Díky nim jsem pak mohl v rekordním čase vyrobit šest šuplíků a tyto i nainstalovat do skříněk. BlooDiK mezitím odpočíval s dronem vedle na poli a sbíral síly pro montáž své největší stavby toho dne a to sice přebalovacího pultu pro budoucího dědice. Logistický problém „namontuj někam šuplíky a poličky, když není přesně určeno kam“ zdolal s neuvěřitelnou odvahou a stačilo jemné naznačení stavbyvedoucího (to už se jím ukázala Lucka, neboť Kaník na většinu našich stavebních dotazů reagoval „to se musím zeptat Lucky“, nebo „zavolám Lucku“), aby naprosto do detailu mohl promyslet jak a kam šuplíky umístit a jak namontovat některé díly z kování u kterých jsme jejich poslání nechápali v průběhu celé stavby. Štěstím bylo, že tento přebalovací pult byl z dílen švédské IKEA, takže byl návod trochu pochopitelnější jak u těch předchozích skříněk. Nicméně i tak vyžadoval celých mužů.

Poměrně obskurním dílem byla pak postel pro pana Štěpánka, kterou architekt a autor díla pojal jako skutečně velevyvoněnou stavbu, nad kterou by asi nejeden konstruktér zatlačil slzu. Návod na tom nebyl co se týče pochopitelnosti a hlavně názornosti o moc líp jak celá stavba. Takže pomocí tenoučkých šroubečků a matiček s podložkami jsme složili monstrózní postel z dílů, které by hravě přerazily nohu i obru Kolodějovi, pokud by jí omylem nechal pod ní, ale snad to mladého pána udrží. Každopádně to bylo takové předznamenání toho, co nás čekalo jako závěrečná stavba. Ta byla bohužel zdaleka nejstrašnější co do konstrukce a přívětivosti montáže.

Mezitím jsme si stihli prohlédnout i podzemní prostory celé stavby, které jsou opravdu ohromující co do rozlohy. Kromě tajné trubky, která prý byla vývodem kotelny (no nevím, protáhl by se jí i vyhladovělý partyzán), byť budí dojem spíše přítoku vody k vodní turbíně, jsme zde našli i obří posilovací stroj, který si zde Kaník nechal od původního majitele a již se těší až každý večer po malování potrápí své tělo. Účel dalších místností je nejasný, ale odhaduji to na lyžárnu, kabinet učitele praktik SM a bondage a možná i sušárna. Jedna místnost je pak určena pro subwoofer. Budova jako taková je dílem zřejmě poněkud výstředního umělce, neboť všude jsou schody různých velikostí, záhyby, různé otvory atp. Nejvíce nás tedy zaujala trucovna v dětském pokoji. Pro tu jsme vymysleli hned několik účelů a doslova jsme jí záviděli Štěpánkovi až bude větší... Na druhou stranu, až bude Kaníkovi 70, možná jí po Štěpánkovi zdědí a bude to jeho útočiště coby důchodce.

Po obědě a výborných karbanátcích od paní domu na kterých si pochutnali myslím všichni, jsme se jali tvořit další skříňky.
Fanda s Nikemanem se věnovali rozkládání zlatého lože v bývalé ložnici bývalých majitelů a soudě dle smíchu z této místnosti se jim myslím práce velmi dařila. Pak ještě odnosili nějaké předměty z hlavního předmětária u vstupu a museli díky pracovním povinnostem staveniště opustit.

My jsme se s BlooDiKem vrhli na již zmíněný přebalovací pult. Zde je na místě uvést jedno důležité upozornění – v návodu, na krabici i na samotném přebalovacím pultu je varování, že tento MUSÍ být ukotven ke zdi, jinak hrozí nebezpečí převržení na přebalovače a vyklopení přebalovaného. Když jsme volali do IKEA kvůli jedné nejasnosti v návodu (později se ukázalo, že jde o překlep, na který jsme jako první upozornili právě my a továrna nám za to nabídla kompenzaci prozatím neznámého rozsahu), též nám sdělili, abychom dbali na to, že bude pult připevněn ke stěně. Takže Kaníku, je potřeba pult připevnit ke stěně. Vrtačka z Lídlu by na to mohla stačit, pokud teda nenarazíš při vrtání na pancíř, což by mě u tohoto domu asi ani nepřekvapilo.

Zlatým hřebem po dokončení přebalováku pak byla designérská schůzka v dětském pokoji, kde jsme navrhli rozložení postele tak, aby tato neztratila na významu, ale zároveň byly snadno dostupné všechny smontované skříňky. Myslím, že se to povedlo a designérská kancelář Ing Arch. L. Kaníková – Prof. RSDr (ossack předvedla své nejlepší letošní dílo.

Posledním svěžím dílkem stavebního dua BlooDiK (ossack byla šatní skříň od Asko. Bohužel tato firma se nepřetrhne v předvrtávání děr na předměty, které byly vloženy do krabice jako stavební součásti tohoto monstra. Oproti původním skříňkám, které vyžadovaly celých mužů a jejich mozků bylo v tomto případě třeba postupovat systémem „dodělej doma“. Autor stavebnice skříně tak trochu zapomněl na šroubky pro panty, takže jsme museli improvizovat ze zbylého materiálu a pantů z předchozích staveb. Naštěstí ho bylo tak akorát a pantům se tak dostalo náležité péče.

V krásných 23:15 jsme tak zakončili naše celodenní dílo na které myslím můžeme býti pyšní. I paní domu s Kaníkem náležitě přikládali ruku k dílu a ve třech tak zručně vymalovali několik stěn a topení v dětském pokoji. Toho bych se já osobně i trochu bál, ale prý má Štěpánek rád červenou. Byť tedy bych čekal bíločervenou slávistickou kombinaci, nikoliv červenozelenou. To vypadá jak postřelený bohemák . Ale to si myslím, že si Kaník časem prosadí, až se stane stavbyvedoucím.

No zkrátka práce tam bylo uděláno dost, ale myslím, že ještě víc jí zbývá. Snad ale bude spokojenost nakonec na všech stranách a Kaník se tak stane důstojným následovníkem původního majitele a bude vyhrávat na kytaru a rožnit na vedlestojícím rožništi.

Byla to věru veselá taškařice a vyvozuji z toho několik závěrů:
- bohužel stárneme
- bohužel tloustneme
- pokud Fanda ukroutil rukama to co my akurukama, tak klobouk dolů
- příště nutně kolenní gumokrytky
- zhubnout
- koupit si Božku
- až budu příště požádán, abych se podobné taškařice účastnil, tak ... bych do toho šel znova, neb bylo veselo a člověk aspoň spojil příjemné s užitečným
- ne každý stavař je normální 
- bacha na hlavu
- blíž k řopíku/bunkru, to NIKDO z KPCP než Kaník nemá

Toliko k sobotě, 13.2. L.P.2016
  


... za KPCP  Cossack