17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
17.12.18 14:55  Anonymous
16.12.18 17:44  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Výlet č.3 na hrad Gutštejn
Zápis: Cossack    Fotky: -    Popis fotek: -   
výlet tento, konal se dne 31. březence tohoto roku

Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:

Zuzka - Hausíková - (Hauscar)
Jarmila - Kinder Surprise - (Hauscar)
Miki - Bloodik - (Bloodcar)
Bloodik - (Bloodcar driver)
(ossack - (Bloodcar buzna č.1)
Hausík - (Hauscar driver)
Kanibal - (Bloodcar buzna č.2, následně Hauscar buzna č.1)

Venku panuje krásné počasí, ptáci si můžou urvat hlasifky, krávy šílej, ovce slintaj, na hranicích Vám celníci zadarmo vyčistí boty a sežerou svačinu, Temelín neexplodoval naopak stal se z něj největší vibrátor světa, Ed Fakan se probudil s rukou v nočníku, romové houfně prchají za prací do Anglie, Slávia marně dotahuje náskok Sparty v lize fotbalové a stejně tak se marně pokouší dostat do finále extraligy hokejové přes Vítkovice, z výrobních pásů Škodofky pomalu, ale jistě sjíždí jedna Fabia a Montreaux za druhou, N@VA dláždí Barrandov mrtvolama ze zpráv, Železný v poledne vydá rozkazy pro národ na příští týden, Bohryová nadále polyká tatranky naštorc, po ulicích se nám prohánějí krásné slečny v krátkých sukních což způsobuje leckdy kolapsy mužů probouzejících se ze zimního spánku, jde na nás jaro a to se v kombinaci s ranním stáním stává smrtelnou kombinací, internet se prohýbá pod tunami dam denně stáhnutých do všech českých firem a díky tomu hlavy mužů pomalu plní se nereálnými sny o tom jakou dámu by vedle sebe chtěli, hlavy žen pomalu se naopak plní hrůzyplnými reklamami na prací prášky a otázkami života a smrti ohledně Vitaliney a Danone od Mattela či snad jaká vložka nejrychleji přemění vázu shozenou manželem při věšení záclon na želatinové medvídky, při představě, že je v prádelně znásilní PalmexMan a následně vysvobodí králíček Duracell a ještě jim tak dodá nové baterky do… se jim blahem svírá celé tělo. Nám méně šťastným pomalu začíná období oblíbených alergií na pyly. Každopádně je zde čas na to, aby se KPCP opět vydalo na další ze svých pověstných výletů.

Tentokrát měla být účast velká nejen kvůli fantastickýmu počasí, které slibovaly naše oblíbené rosničky (Bloodikovo Tina a (ossackovo Dolinofka), ale hlavně proto, že minulý výlet k uranovým dolům Temelín slavil opravdu velký úspěch u všech členů. Dalo se tedy očekávat, že kolona našich vozidel bude sahat od Prahy až do Plzně. Bohužel opak byl pravdou. Během sobotního dopoledne postupně odříkala účast jedna posádka za druhou a skoro to vypadalo, že se nepojede nikam, což by tedy bylo nanejvýš trapné.

(ossack byl do celé hry zapojen cca v devět hodin ráno z telefonu páně předsedova, zda tedy on na výlet jede. Otázka nebyla až tak moc na místě, neboť (ossack by byl ten poslední, který by výlet odmítl, takže šlo spíše o to, v kolik a kde si dáme sraz a případně kam se pojede. Již z dřívějška bylo tak nějak nastíněno, že velkým lákadlem jest Gutštejn - hrad to za Plzní, který z našich členů viděl jen Bloodik a velmi si ho pochvaloval, neboť zde měl tehdá blíže nespecifikovaný zážitek s místní Bílou paní. Na otázku kde se tedy sejdeme, bylo (ossackovi k jeho velké radosti sděleno, že bude vyzvednut přímo před svou rezidencí, neboť se jede na Plzeň a to je od Bloodika ke (ossackovi směrem. Takže Bloodik dá vědět v kolik se zastaví a (ossack nebude zdržovat a už bude mít sbalený baťůžek i s želvičkou. S těmito slovy (ossack opět usnul, neboť předchozí týden byl pro něj velmi náročný zejména v nočních hodinách, kdy držel službu pro nejmenovaného zákazníka a tento ho s radostí budil v ne zrovna obvyklých hodinách.

Jaké bylo ovšem jeho překvapení, když v 10:55 přišel kabelogram tohoto znění: "fstavej buzno, stop, sme pred barakem, stop, v jedenact sraz Mekdonald Rudna, stop, Kanibal, stop" Po nezbytném telefonátu, kdy se (ossack ubezpečil, že se mu to nezdá, ale je to holá skutečnost a Bloodcar opravdu před barákem stojí, předseda právě šlápnul do hovna a čeká se jenom na (ossacka, vystřelil tento z lože a bleskurychle provedl očistu chrupu, uší, vyúdil se a pohlavně učesal, aby byl krásný a přitažlivý jako vždy. Toto všechno stihl za pět minut, takže jsme sice v 11 hodin nebyli u Mekdonalda, ale odlétali od (ossackovy rezidence. Kupodivu na (ossackovo velitelském místě vedle drivera Bloodika byl upelešen Kanibal a odmítal (ossacka vpustit na zcela oprávněné velitelské křeslo pro jeho osobu. Nejspíš si byl vědom toho, že bude pokračovat Mikiho šikana z předchozího výletu a tak by bylo záhodno se uklidit na bezpečnější místo, neboť Bloodik ho osahávat rozhodně nebude a maximálně mu štrejchne šaltrpákou o kolínko když bude řadit pětku. To je ale ve vozidlech Škoda Favorit normální, takže žádné násilí a vyjma Kanibalova občasného nepřiměřeného vzrušení provázeného vilnými výkřiky, by mělo být již vše v pořádku.

(ossack tedy jako moudřejší ustoupil a nacpal se se svými kily na zadní sedadlo k Mikimu a začali společně smažit Sonic the Hedgehog po teoretické stránce. V Řepích už (ossack znal téměř všechny přátele Sonica i Hedgehoga a šla mu z toho hlava kolem.

Velmi svižnou jízdou jsme se dostali na dálnici směr Plzeň a zhruba stejně svižnou jízdou pod plynem se blížili k Rudné. Dokonce jsme předjeli několik brzdících vozidel! Každopádně při předjíždění vyloženě pomalu jedoucího vozidla nás zezadu dojel tzv. exkrementální rychlostí jeden spoluobčan v nespecifikovaném voze a začal na nás zuřivě blikat a troubit. Kam jsme měli uhnout, když vedle nás vlevo jely svodidla, vedle nás vpravo druhé vozidlo, to fakt tedy nevím. Jeli jsme svých 130 a bylo. Každopádně za čestný přístup byla uvedenému spoluobčanovi jednoznačně udělena cena Čestný č*r*k dne a tato z rukou všech členů vozidla neprodleně předána ještě v průběhu předjíždění. Slavnostnímu předání ceny v podobě vztyčených prstů byla přítomna ještě manželka vítěze, takže tento si mohl cenu náležitě vychutnat. Jeho pocity když na něj mávají tři joudové z auta fakáčema a won nemůže udělat ale vůbec nic ho dorazila a tak přidal a ujel nám.

Poté co nás občan předjel jsme pojali podezření, že si naší ceny neváží dostatečně tak jak by měl a chtěli jsme ho zkontrolovat. Popustili jsme tedy uzdu fantazii stisku plynového pedálu a pustili se do stíhací jízdy. Ta trvala bohužel jen několik set metrů, neboť následovala již odbočka k Mekdonaldovi do Rudný kam jsme měli namířeno jakožto stanovený Treffpunkt s Hausíky.

Kupodivu jsme trefili správnou odbočku k Mekovi a nejeli jako již tradičně zpět do Prahy což se jednou povedlo Bloodikovi a v neposlední řadě i loni (ossackovi. Vystoupili jsme z vozidla a zde nás přivítala fcelku sympatická slečna ve voze vedle nás. Způsobně jsme pozdravili a odpovědí nám byl pohled hodný intelektu Pokémona Pikachu. Manžel výše uvedené se na nás zle podíval, takže jsme je nechali svému osudu. Kupodivu daná dáma okolo nás pak následně prošla a live to už bylo slabší jak za sklem automobilu, které leccos skryje.

Přivítání s druhou polovinou zájezdu - Hausíky bylo velmi srdečné, ostatně jako vždy a vzhledem k probíhajícím přímým přenosům hokejového utkání z extraligy bylo téma povídání zcela jasně dáno hned předem. (ossack se debaty neúčastnil, neboť nestačil posnídat, ligový hokej ho až tak moc nezajímá a v neposlední řadě Dukla Jihlava o titul letos kupodivu nebojuje.

Takže si šel na snídani. Zakoupil si dva cheeseburgery a kakaíčko. Pojídání snídaně nemohlo skončit jinak než opařením (ossackovo huby a následným ztracením chuti k dalšímu jídlu. Miki zatím zkoušel jezdit všemi možnými způsoby, které mu jeho tělo dovolovalo, dolů a nahoru po místní skluzafce. Chvílemi jezdily jen předměty z jeho ošacení a Miki samotný se vydal na dráhu až po botách, čepici a bundě, kteří byli v roli předjezdců. Miki poté usoudil, že by nebylo od věci si od táty Bloodika nechat něco koupit a tak se vrhl k pultu a obsluze Meků. Vyžádal si psa s podivným umělohmotným rámečkem a k tomu samozřejmě nafasoval i menáž.

Pes mu byl zabaven Zuzkou, která se okamžitě postarala o vytažení záhadného papírku zpoza rámečku, který po bližším ohledání působil jako izolace před vybitím baterky vložené do rámečku. Nicméně z návodu nám nebylo až tak jasné k čemu zde baterka jest a co má způsobovat, takže jsme na rámeček začali pískat, hučet, klepat na něj ale rámeček nic. Vůbec s námi nekomunikoval. Poslední co nás napadlo bylo vložit psa stejně tak jako to bylo na návodu doprostřed rámečku. Rámeček totiž působil jako jakýsi obraz na stěnu. Ale co se nestalo, po vložení psa dovnitř a odklopení vnitřku rámečku se ozvalo řinčení skla!!!! Vyděsilo nás to řádně než jsme pochopili, že tento zvuk jest nahrán a právě kvůli němu je v rámečku baterka. Velmi laškovná hračka. Tento zvuk jsme poté poslouchali celou cestu, neboť se Mikimu velmi zalíbil, a tak nebohého psíka prostrkával rámečkem neustále sem a tam.

Po snědení všeho jídla, které šlo sníst a vypití všech kokakol, které šly vypít až na jednu, kterou si Miki vzal ssebou do auta a následně ukazoval (ossackovi o kolik byl ošizen tím, že byl do kelímku vložen menší ledovec - známá finta firmy Mek a Donald, jsme se vydali na další cestu.

Tentokrát jsme si ssebou vzali knihu Hrady, zámky a tvrze v Čechách a na Moravě - resp. její Západní část a dle ní jsme našli hrad našich sobotních snů Gutštejn. Posléze jsme na mapě nalezli i přibližnou cestu k němu. Další postup byl stanoven tak, že rychlejší vozidlo Hauscar pojede napřed a my prostě dojedeme až dojedeme, protože my se cestou kocháme a tak nějak nespěcháme. Sraz jsme si dali u první benzínové pumpy, kterou potkáme v Plzni.

Těsně před odjezdem od Mekdonalda Kanibal pohrdl pohodlím Bloodcaru a dezertoval do Hauscaru pod záminkou ekologictějšího provozu. My ale víme, že se prostě bál šikany, o kterou si na minulém výletu svým chováním řekl. Aspoň mohl (ossack sedět opět na své velitelské pozici a Miki měl vzadu volné pole působnosti. Při odjezdu se (ossack začetl do publikace šedé barvy pojednávající o hradech, zámcích a tvrzích v Čechách a na Moravě díl Západní Čechy a hledal první postupný cíl naší cesty - hrad Gutštejn a jeho další kamarády, které bychom mohli navštívit. Kupodivu ve druhé zatáčce se mu udělalo blbě, takže knihu odložil do zadní části vozidla a pak už se s Bloodikem jen kochali okolostojící přírodou.

Jenomže přišel kopec před Loděnicemi a tam se stalo něco neuvěřitelného. V průběhu kochání se, dostalo naše vozidlo nějakým záhadným způsobem jakoby novou krev do žil a rozjelo se neuvěřitelnou rychlostí nazdařbůch dolů z kopce smetávajíc za sebou sebevědomí řidičů Mercedesů, Audin a ostatních křižníků dálnic, které svými motory stěží stačily na utržený vagón v podobě Škody Favorit bílé barvy s pumovnici plnou pumy s plynem. Samozřejmě jsme v tu chvíli neuvěřitelně rychle předjeli Hauscar, kde posádku až na bystrou Zuzku manželku matku pluku vůbec nenapadlo, že bychom je mohli byť jen dohnat natož snad i předjet. Ve vozidle Hauscar tato skutečnost vyvolala asi takovou reakci, jako kdyby spolujedoucí dítě právě řidičovi oznámilo památnou větu "tati předjel Tě Trabant"… Každopádně úžas v očích jsme viděli na Hausíkovi a Kanibalovi ještě o padesát kilometrů dál v Plzni na parkovišti.

Z následného kochání se naším úspěchem nás ale vyrušily podivné zvuky a zejména podezřelý pohyb v přední části vozu. Usoudili jsme, že nemáme dovřenou kapotu motoru, takže na nejbližší čerpací stanici zastavíme a problém napravíme. Nejbližší stanicí ukázala se stanice Esso s tygříkem na střeše. (ossack vyrazil z vozidla do obchodu, že by tak nějak mlsnul, ale světe div se, sortiment obchodu mu nebyl dost dobrý, takže se po pěti minutách bloumání mezi regály odporoučel k vozu. Cestou si ale již uvedeným bloumáním na sebe akorát připoutal pozornost žen za pultem, ale bohužel v tom špatném slova smyslu - usoudily totiž, že tam hodlá něco ukrást a začaly se ke němu přibližovat a bedlivě jeho počínání sledovat. Radši tedy šel po svých, protože na starý kolena nechtěl být označen za lapku. Jedinou věc kterou svém životě ukradl byly kvartetové karty s motivem dopravních situací v první třídě základní školy ve školní družině. Dodneška když si na to vzpomene z toho má trauma a kdyby žila naše tehdejší učitelka, rozhodně by je šel vrátit.

Poté co haubna byla shledána zavřená a pouze pnutí karosérie se projevovalo oněmi podezřelými pohyby, dofoukli jsme kola a telefonicky kontaktovali vozidlo č. 2 že tedy sraz bude v Plzni u první pumpy za cedulí města. Tam jsme se také po cca 45minutách jízdy octli. Vystoupili jsme z vozidla a za volant si okamžitě sedl mladý Miki, který se pokoušel zapnout a přepnout co nejvíce přepínačů v automobilu. Ve finále našel bohužel klakson a to byla daleko větší tragédie než když našel přepínání dálkových světel. Stopařky stojící v protisměru si o nás asi myslely své… Každopádně jsme nelenili a jali se orientovat mapu. Podle lišejníku na stojanech čerpací stanice jsme určili sever a ukázali si, kde zhruba tak nějak přibližně bychom mohli při troše štěstí narazit na hrad Gutštejn. Sraz byl stanoven na poslední odbočce silnice první třídy v obci Úněšov směrem do pralesa silnic třetí a sedmé třídy.

Jelikož kupodivu u pumpy neměli film do Předsedovo nového fotoaparátu, bylo rozhodnuto, že film zkusíme za pár šupů zakoupit v obchodním domě Tresco na opačném břehu silnice pro motorová vozidla. Odbočili jsme k Trescu a projeli přitom kolem velkého papundeklového tučňáka, který zaujal zejména Mikiho a dokonce i Předseda chvíli koketoval s myšlenkou, že se vykašlem na hrad a pojedeme do místní Zoologické zahrady. Naštěstí historie zvítězila nad lží a nenávistí a tak se tato myšlenka založila pouze do našeho podvědomí.

U Tresca jsme našimi limuzínami zaujali Červenáčka, ze kterého se vyklubala hlídka Oskaru nabízející nám své dokonalé služby. Jelikož jsme ten den nehodlali investovat do podobných pochybných společností, byl Červenáček poslán kam patří a KPCP vstoupilo poprvé ve své historii do jiného Tresca než je Zličín, Máj a Letňany velmi pochybně známé ze slavných a tragických (slavných pro zážitky, tragických pro peněženku) nočních vánočních nákupů KPCP. Tyto se jen tak mimochodem loni velmi vydařily.

Již za dveřmi se (ossack vrhnul jak hladová zvěř na nejbližší bankomat, aby získal za jednu plastovou kartičku několik papírových papírků se směšnými čísly za které si následně hodlal vyměnit vybrané naturálie. Stánek se zmrzlinou byl další překážkou víceméně hladce probíhající návštěvy tohoto kulturního zařízení. Ale pozornost finanční jsme mu věnovali až poté co byl zakoupen v místním fotolabu kýžený film, qůli kterému jsme vlastně Tresco původně navštívili. Poté se členstvo odebralo zpět k už zmiňovanému stánku se zmrzlinou a hodlalo pustit žilou svým mrzkým finančním zdrojům. Zmrzlina byla zmrzlá, to není tak nějak žádné překvapení, o to větší ale byl systém následné úpravy plného kornoutu této lahůdky. Slečna zmrzlinářka totiž kornout i s náplní otočila nožmo vzhůru a vnořila zmrzlou část zmrzliny do jakési hmoty, která nelenila a okamžitě se na zmrzlinu přilepila, resp. ji oblemcala ze všech stran bez rozdílu. Oblemcávací hmotu resp. její barvu si mohl nešťastník vybrat, takže vznikaly zmrzliny typu "krtinec" - hnědé a nebo typu "sladká prcka" barvy růžové. (ossack na rozdíl od ostatních si vybral právě růžovou (ne qůli svému zaměření, šedou bohužel neprodávali, takže jsem bunkrům byl nevěrný) na rozdíl od ostatních, kteří dali zavděk barvě budící větší důvěru tj. hnědé. Chuť byla zhruba taková, jako byste jedli zmrzlinu a předtím si ji pokapali voskem ze svíčky. Ale proti gustu…

Na pomezí dvou posuvných uzávěrů Tresca byly stojany s píčovinama tak jako obvykle a stejně tak jako obvykle nalákaly jediného možného kandidáta, kterého nalákají téměř vždy a tím je samozřejmě náš věčně dětinský hračička s. Předseda. Vložil minci a odměnou mu vypadl hlavolam zvící plastikové koule složené z mnoha drobných částí pochybných tvarů. Hlavolam to byl řádný, neboť až na hrad Gutštejn se ho nepodařilo nejen složit, ale ani rozložit. Jen šťastná náhoda, kdy pátému pokusníkovi Kanibalovi upadl na zem a sám od sebe se rozložil na bílkoviny, pomohla tomu, že bylo možné uvěřit, že jsme nebyli podvedeni. Ale to bych předbíhal.

Takže po usednutí do vozidel jsme se vydali směrem na třetí styčný bod a tím byla křižovatka v Úněšově. Bohužel zůstalo zpočátku jen u pokusu, neboť jsme nevybrali správnou cestu a zabloudili jsme. Nic tragického, stát se může každému, ale smutné bylo, že jsme zabloudili ještě na parkovišti Tresca. Jak Bloodik tak (ossack uvěřili šipkám a kolemjedoucím vozům a následovali je. Po pěti minutách jízdy z parkoviště jsme se světe div se, objevili opět na parkovišti a shodou okolností na tom samém. Situace byla o to tristnější, že jsme z parkoviště po celých těch pět minut vůbec nevyjeli. Proti vší logice jsme se poté vydali jiným směrem a hle, najednou jsme z parkoviště vyjeli na první pokus. Menší problém na kruhovém objezdu díky zmateně pobíhajícím chodcům vyřešilo přidání plynu a stěrače.

Jízda Plzní, městem piva děti moje, probíhala už bez větších komplikací, akorát jsme se jaxi netrefili na tu správnou výpadovku, protože tak nějak mostek vedle nádraží, který jsme podjížděli s kolejištěm by nepodjel žádný kamion ani kdyby se skrčil. Vzhledem k tomu, že dle mapy to měla být výpadovka na Karlovy Vary, trochu nás to znervóznělo, ale poté co jsme již ze stránky průjezdního plánku Hradce Králové nalistovali Plzeň, zjistili jsme, že to sice výpadovka na Karlovy Vary teoreticky být může, ale jen pro automobily nižšího vzrůstu. Ještě jsme si prohlédli vedle silnice vylitý rybník s tábořištěm a hurá na Úněšof.

Cestou jsme potkali bicyklisty s neuvěřitelně zabarvenými dresy, svítícími daleko do dáli. V zájmu zachování panenských prdelí Bloodikovo i (ossackovo jsme přidali a nechali je daleko za sebou.

V Úněšově nás již netrpělivě očekávala posádka Hauscaru. Odbočka nás svedla ze silnice první třídy na třídu dle stavu silnice asi tak 34. Řítíc se na Hvožďany, míjeli jsme ještě v Úněšově místní spediční společnost. Soudě dle toho, že některá vozidla této společnosti byla vybavena i koly, některé vozy dokonce všemi čtyřmi a světe div se, sem tam se dala spatřit i pneumatika. Usoudili jsme tedy, že společnost jest ve stádiu bouřlivého rozqětu. Akcionáři se o ní velmi dobře starají a její základní jmění bude skutečně jměním.

Hvožďany a Málkovice byly vesnice, ve kterých se tak nějak zastavil čas. Bylo na nich až příliš vidět jak dlouho tu "hospodařili" všichni na společném majetku a kdy nám všem byla matkou jedna strana. Překvapením byly pro nás i vesnické děti naprosto nelogicky si hrající těsně vedle silnice i v těch nejnepřehlednějších zatáčkách, kdy jsme je spatřili na poslední chvíli a sotva se jim vyhnuli. Na některé vesničky v tomto jinak krásném kraji byl skutečně smutný pohled a pochopili jsme odkud se asi bere tak široká základna N@VAckých přívrženců s. Železného velitele našeho.

Dle velmi opatrné jízdy Hauscaru se dalo soudit, že jeho driver si není až tak úplně jistý tím, kde je a jestli jede správně. Nicméně jel správně a tak jsme ho ani nemuseli podruhé ten den předjíždět.

Až v Pernarci jsme mu museli ukázat kudy vede cestička a pak už nebylo kam jinam uhnout špatně. Hrad Gutštejn nám již byl velmi blízko, ale následovalo menší překvapení v podobě bílé mlhy, která se zvedla za projíždějícím Hauscarem. Co to bylo ví jen NASA, já bych to tak šacoval na rozsypané vápno či co se to na silnici po celé délce cca 3km bezprizorně povalovalo. Vozidlo před námi ho rozvířilo a my v tu ránu jeli jakoby v chumelenici. Bylo to vzrušující a romantické, pak už byla mlha spíše přítěží. Silnice se totiž najednou zkroutila do neuvěřitelných zákrut s neméně uvěřitelným převýšením. V lese naštěstí zmizela valná část tohoto poprašku, takže jsme se mohli plně věnovati zákrutám a velmi pěknému okolí. Dřevěná kaplička která stála v jedné ze zátočin působila na nás jakoby z pohádky. A bylo to najednou něco úplně jiného než předtím pole a louky.

Daleko větší překvapení nám ovšem - tedy zejména (ossackovi, způsobil až objekt lehkého opevnění, který jsme míjeli při přejezdu Úterského potoka. Nikdo si ho z posádky obou vozů nevšiml, což je tak nějak normální, protože úchylku jakou má každý bunkrolog tj. za každým kopečkem v lese, či na louce vidí bunkr, má z KPCP jen (ossack a tak když tento zvolal "ty vole bunkr!" Bloodik nejdříve myslel, že se jeho spolujezdec úplně zbláznil, ale jelikož má pro svého spoludětinského přítele pochopení, zastavil za mostem tak jako i Hauscar, který tam ovšem zastavil z jiného důvodu. Pochopitelně nevěděli jak dál. Přeci jen jak již jsem uvedl na Gutštejně byl jen Bloodik a i ten jen tušil kde se zhruba právě nacházíme. Jak se později ukázalo tušil správně.

Ale vraťme se k našemu zastavení v údolí Úterského potoka. Stáli jsme na takové odbočce na lesní cestu směrem k polorozbořenému stavení bývalého mlýna. Začínala tam jakási naučná stezka právě podél potoka. Popisovala nějaké ptactvo, které se v dané oblasti nachází a při troše fantazie jest možné ho spatřiti. Pokud má člověk křídla, může si s nimi i zalétat. (ossack s očima navrch hlavy básnil o bunkrech a že se na něj jde podívat, jinak to nepřežije. Ostatní se kupodivu vydali s ním a tak jsme po cca 150ti metrech stanuli před vchodem do železobetonové pevnůstky. Z odborného hlediska se jednalo o typ "D" č.1059 s výstřelem po proudu potoka. Jeho postavení napovídalo tomu, že by na druhé straně silnice resp. mostu mělo stát jeho zrcadlově obrácené dvojče č.1060. Bylo tam. Jednalo se o objekty bývalého úseku E-21 Čerňovice. Podrobnosti a fotografie objektů si můžete prohlédnout ZDE Pochopitelně je na těchto velmi kvalitních stránkách možné si prohlédnout i ostatní okolní úseky a dočíst se podrobnosti o jejich účelu a výstavbě.

(ossack byl najednou ve svém živlu, lítal okolo bunkru jak kybernetická myš a kochal se. Ostatní členové výpravy se jen bavili při pohledu na (ossacka v sedmém nebi. Napodobil ho pouze Miki, který jistě až bude velký, stane se také bunkrologem. Padlo několik fotografií, které jsem doposud neviděl a tyto jsou stále uzavřeny v Hausfoťáku, který je nechce pustit ven. Nakonec když jsem si řopík prohlédl zvenčí, nedalo mi to, abych se nemrknul dovnitř. Hned při první příležitosti jsem se totálně zmazal od vazelíny, kterou byly natřeny veškeré ocelové součásti objektu jako vchodová mříž, vchodová střílna a odtah zplodin od střílny. Kupodivu v objektu nebylo nasráno jak je bohužel zvykem ve valné většině ostatních. Miki se vydal za strejdou (ossackem a ten jsa bez baterky, našlapoval v bunkru jen velmi opatrně. Objekt mohl skrývat třeba takové malé soukromé minové pole pokud to někdo nestihl na záchod doma, chytlo ho to cestou a tak musel vzniklou situaci neprodleně řešit tím, že najde nejbližší bunkr a tam… a tam… úplně se bojím to říct…

Po prohlídce vnitřku objektu, kde byla tma jak v pytli jsme ho opustili a hurá na jeho dvojče. To bylo oproti předchozímu objektu obdařené od komunistů tzv. protiatomovou úpravou, kdy byl objekt komplet vyjma střílny zavezen zemí a k jeho vchodu byla svedena prefabrikovaná šachtice opatřená tlakovými dveřmi. Slézt dolů bylo pro (ossackovo atletické tělo otázkou okamžiku a byl tak hrdinný, že ssebou vzal i malého Mikiho. Po zkušenostech z předchozího objektu se snažil malého bunkrologa upozornit, aby na nic nesahal, neboť bude špinavý jak … kupodivu se jeho varování neminulo účinkem a tak jsme se oba vrátili jak bez kolomazi na hlavě tak i bez hovna na noze. (ossack samozřejmě v průběhu svého betonového šílenství vykřikoval jednotlivá takticko-technická data ohledně opevnění a poté co cca 150 metrů proti proudu potoka spatřil další objekt, ukázal členstvu co znamená linie lehkého opevnění v praxi, kdy se objekty kryjí navzájem palbou svých zbraní. Jaké bylo (ossackovo překvapení, když členové výpravy vyjádřili přání tento další objekt s evidenčním číslem 1061 spatřit. Nejdříve nechtěl věřit, ale když mu Kanibal sdělil, že pak nebude celý den poslouchat (ossackovo kecy, že ho nenechali se podívat na bunkr, pochopil, že touha po vědění členů je silnější než lenost a tak se s radostí tříletého dítěte rozběhl k řopíku. Poté co do něj vstoupil pochopil, že zde není něco v pořádku. Na první pohled to vypadalo, že podlaha si odskočila na houby do lesa a stejně tak se chtěl asi vydat i strop. Nutno podotknout, že oběma při tomto výletě vydatně asistovala trhavina vložená dovnitř objektu. Útržek řopíku se válel i před levou kulometnou střílnou. Na tomto útržku si (ossack hodlal spravit své sebevědomí a tak se na něj vrhl a zvedl ho jak činku bez nejmenšího úsilí. Jeho činnost mezitím sledoval Bloodik ze stropu objektu a nevěřil že je bunkřík v takovém stavu jak povídal (ossack, když mu přece stojí na stropě a cestou naň si nevšiml žádného problému. Na (ossackem odloženou činku se následně vrhl Miki a hodlal s ní udělat totéž co před ním (ossack. Bohužel byl indisponován mládím a tak se mu výkon nezdařil až tak jak by si představoval. Opět zacvakaly spouště fotoaparátů a opět jsem fotografie své osoby již nikdy s tímto bunkrem neviděl. Zase pláčou v Hausfoťáku. Snad se jich dočkají alespoň mé děti, aby viděly jak byl jejich otec mladý a krásný a přitažlivý bunkrolog.

Nad řopíkem byla utržená lávka, která si asi neporadila s vyšší vodou a i tentokrát to nevypadalo na zrovna mírumilovný potůček. To ovšem v žádném případě nemohlo odradit Mikiho, aby opět nezačal jak je jeho dobrým zvykem u jakéhokoliv vodního toku, házet věci válející se okolo bunkru. Většinou se jednalo o předměty. Mezi nimi se našlo nespočet útržků lesa ve formě kamenů, větví, kmenů stromů a podobně. Očekávali jsme, že s jednou z klád se bude poroučet do potoka taky a tak jsme se sázeli kdo by tam pro něj skočil. Tzv. akustických hrdinů (akustický hrdina se pozná podle toho, že o tom, co chce udělat jen kecá) se našlo dost, s těmi opravdovými už by to asi bylo horší, ale záchrana života mladého sviště by nás stejně směle vehnala vpřed do rozbouřených vod a šestimetrových vln rozbíjejících se o břehy potoka.

Po nezbytném sdělení si dojmů jsme se vydali zpět k vozům. Většina šla radši přes stráň, (ossack to ale vzal těsně podle vody. Kupodivu se v něm shlédl i Miki, který se neohroženě vydal za ním. (ossack který si této důvěry velmi vážil na svého malého přítele počkal a společně překonávali bez jištění strmé břehy a balancovali tak mezi životem a smrtí nad rozbouřenou hnědou hladinou. Shora ze stráně byli sledování bedlivým okem ostatních členů, kteří se o naše dva hrdiny velmi strachovali. Naštěstí vše dobře dopadlo a když si ještě předtím (ossack pohladil betonové stěny řopíku na pravé straně mostu, aby se s ním rozloučil, sešli jsme se opět u našich rychlých vozů.

Bloodik se vrhnul na lahef s Fantou, kterou zakoupil u pumpy Esso a uhasil tak žízeň na cca tři minuty. Ostatní zatím orientovali mapu, aby se poradili jak dál, Miki si vylezl na střechu auta a shora nás všechny pobaveně pozoroval. Kanibal mezitím dostal stání a tak tento neobvyklý jev šel řešit na kraj cesty směrem k rozbořenému baráku. Krátce nato nás dojel jakýsi nedočkavec v nové Octavii. Jelikož jsme našimi dvěma vozy totálně zatarasili vjezd na polní cestu a víceméně tím i na jakési maličké improvizované parkoviště, chvíli čekal a doufal, že mu uhneme. Kupodivu se k uhnutí nikdo neměl a tak vzteky zajel po krajnici a bahnem na parkoviště bez naší asistence. Rvačka ani hloupé řeči z toho nebyly. Nejspíš díky tomu, že přesně ve chvíli kdy vystupoval z auta, my již odjížděli k dle mapy nedalekému hradu. Stačilo vyjet nahoru na kopec a již jsme přes louku zpět směrem k údolí potoka viděli velmi neobvyklou věž tohoto krásného a romantického hradu. Ukazovali jsme ji z vozidla i směrem na Hauscar, ale ti si nás nevšímali.

Odbočkou ze silnice jsme se pak dostali k místnímu hřebčínu, který zde dle architektonického řešení stojí určitě již od první republiky. V současné době působil tak napůl opuštěně. Zaparkovali jsme na improvizovaném parkovišťátku a čekali na Hauscar. Ten přijel a ze záhadných důvodů vjel do toho největšího bahna které na parkovišti bylo. Došlo nám, že až budeme vyjíždět pryč, rozhodně to nebude hračka a máme se tedy na co těšit. To jsme ale nechali koňům protože mají větší hlavu a hnali se ke zřícenině hradu.

Hrad samotný stojí sice v údolí potoka, ale na skále. Když se k němu blížíte, vypadá to velmi zvláštně, takový vysoký kamenný ostrov uprostřed lesnatého údolí. Věž hradu jest sice čtverhranná, ale má zaoblené rohy což působí velmi zvláštně. Na jejím vrcholu byly vidět maličké postavičky lidí a několik jehličnanů. Budilo to dojem, že věž je tak volně přístupná a je z ní jistě krásný rozhled. Cesta k hradu po které tekla voda nás nutila přeskakovat ze strany na stranu jak splašené srnky. Kanibal se snažil stále znovu a znovu rozložit hlavolam zakoupený v Trescu v Plzni. Nedařilo se mu a jeho snahu korunovalo až škobrtnutí o kámen, kdy mu hlavolam vypadl z ruky a sám od sebe se rozložil. Jaké bylo naše nadšení po tříhodinové snaze o jeho rozložení, to si nedovedete představit. Nyní nastala část skládací, usadili jsme se na lavičku, kochali se hradem a Kanibal začal skládat. Dařilo se mu zhruba stejně jako při rozkládání, s tím rozdílem, že v tomto případě mu asi nepomůže když hlavolamem mrští o zem. Kouli totiž tvořily části, které s koulí měly pramálo společného a delší dobu se nám nedařilo dát dohromady ani dva kousky. Světe div se, na hrad dorazili ve finále i naši barevní cyklisté, které jsme potkali za Plzní. Jak se tam tak rychle dostali, to nám bude už navždy záhadou. Každopádně poté co jsme se pokochali pohledem z dálky na hrad, vydali jsme se kochnout pohledem na hrad z blízka nejlépe z hradu.

Musím znovu podotknout, že zřícenina Gutštejna působí v krajině nadmíru romanticky a člověk si hned představí jak tam sedí na lavičce, slunce zapadá, nad věží šustí první netopýr a on žmoulá v dlani křehkou ručku nějaké sličné slečny, která je v sedmém nebi, že jí ten její vzal na takový pěkný místo. Dovoluji si tvrdit, že to je tisíckrát lepší než ta střelená a profláknutá večeře při svíčkách.

No ale jelikož jediné bytosti, které si tohle mohly ještě představovat a ventuelně se jim to i splní byl Kanibal s (ossackem, museli se tito dva švarní jinoši podřídit většině tj. ženatým a přestat snít a začít žít tvrdou realitou.

K hradu přestože se zdál relativně daleko jsme se dostali velmi rychle po takovém sedle, které vyrostlo z kamenů směrem k útesu s hradem. První hradní stavbou, kterou jsme míjeli, byl jeden z hradních sklepů, v současnosti zatopený vodou. Hrad se dle informačních tabulí všude kolem údajně rekonstruuje. Moc tomu nenasvědčovalo. Hradní brána vyvalená z pantů, vyjma návštěvníků mrtvo, kdo ví co se tam rekonstruuje. Do hlavního hradního sklepa jsme se neostali, neboť jsme neměli baterek a očima si v naprosté tmě člověk moc neposvítí. Prohlídka se tedy omezila na venkovní stavby, hradby a zejména věž. Pohled z hradeb byl ovšem úchvatný. Hluboko pod skalou na které stojí hrad bylo vedle vody tábořiště jak z nějakých klukovských románů. Navíc se tam nad ohništěm opékalo maso divé zvěře a tak jsme si společně zaslintali nad tou romantikou a žrádlem.

Přístup do věže byl zajištěn vydlabanou dírou v její obvodové zdi a tato byla uzavřena velmi "romantickými" železnými dvířky zabetonovanými nakřivo do zdiva. Když jsem k těmto dvířkům přišel, zrovna z nich lezly boty, za nimi nohy, pak prdel a ve finále i celej chlap. Po jeho chytrých radách vylezla i slečna co tam byla s ním, ovšem notně špinavá. (ossack se tedy okamžitě vydal opačnou cestou do nitra věže. Vzhledem ke svým rozměrům se musel nejenom sklonit, ale dokonce padnout na všechny čtyři a to už se mu nepoštěstilo hodně dlouho. Každopádně po odření se o útržky věže a totálnímu zamazání se o cementovou moučku v průlezu octl se u schodiště věže. Bohužel věž byla dutá (jak je tak u věží občas zvykem) a její vnitřek vyplňovalo jen stavební lešení jehož jednotlivá patra spojovaly dřevěné žebříky. Jak dlouho tam lešení stojí, to se mi dle stupně orezlosti nepodařilo určit, ale mladé rozhodně nebude. Navíc chodbička skrzevá zeď byla posypána lešenářskými spojkami, buď to byly náhradní díly na lešení a nebo se toto pomalu rozpadá, případně ho někdo po částech krade. Každopádně jsem se po žebřících vydrápal nahoru na věž bez ztráty života, či fragu. Věž ve své horní části působí daleko méně soudržně jak ve spodní části. Dalo by se říci, že tato jest nahoře rozšklebená do vějíře a pomalu se rozpadá. Některé kameny byly položeny tak, že dle mého názoru nebude trvat dlouho a vydají se na svou poslední cestu nazdařbůch dolů. Zubu času napomáhá i pár tisů, které na věži rostou a zdivo rozmělňují. Každopádně odvahu, stoupnout si na samotnou hranu věže a rozhlédnout se po okolí jsem nedostal. Představa jak se mi věž pod nohama bortí mě dostatečně rozklepala kolena a tak jsem se vydal zase dolů. Svůj cíl jsem splnil, moc lidí na věži asi nebylo. Alespoň jsem se touto myšlenou utěšoval.

Když (ossack slezl z věže, Miki mezitím pobíhal po hradě jak místní Ruprecht a bylo jen otázkou času, kdy se vrhne z nějakého skaliska. Byl několikrát okřiknut Bloodikem a to zřejmě zapůsobilo. Nakonec jsme sice neradi, ale přesto opustili zříceninu a zamířili k našim vozům. Miki šel opět tou nejdelší cestou kterou mohl a ještě za použití funkce randomize road střídal strany lesa podél cesty.

Ve finále nás samozřejmě čekal výjezd z bahna. První jel Hauscar. To co předvedl se nedá nazvat jinak než mud racing. Bahno létalo všude i metry nad vozidlem a zejména na Bloodcar, který byl pod bahnem totálně utopený a vypadal, jako bychom se s ním vrátili z právě ukončeného mistrovství Východočeského kraje v autokrosu.

Poté co Hauscar vyjel na pevný podklad, začala debata o tom kam pojedeme dále. Přeci jen na Hasištejn, který jsme chtěli navštívit to bylo trochu z ruky a bylo již poměrně dost hodin (15:30). Mezi členy se navíc začal projevovat hladomor a tak to vypadalo, že historie bude muset ustoupit nízkým potřebám žrádla. Ani navrhovaný Krašov a další hrady nebyly přijaty ze strany členstva s nadšením - vyjma všehoschopného (ossacka a tak se rozhodlo, že holt pojedeme nacpat pupky do Stříbra, pokud ovšem cestou nepotkáme nějakou jinou zajímavou hospůdku.

Totální zabahnění Bloodcaru nijak nehnulo s mistrovstvím čerstvého drivera Bloodika, tento bez řečí usedl za volant svého vozu a přestože přes přední sklo téměř nebylo vidět, rozhodl se jet dále i za těchto ztížených podmínek. Ne nadarmo je tedy asi vášnivým fandou závodů buggyn a autokrosu obecně.

Nakonec bylo dobře, že jsme odjeli, neboť těsně po nás dojel již zmíněný ďábel s Octavií a šel nejspíš též na hrad. Hauscar ho při svém mistrovském výjezdu z bahna řádně ohodil a na novém laku se tak cákance sraček velmi vyjímaly. Menší radost by z nich asi měl majitel, takže jsme ho nechali svému osudu a hurá pryč. V kopci z údolí Úterského potoka jsme potkali dýchavičného žigulika. Bloodik se nechal slyšet, že jestli se bude jeho řidič i nadále plížit do kopce jak smrad, ten kopec nevyjedeme a tudíž žigula musíme předjet. To se nám s nasazením všech sil a odrážením se i nohama z otevřených dveří povedlo a tak už před námi byla jen cesta víceméně z kopce směrem na Stříbro.

Ve Stříbře samotném jsme byli položeni na otázku, kde je v tomto městečku vlastně centrum? Intuice nás vedla správně a tak jsme se octli kolem čtvrté hodiny odpolední na parkovišti před náměstím. Bloodik se staral o parkovací hodiny, (ossack o vedle stojící Renault 19 kabrio a následně o slečnu v lakovanejch loďkách na vysokém podpatku hueeeee :-) co se blížila po protějším chodníku ještě se dvěma kumpány. Zblízka už nebyla tak hezká jako zdálky, ba dalo by se říci že jsme se jí i lekli, ale to už tak na světě chodí.

Jako podnik, kde si nacpeme svá břicha v rámci oběda, byla vybrána na dohled stojící pizzerie. Chuť na pizzu jsme sice moc neměli, ale dle poutačů tam měli vařit i normální jídla. Vešli jsme dovnitř a hned nás zaujalo poměrně příjemné prostředí ozdobené spoustou malých, větších i velkých zvonečků rozvěšených všude kolem. Dle tabulky jste si mohli za určitý obnos zvoneček koupit a na vámi zvolené místo si ho i přitlouct (ten zvoneček). Dojem kazily akorát kempinkové stolečky a židle. Na oknech se válelo spousta zajímavých časopisů pro pány a pro dámy, které zde byly asi na ukrácení dlouhé chvíle při čekání na jídlo. Ihned jsme se do nich pustili a zcela nespolečensky si začali číst. Obsluha nám nakonec nabídla i jídelní lístky, ale bylo vidět, že dotyčný pán není až tak úplně ve své kůži. Nejspíš to byl majitel a jen zaskakoval jako číšník za svou manželku, která byla nejspíš na manikúře jak se později ukázalo.

(ossacka z jídelního lístku okamžitě oslovil nakládaný hermelín a tak si ho okamžitě a střelhbitě objednal, stejně tak jako bifteček. Ostatní si dali též místní speciality a hlavně povětšinou pivo. Hermoš byl skutečně výtečný a neměl chybu. Ještě teď na něj mám chuť když to píšu. Tu mi v pizzerii zkazil až pohled do časopisu na lidojedy. Záběry vskutku geniální a tak nějak mě vyléčily z toho, číst si v restauraci…

Krátce po našem příchodu dorazily i místní dámy věku velmi ranného, ale na druhou stranu co do ženství velmi vybavené. Bohužel poté co zabředly do rozhovoru, projevila se jejich mírná intelektuální nesmělost. Co naplat, vyjímka potvrzující pravidlo…

Jelikož po snědení posledních zbytků oběda se obsluha neměla k tomu, aby nás zkasírovala, vrhli jsme se jednotlivě k pultu a začali platit šekem nebo kešem přímo u pultíku. Pan majitel z toho byl tak zblblý, že mi vrátil o 100Kč více. Tak jako vždy se ve mně probudil ten idiot Mirek Dušín a tak jsem mu přeplatek vrátil. Zabručel poděkování a poté jsme se rozloučili.

Když už jsme tak nějak takhle daleko od domova a navíc ve městě kde snad nikdy nikdo z nás nebyl, bylo by škoda si ho alespoň neprohlédnout a tak jsme se vydali po ulici směrem na náměstí. Cestou jsme míjeli cca po deseti metrech rozmístěné po obou stranách ulice obchody s obuví z 99% od Vietkongu. Dle toho jsme usoudili, že lidé ve Stříbře nedělají nic jiného než že denně kupují desítky párů bot a Vietkongové nestačí šít nové a nové páry. Dokonce i v hotelu na náměstí byl místo hotelové restaurace obchod s obuví. Hotel byl pochopitelně zrušen. Zda obuvnické skvosty světových značek Plima, Niki, Reboook, Addas, způsobují Stříbřanům ploché nohy nebo ne, to už jsme nezjistili, ale rozmanitost obchodů, v tomto případě dalo by se říct až úchylka na tento druh zboží, nás skutečně zarazila. Taková do domů nastěhovaná Holešovická tržnice. Děsím se představy, jak to asi vypadá v Železné Rudě na Šumavě, kde je podobná situace v daleko větším měřítku též k vidění. Trochu nám z toho bylo smutno… Kolorit ještě dokreslovaly přes ulici na sebe řvoucí temné rodiny.

Na náměstí, které alespoň vypadalo uklizeně byl díky svému neustálému pošťuchování vložen do kašny malý Miki svými staršími kamarády Hausíkem a Kanibalem Návrat k vozům byl poznamenán velkým pozdvižením, které vzbudil náš malý bahňák u místních obyvatel a poté co jsme k vozidlu dorazili přesně ve chvíli kdy k vedle stojícímu renaultu kabrio dorazil i jeho majitel se svou kočkou, bylo to teprve to pravé vyvrcholení. Slečna byla evidentně na vážkách, jestli má nastoupit se svým vymydleným frajírkem do nablejskaného Renaulta a nebo usednout s pravými muži do terénem zbroceného Favorita. Váhání této dámy ukončil namydlenec, který jí násilím strčil do svého blyštěnce a odpilotoval v dál. Ještě jsme si zdálky prohlédli slečnu v krátké sukni co se procházela kolem místní školy a pak už směřovaly naše vozy zpět k domovu.

Hauscar se ale najednou oddělil od výpravy a zahnul neznámo kam. FKÚ byl následně nalezen u čerpací stanice, neboť jeho posádka dostala žízeň. Bloodcar mezitím pokračoval v krasojízdě na Plzeň a na konci Stříbra jen o vlásek unikl pokutě za rychlou jízdu, kterou bychom zajisté dostali, neboť kopec do kterého si Švestky stouply nám nedovoloval překročit patřičně bonusované rychlosti. Za Stříbrem míjíme linii řopíků a k mému údivu i několik objektů vz. 36. Bloodik má pro mé úchylky pochopení a nabízí, že zastaví, ale nechci zdržovat výpravu a hlavně Miki už toho za celý den má plné zuby, takže na to pečem a jedeme dál. Zastavíme se příště. Krajina podél silnice je skutečně uklidňující a člověk je zas na chvíli pyšnej na to, že je Čech a že žije v krajinou tak krásný zemi. Dojem kazí jen desítky hvězd Orion všude v oknech vesnic, které míjíme. No každopádně geniální reklamní kampaň o jaké se podle mě Orionce ani nesnilo a holt jim to za ten nápad přeju.

Jako již tradičně ten den si dáváme sraz v Plzni v Trescu. Tentokrát nechceme kupovat film, ostatně už se šeří, ale (ossack i Miki mají tak nějak žízeň. Dorazili jsme k Trescu a kupodivu tam ještě od rána stáli Červenáčci. Tentokrát jsme je neposlali kam patří, ale šli se zeptat jak to vypadá s volbou vlastního čísla na jejich služby. Byli jsme odbyti, že už končej a že to nejde. Shodou okolností mě následně v Praze oznámili v jiném obchodu, že to jde úplně normálně a tak nevím co si o tom myslet.

V nákupním centru se opět Miki utrhl od svého právoplatného otce a doprovázel (ossacka mezi regály. Ten si toho všimnul až u erotických pomůcek, při studování zda by se vakuová pumpa dala použít na pumpování jízdního kola. V této nově vzniklé situaci jsem přemýšlel jsem jak se vyhnout oddělení hraček, neboť mi bylo jasné, že pokud tak neučiním, zůstaneme v Trescu viset o hodinu déle. Skoro už se mi to podařilo, ale nepočítal jsem s regálem Pikču nebo jak se ten zmrd jmenuje, který byl naprosto nelogicky umístěn mezi jízdními koly a sekačkami na trávu. Tam Miki zaplul a byl konec. Po cca 10ti minutách se mi ho podařilo léčkou odlákat a pak už jsem si dával pozor až k limonádám. Cestou jsme spolu řešili jestli si Miki má koupit Mirindu s Pikču Makču nebo s Ashem. Na tuto otázku jsem nedokázal odpovědět. Věděl jsem jediné, že nesmím podporovat tuhle stupidnost v tomto mladém bunkrologovi, dyk bych se nemohl podívat ani Předsedovi do očí

Takže vybereme společně jakousi obyčejnou kokakolu, ale Miki se s ní chlubí každému koho potkáme jako s obrovským pokladem. Lidé si říkají, to je ale hodný a krásný tatínek a já jim jejich dilema řeším a na směrem k Mikimu prohodím větu, to bude mít tatínek radost až Tě zas po letech uvidí… Velkej blázen a malej Pikču. Určitě si říkají, že ten velkej nalákal toho malýho na Pokémony a teď ho chce někde přefiknout, hrůza. Každopádně poté co Miki oslovil mladou kočku a oznámil jí, že tuhle limču mu koupil strejda (ossack, tato se na mě jen útrpně podívala a prohlásila cosi o chudáku dítěti. Otce jsem asi nezahrál dostatečně důvěryhodně a tak jsem propukl v usedavý pláč.

Bloodik zatím čekal na lavičce u pokladen, kdy se vrátí ztracený syn. Poté co se mu Miki pochlubil (tentokrát změna) ať se mrkne jakou si koupil limonádu, byl okamžitě ve střehu a mladého pána odhalil. Stačila jedna přesně mířená otázka a bylo jasné, že bez peněz si nemohl koupit nic. Sice se ještě snažil zachránit situaci odpovědí, že strejda (ossack mu tu limču dal, ale po mučení tedy prásknul, že mu limču koupil. Strejdovi byla tato okamžitě proplacena.

Na parkovišti, kde jsme se setkali s Hauscarem a jeho obsluhou jsme si chvilku pohazovali papírkem (jak málo stačí k dětské radosti) a okukovali kolem se pohybující slečny s vozíčky a nastupující či vystupující z vozidel roztodivných značek. Kulisu nám dělá v dálce se tyčící silueta hradu Radyně, která při západu slunce vypadá opravdu velmi romanticky.

Jelikož jsme tento výlet spíš prožrali než provýletovali, rozhodujeme se, kam tedy ještě takhle v podvečer se dá zajet. Napadá nás Amerika - známý to lom kousek od Prahy, kde např. (ossack nikdy nebyl a ostatní členové maximálně jednou v životě a to si z toho houby pamatujou. Rozhodnutí je jasné, směr USA.

U Berouna ještě přivádíme k nepříčetnosti jednu buchtu co jsme si dovolili předjet, dělá na nás xichty, ale to nás nemůže zastavit. U Loděnic odbočujeme z dálnice a vidíme další bunkr, jeden z mála co se zachoval z tzv. Pražské čáry. Následuje krpál až téměř ke hvězdám.

Západ slunce je v tuto chvíli famózní a temně rudé mraky na obzoru jen dokreslují atmosféru pomalu končícího dne. Na zšeřelé obloze ještě kreslí dvě letadla své bílé čáry a vypadá to, že se ve své nesmírné výšce musí srazit, kupodivu se ale míjejí a letí si dále za svými cíli, každé jiným směrem. Kam asi letí těch pár desítek lidiček? Podvečer zejména nad kopci Berounska vypadá velmi pěkně, až tedy na to, že ve mně čaj Aquilla zakoupený v Plzeňském Trescu vyvolává trochu nepříjemné interbřišní pocity. Na vrcholu kopce stojí jakási prapodivná zřícenina. Co to je, nevíme, (ossacka to upřímně řečeno už ani moc nezajímá, neboť mu začíná být tak nějak blbě od žaludku a přestože venku je fantasticky, radši by v tu chvíli seděl někde… Bloodik sice zastavuje, ale nikomu se nahoru už nechce.

Přijíždíme konečně k lomu Amerika. Stavíme u pseudo-zábradlí a jdeme se podívat na tu krásu. Pohled je to tedy skvělej, díra v zemi jako taková velikánská šlápota, dole na zemi jakési útvary složené z kamenů, jejichž význam by byl asi vidět jen z boční strany lomu. Člověk má skoro chuť tak jako tenkrát na Týřově, vzít křeslo, postavit si ho na kraj tý skály a kochat se. Vzadu je jezírko o kterém Kanibal tvrdí, že na jeho dně je utopený bagr. To samozřejmě zaujalo (ossacka, který se okamžitě pídí po podrobnostech. Začíná být lezavo a zima, Miki je opět k neudržení a neustále leze před i za zábradlí až ho musí Bloodik opět okřikovat.

OK, další slavný výlet KPCP pomalu končí, takže se loučíme a odjíždíme k domovu. My se s Bloodikem řítíme směrem na Radotín údolím Berounky, venku už je tma a u mě pokračuje stav, který bych definoval jako velmi nedobře. Doufám, že to stihneme. Před Radotínem nás ještě předjíždí přes bílou čáru nějaká pošahaná buchta, co potřebuje bejt o tři minuty dřív tam kde my budeme o tři minuty později, ale čert jí vem… Bloodik mě odváží až k naší ulici, smlouváme o peníze, na to kolik jsme ujeli mi přijde stofka málo, ale holt řidič je řidič. Ještě než vylezu z auta, přijíždí městský autobus a společně čumíme na veeeelmi pěknou slečnu co z něj vystoupila. Jsme takoví akustičtí frajeři. Hlášku makej za ní, proto nemohu brát vážně i když si možná šlapu po štěstí. Slečna dokonce zabočila i do naší ulice. Kupodivu ji neznám byť zaplula do baráku ob dva vedle nás.

Každopádně se loučím s mým spolucvokem do zřícenin Bloodikem a Mikim, který mezitím spal a makám domů. Tím definitivně končí třetí výlet KPCP, který se dovolím si tvrdit taktéž velmi vydařil a jsem rád, že se nám letos podařilo jet už na tři skvělý výlety během jednoho měsíce. Když to takhle bude pokračovat, myslím, že letos ten počin roku přeci jen v Hujerech asi vyhrají výlety. Kvůli tomu jsme KPCP kromě jiného asi taky zakládali, protože jezdit někam sám je takové nijaké. Někdy se to hodí, ale většinou je člověk rád někde kde je fajn i s lidma, se kterýma je mu fajn. A s těmito slovy bych se s Vámi rozloučil a popřál hodně podobných výletů za poznáním ať už hradních či jiných zřícenin, případně jiných technických památek stojících za shlédnutí.

Výletům zdar
  


... za KPCP  Cossack