17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
29.03.24 11:58  Anonymous
29.03.24 00:14  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Výlet č.4 na mosty u Borofska
Zápis: Cossack    Fotky: -    Popis fotek: -   
výlet tento, konal se dne 14. dubence tohoto roku

Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:

Bublajs - (Bublacar driver)
Bloodik - (bleskový fotograf dua Buznas)
(ossack - (navigátor dua Buznas)

Tento výlet stal se velmi zvláštním, neboť se ho původně mělo účastnit také spousta lidí, ale jako již tradičně než se mělo jet, začali se houfně odhlašovat. Důvody byly od trapných až po pochopitelné, Rudlajs se např. snažil do poslední chvíle dle informací jet, ale úplavice s tyfusem po požití neznámé kapaliny ho skolila natolik, že neudržel v ruce ani sluchátko telefonu a omluvit jeho účast musela až Ifča. Ještě ráno při odjezdu jsme ho kontaktovali, ale bohužel stav se nezlepšil, přidaly se další choroby neznámého původu. Ifča nakonec musela zajít do lékárny pro všelék Borroro.

Každopádně u Bloodiků, kde byl stanoven sraz se nás sešlo celých tři členů. Ostatní buď nezavolali vůbec, nebo zavolali s tím, že nejedou. Venku začalo sněžit, což tak nějak nahlodalo i zbylé členy, ale ti se nedali a zuřivě listovali všemožnými publikacemi o hradech a podobně, kam bychom mohli jet. Nápadů padalo mraky, ale ve valné většině jsme je zase zavrhli z roztodivných důvodů. Na hrady, které bychom chtěli vidět je to dost z ruky na to, že jedeme jen tři, takže jsme pomalu propadali trudomyslnosti.

Po hodině a půl hledání (ossacka osvítila neskutečná myšlenka a tou byla návštěva bizarních dálničních mostů u obce Borovsko. Den předtím na ně narazil na internetu při psaní zápisu z výletu na Tlemelín při hledání technických dat ohledně Duhového mostu v Bechyni. Tentokrát se na vyhledávač, který nalezl tisíce jiných informací jen ne ty co potřeboval, vůbec nezlobil a hltal stránky o mostech jako čokoládovou tabulku. Rozhodně neměl o existenci mostů ani tuchy. Chtěl na ně jet někdy sám, ale nyní, když se naskytla možnost strhnout ssebou i své věrné přátele, vhodil tuto možnost do pléna s tím, že vhození podpořil ještě internetovou prezentací uvedených stránek pro B&B. Vypadalo to, že je mosty i zaujaly a tak byl cíl výletu jasný. Navíc se odtam dalo jet i na Sečskou přehradu, kam chtěl jet (ossack a nad ní se tyčí hrad Oheb, kam zas chtěl jet Bloodik.

Tak jako je už u (ossacka letos obvyklé, dostal takové zlé tušení, že ho cestou potká něco strašného co se tělesné schránky týče a tak si ještě u Bloodika vyžádal zapůjčení Viagry na zastavení střevních pochodů. Bloodik nelení a vytahuje svou megalékárnu, za kterou by se nemusel stydět leckterý obvodní lékař. Chyběl v ní snad jen rajský plyn.

Sněžení houstne a tak je čas vyrazit. Ujeli jsme cca padesát metrů a už zastavujeme u bankomatu pro peníze, neboť je možné, že na mostech vybírají vstupné a přijet tam s prázdnou peněženkou by asi nebylo vhodné. Bloodik ktedy obral bankomat o poslední peníze a pak už jsme se řítili vstříc cíli našeho výletu.

Jízdu po dálnici mezi vločkami sněhu jsme si krátili zábavnou hrou "uhádni, jak se jmenuje jedna hlasatelka v ČT, která už tam nepracuje a její otec jest kaskadér". Soutěž vyhrál (ossack, který správně trefil Marušku Tomsovou, která má mimojiné krásné nožky. Mám ten dojem, že ty byly původně popudem pro tuto soutěž, když jsme se předháněli v našich modlách. Bezkonkurenčně samozřejmě vede Klára Doležalová, která kromě toho, že je velmi sympatická, je i intelektuálně solventní.

Z dálnice jsme sjeli na Exitu Loket a u pumpy pod dálnicí se jali osvěžovat. (ossack si zakoupil dva banánky v čokoládě, Bubla banána a Bloodik bagetku a cigára. Dle mapy jsme zjistili, že se musíme kus vrátit a tak jsme se vydali přes Brzotice a Bernatice na Borofsko. Podotýkám, že na uvedených stránkách na internetu nebylo uvedeno, kde přesně se most nachází a víceméně ani jak bude asi velký. Fotografie zvící velikosti poštovní známky navíc značně zkreslovaly.

Mezitím nám oběd běhal po silnici v podobě slepic, které jsme ale nechali žít, protože s námi nebyl nigdo, kdo by nám je připravil. V Borofsku jsme se octli po projetí docela drsné pravotočivé zatáčky podél které stály stromy. Na jednom z nich visela malá tříkolka. Jestli tam byla od poslední havárie nevíme, ale dle slov starousedlíků tam byla pověšena schválně. Místní omladina si tam totiž z vesnice udělala závodní dráhu a tuto nepřehlednou zatáčku tam projíždí v osmdesáti. Pro kokoty tam tedy pověsili tříkolku, aby jim došlo, co můžou způsobit, ale blbci neporučíš…

V této velmi malebné vesničce, kde končí silnice a dál už je jen voda, jsme řešili kde zaparkovat. Našli jsme takové malé náměstíčko kde sice byly značky se zákazem parkování, ale jinde to prostě nešlo a jelikož jsme neočekávali nějaký zuřivý nájezd turistů, prostě jsme tam vozidlo nechali.

Borovsko je zajímavé tím, že vlastně stará obec neexistuje, zachoval se z ní pouze kostel. Zbytek je pod hladinou vodního díla Švihov. Zkrátka a dobře silnice k původní vesnici z dlažebních kostek vede do vody a v ní se postupně ztrácí. Smutný pohled. Až tam jsme ale nedošli, protože všude stojí cedule se zákazem vstupu do prostoru Ochranného pásma vodního zdroje I. Stupně. Těchto cedulí jsme ten den měli vidět ještě asi 597, ale v tuto chvíli jsme je ještě respektovali. Nevím co mě to napadlo, ale usoudil jsem, že most musí být právě pod tímto kostelem. Že by byl v tom případě umístěn absolutně nelogickým směrem mě prostě nenapadlo a tak jsme se vydali ke kostelu. Cestou míjíme rybník na kopci, taky zajímavé řešení. Kupodivu jim rybník ještě nevytekl a brigádníci se okolo něj činili co to dalo jak bylo vidět. Jelikož naše nejistota byla větší než naše jistota, (ossack vymyslel taktiku jak zjistit kde je most, aniž bych se musel potupně zeptat. Potkali jsme totiž ženštinu s malým klučinou a hundem, kteří se vraceli od kostela z procházky. Hlasitě jsem tedy zabředl hovor na téma most a stalo se přesně to co jsme očekávali. Ženština nás zarazila a sama od sebe nám oznámila, že jestli jdeme na most, jdeme blbě. Poté co pochopila, že my nepochopíme její popis cesty k mostu, nabídla nám, že půjde kus cesty s námi, stejně jde tím směrem. Tak jsme šli a povídali si o mostu a o historii Borovska. Náhoda nám poslala do cesty neuvěřitelnou dámu, protože dříve měli hospodu a její matka vařila německým důstojníkům, kteří dohlíželi na stavbu mostu. Také nám povídala o tom, že most ještě než byla napuštěna Švihovská nádrž pomaloval svejma paňácama Honza Vyčítal z Greenhorns. V neposlední řadě o jejich obci a hlavně o mostu natočila Česká televize jeden z dílů pořadu Lapidárium. Jezdili tam na pramičkách okolo mostu a její vnuk tam jako z mostu chytal ryby. Údajně po mostu chodili na druhý břeh nádrže chytat houby. No nakecali jsme toho za těch pár desítek metrů spousty a u poslední chalupy nám pak rukou ukázala kudy se vydat, abychom našli kýžený most. Šli jsme tedy po cestě kterou nám ukázala, (ossack se rozhodl ulehčit měchýři a tak se pustil do hledání svýho brčka, který díky zimě bylo schováno hluboko v záhybech kalhot. S pomocí pinzety a filatelistické lupy se mu to nakonec povedlo.

Vedle cesty jsme pak potkali několik trsů květin, které tam nasázel Nikeman. Nikdy jsme je takhle volně v přírodě růst neviděli a tak jsme se museli pokochat. I my muži máme občas své dny.

Dle informací naší starousedlice jsme se nyní měli vydat po louce dolů, ale to šílené bahno co tam bylo nás dokonale odradilo od tohoto úmyslu a tak jsme to vzali oklikou přes les. Tam jsme se chvilku brodili mezi ostružiním, ale mezi stromy už vykukoval náš betonový drobeček. Zatím tedy vykukoval jen tak, že jsme si absolutně nedovedli představit jak vypadá a na jakou jeho část se tedy díváme. Bloodik nám ale nevěřil, že nějaký most vidíme a plácal cosi o sněžné slepotě. Je pravda, že stále sněžilo, ale to nás nemohlo zastavit. Chvílemi jsme i my tedy pochybovali, že most vidíme, protože od břehu po kterém jsme šli to nevypadalo na nějaký nájezd na most. Podotýkám, že z fotografií na webu nebylo možné si moc udělat obrázek o tom, co nás čeká. Jedno bylo jisté, ten most nemá konec. Každopádně nevím jak ostatní členové výpravy, ale (ossack se opět dostal do jakési extáze, která ho přepadne vždy, když se jedná o nějaké architektonické památky z první republiky a technické památky vůbec. Nevidí, neslyší a kdyby mu někdo do cesty postavil jakoukoliv překážku, nezastaví ho nic.

Problém toho, jak vlastně most vypadá se vyřešil jakmile jsme vylezli z lesa. To jsme spatřili něco co se prostě hned tak nevidí. Betonové monstrum, které byť z 90% zatopené čumělo z vody budilo úctu a obdiv i tak. Co bylo ale horší, že most neměl konec přesně z té strany na které jsme byli my. Tam byly akorát základy pilířů, které jsme okamžitě přirovnali k protitorpédovým sítím, které svého času kryly Tirpitz v norských fjordech. Ze stavby samotné ční nad vodu jen vrchní část mostního oblouku a celá mostovka. Na to, že koryto potoka, přes které původně stál resp. údolí, které most překlenoval bylo 100metrů hluboko. Jaká tam tedy musí být hloubka nádrže a jaké to bylo celé monstrózní dílo nám teprve docházelo a o to víc nás mrzelo, že takovýto obr je zatopen a nemůžeme si ho vychutnat v celé kráse. Stavěl se v průběhu druhé světové války a ještě nějakou dobu po ní. Měl být součástí dálnice na Brno. Jak známo mosty se na dálnici staví ze všeho nejdřív, takže to vysvětluje proč se z ničeho nic najednou uprostřed Čech vzal betonový most ke kterému a od kterého nevede žádná silnice. Ve finále byla dálnice vedena jinudy a tak na most nikdy nevjelo jediné auto. Vzhledem k vodárenské nádrži a jak již jsem psal absolutní absenci jakékoliv cesty na něj už nikdy ani nevjede. Je to takový smutný pomník, most, který nikdy nesloužil a nikdy nebude sloužit svému účelu. To mu ale zdaleka neubralo na kráse. Jen ta voda… snad se nám někdy poštěstí ho vidět více než jsme viděli teď.

Překvapilo nás, že most je vlastně na dvě půlky oddělené cca 5cm od sebe s tím, že je ještě ke všemu každá část mostovky v jiné výšce a navíc nakřivo. No prostě jsme zůstali koukat jako opaření a nemohli se vynadívat na tento doslova skvost. Nevědeli jsme odkud ho dřív fotit, takže vzniklo několik fotek z čela mostu, kde bylo vidět jak prostě končí jako by byl useknutý, pak je již vodní hladina. Další fota z boku celé konstrukce a pak mezery, která zbývala na druhý břeh a kam se už stavbaři nedostali. V (ossackovi zrálo přesvědčení, že jestli ještě ten den nebude stát na druhé straně mostu resp. přímo na něm a nebude se dívat na místo odkud teď pozoruje most, prostě nepřežije. Jelikož jsem ale nebyl driver celé výpravy, nebylo na mě, aby se rozhodlo, nicméně kolegové byli asi mostem neméně uchváceni a tak jsme se naprosto bez problémů shodli, že na druhou stranu chceme všichni a že se odsud nehneme, dokud se nám to nepovede. Jenomže jak se na druhou stranu dostat? Už vůbec mi v tuto chvíli není jasné jakým způsobem tedy chodili místní po mostě na houby jak říkala starousedlice, ale čert ví, to v tuto chvíli nebylo důležité. Vydali jsme se tedy podél břehu a chtěli víceméně zátoku obejít a dostat se tak k mostu. Neuvědomili jsme si bohužel jak velká ta zátoka může být. Že sahá víceméně až za skutečnou dálnici a to tedy bylo dobře dva kilometry tam a zpět. Což o to, vzdálenost nehrála roli, roli ale hrálo prostředí, ve kterém bychom museli jít. Cesta žádná, hustý les, resp. křoví a sem tam bažina. To nemělo absolutně cenu riskovat a tak jsme se rozhodli, že se vrátíme zpátky k vozu a dojedeme si na most z druhé strany. Upozorňuju, že nám stále absolutně unikalo postavení mostu resp. jeho orientace a kde ho zhruba můžeme hledat. Nebyly tam žádné orientační body, prostě nic, co by nám ho mohlo pomoci z druhé strany nějak rychle najít. Víceméně jsme museli spoléhat na intuici a hlavně náhodu.

Ještě naposledy jsme se tedy mrkli na most z této strany a hurá zpět do auta a konečně na most. Cestou k autu přestalo asi na 37 sekund sněžit. Co ale nepřestalo, bylo absolutně neskutečné bahno jak na cestě tak na poli. Zkrátka a dobře nebylo kudy se vracet aniž by si člověk ssebou nenesl tuny bahna přilepené ze všech stran bot.

Trochu nás deptá, že se musíme vracet takový kus cesty podél dálnice a chvilku jsme koketovali s myšlenkou vzít to po policejní nábližce, ale to bylo asi příliš troufalé a my jsme chtěli ten den za poznáním a ne za dementama. Oběd se nám opět proběhl před vozidlem a Bloodik natěšený na most by býval jel na opačnou stranu v Bernaticích. Naštěstí díky pobíhajícímu obědu jsme si vzpoměli kudy ráno běžel a došlo nám, že když běžel ze severoseverovýchodu na jihozápad a my jeli z východu na západ, tak teď když běží z jihu na severovýchod, my musíme jet na jihojihozápad. To pochopí i dítě v mateřské školce. Cestou (ossack zkoumá mapu, kudy tak nějak by bylo nejlepší se k mostu dostat. Kupodivu k němu nevede jediná cesta a oblast mezi Hulicemi a Švihovskou nádrží je poměrně velká a co je horší, pouze zelená což značí neprostupné bažiny a deštné pralesy jak hovořila naše nová mapa z roku 1938, kterou jsme měli ssebou. Ono tak nějak bylo z druhé strany mostu vidět, že tento končí ve stráni a dál už je les, ale do háje nějak ho museli stavět ne? Nějak se tam musel navážet materiál. No nic, tuto záhadu skutečně vyřešíme až ve chvíli, kdy naše nohy stanou na betonovém monstru, ofšemže z druhé strany vody.

Nyní reklamní vložka, dojděte se vyčůrat, kafíčko, nechte v sobě tuto záhadu uzrát, za chvíli budeme pokračovat.

A znovu Vás vážení přátelé vítám u našeho příběhu o tajemných mostech u obce Borovsko resp. Hulice. Předpokládám, že jste odpočati a připraveni na vše co bude následovat.

Tak tedy poté co jsme z mapy vyčetli to, že z ní nevyčtem zhola nic, prostě jsme se rozhodli, že to risknem. Pojedeme do Hulic co to pujde až na konec fsi a tam prostě půjdem qodě. Hergot dyk ten most není od dálnice tak daleko, to musíme trefit. Přeci jen nám to ale nedá a tak zastavujeme u benzínové pumpy Shell před exitem 56 Soutice. Ne, nechceme brát benzín, ale u pumpy by mohli mít mapu s větším rozlišením než je 640x480 a tudíž by tam mohla být vidět třeba ventuelně i cesta ke kýženému mostu. Čučíme tedy do mapy 1:100, ale nevyčučujeme nic. Bloodik si aspoň kupuje mapu hradů a zámků v Čechách a na Moravě. To kdybychom cestou k mostu v lese narazili na nějakou zříceninu, tak abychom věděli která bije. Bubla se zakousl s chutí do řízečku (na ten jsme si následně ještě měli vzpomenout) a (ossack do dvou baget. Teda do jedný, druhou si nechává až na bloudění podél přehrady a jak se později ukázalo dobře udělal. Jelikož Bublacar jest zbrusu nový Bublacar, nechceme ho vevnitř zasvinit a tak jíme venku. Sněží tak sem tam jedna až sedm vloček, zima je snesitelná, prostě výlet se vyvíjí dle našich představ a hlavně možností, kterými disponuje měsíc duben. Mimojiné se tento výlet konal den po (ossackovo 29tých narozeninách. Za projevenou soustrast předem děkuji.

Ještě se slečny pumpařky ptám, jestli by nám třeba otevřela závoru, která uzavírá komunikaci od čerpací stanice k obci Kalná a tím nám ušetřila zbytečnou zajížďku. Slečna by třeba i mohla, ale bála se průšvihu, neboť uvedená nábližka jest pouze pro zásobovací vozy a ne pro sociály co hledají jakési mosty, které neexistují. S úsměvem na obou tvářích jsme se tedy rozloučili a šli si po svých. Každopádně jsme na výše uvedeném exitu dálnici opustili a vydali se podél ní zpět směrem k Hulicím.

Tyto po několika pokusech v polích trefujeme a po projetí vesnice se pokoušíme dostat co nejblíž qodě zhruba do míst, kde čekáme most. Bubla se rozhodl, že dojede až k vodě a tak jedeme cestou necestou až do hustého hvozdu, kde už nám kořeny, větve a napadané kmeny stromů nedovolují jet ani o píď dále. Opouštíme vozidlo a chystáme se na rychlý výpad k mostu a zpět. Je jasné, že jsme těsně nad ním a je jen otázkou času, kdy na něm spočine noha členů KPCP. Ještě voláme Rudlovi, resp. Rudla volá nám, že se našeho výletu asi nezúčastní, neboť sice jede po dálnici nedaleko od nás, ale jest tam zuřivá vánice a tak se nechce trápit v takové slotě. Na jednu stranu ho chápeme, nám by se taky nechtělo, ale na druhou stranu už stejně žijeme naším hlavním posláním a tím je pro KPCP objevit něco, o čem nemá páru leckdo a to ani není členem KPCP. Zamykáme vozidlo a hurá qodě.

(ossack to tam poznává, tuto cestu a kameny na ní viděl přeci z druhého břehu od mostu, je to jasné, trefili jsme to dokonale. Je to trapné, mysleli jsme si, že to bude nějaké dobrodružné hledání a zatím nás cesta přivede až k mostu. No co se dá dělat, ne vždy mají průzkumníci takové štěstí a na nás se prostě obrátilo čelem, když vidělo naše nadšení. (ossack, čím víc se blížíme k přehradní nádrži, ale přestává poznávat kameny a cestu a tak nějak mu dochází, že žádnou cestu z druhého břehu neviděl, že ta zátoka co je pod náma rozhodně z druhé strany vidět nebyla a že tedy to co se dole jevilo jako most, není most, ale jen vlčí mlha. Jediný beton, který je na blízku je v dálce viditelná přehradní hráz. Zaujala nás podivně zelená voda ve výše uvedené zátoce, ale taktéž se dá říci velmi čistá. Zbarvení způsobuje asi sediment na dně nádrže. Nejspíš nějaké řasy Mr. Proppera, které mají čistit čistit až se sami vidíte.

Vůbec netušíme kde ten most může být. Na to, abychom ho přehlédli je příliš velký, vidět kupodivu není ani napravo od nás, kde bychom ho tedy čekali. Co si tak matně vybavujeme, od mostu naopak žádná přehradní hráz široko daleko vidět nebyla. Abych definoval tuto situaci, použil bych citát z nejmenovaného skvělého kousku naší kinematografie a to sice větu " a sme f pérdeli pane hrábě" F pérdeli jsme tedy byli dokonale, protože jsme tuto část přehrady jaxi neuměli zařadit tam, kam by patřila. Kde můžeme být? Tuto otázku bylo možné vyčíst z našich podmračených větrem ošlehaných obličejů… Od dálnice jsme se přeci tak daleko neuhli, ale přesto jsme v oblasti, kterou jsme předtím nikdy neviděli. Je to záhada. Ale my jsme kluci šikovní a tak bleskurychle usuzujeme, že když jsme neviděli přehradu z mostu, musí tento být více vpravo od nás. Odhadujeme to tak na cca pět kilometrů.

Jdeme tedy vpravo těsně podle vody, abychom most neminuli či snad dokonce nepřehlédli. (ossack dává k lepšímu svý story o rozřezaných mrtvolách, které byly vhozeny do Želivky a tam je na břehu našel rybář, kterému se od té doby nezdá nic jiného než o igelitce s hlavou chlapa. Jak romantické, ale musím uznat, že prostředí okolo přehrady je tím, že je tam vstup zakázán téměř nedotčeno. Traviny v její těsné blízkosti jsou posekány na úroveň golfového trávníčku.

Jelikož se podél vody již jít nedá, neboť tato se zrádně objevuje i mezi travinami a tudíž se pro naše průzkumníky stává smrtelnou pastí, vracíme se zpět do lesa na jakousi pseudo cestu. Spíš by se dalo říct průsek lesem, ale průsek naprosto rovnoměrný a stejně široký. Stromy jsou zde nasázeny ve velmi pravidelných řadách a vypadají jako dřevěné vojsko připravené k útoku. Sem tam potkáváme na zemi láhev od převodového oleje. Trochu zvláštní předmět v Ochranném pásmu vodního zdroje I. Stupně, ale v tomto státě je možné vše a tak se už ani nepodivujeme. Nejspíš je tam odložili dřevaři, kteří je používají k motorovým pilám. V lese se válí chuchvalce bílé hmoty, které jsme definovali jako medvědí sperma. (ossack mezitím dojídá bagetu a tím pádem se ocitá na neznámém území naprosto bez prostředků obživy. Snad brzy dojdeme do civilizace.

Najednou ale ucítíme ve vzduchu řízek. Podivné, kde by se v lese vzal najednou řízek? Tázavě se rozhlížíme a hledáme možný zdroj. Bubla se na nás dívá ještě tázavěji a nakonec to nevydrží a ptá se co se děje. Vysvětlujeme mu, že cítíme řízeček a dovídáme se, že Bubla sice řízek snědl, ale tento se moc výrobci nepovedl a tak holt se chová nezpůsobně a dráždí Bubložaludek. Takže se jedná pouze o výpary z Bublova ventilačního potrubí. S tímto vysvětlením se spokojujeme a pokračujeme dále v našem pátrání.

Najednou jsme ale byli svědky něčeho co nám vyrazilo dech. Z lesa, resp. z pravé strany průseku, zvícího tak šířky dvou metrů, vyběhly dvě srnky a pelášily na opačnou stranu hvozdu. Bubla vyjádřil obavu, jestli je nehoní medvěd, protože jestli jo, jsme v prdeli tuplem. Nebudem mít ani most a sloužit jako hračka nějakýmu huňáčovi se nám taky nechtělo. Navíc jsme zase ucítili řízeček.

Poté co jsme zjistili, že jestli něco tyto srnky honilo, rozhodně to nebyl medvěd, uklidnili jsme se a vydali se zpět k vodě, jestli náhodou tam už není most. Nebudu Vás napínat, nebyl. Těchto "amplitudních" pokusů jsme provedli několik, vždy z cesty k vodě a zpět, ale bez valného výsledku. Začali jsme býti již nervózní, neboť kromě jiného medvědího spermatu po lese přibývalo a jak to tak vypadalo, bude to asi pěkný nadrženec. Chtěli bychom až do konce našeho života zůstati z jedné strany neposqrněné panny a tak jsme si své zadečky bedlivě kryli větévkami a (ossack pytlíkem od bagety.

Když už se zdálo být vše ztraceno a propadali jsme trudomyslnosti, postavil se nám. Tedy postavil se nám do cesty, abych byl přesný, lesní posed. Bubla si okamžitě vzpomněl na dětství a jal se po vzoru Jeníčka vylézti na posed tento a svým zkušeným okem poohlédnouti se po krajině. Nehledal most, posed byl otočen na louku a směrem k vodě byl hustohustý les. Ale směrem do vnitrozemí bylo možné za určitých okolností zjistit, kde se po těch stovkách, možná tisících metrů bloudění uprostřed hwozdů nacházíme. Cestou na posed byl vyfocen bleskovým fotografem a zjistil, že jsme ještě kupodivu nepřešli dálnici, která byla od nás stále požehnaně daleko. Po návratu z posedu nám udělal radost řízečkem a udělal srnce. To nás na chvilku zabavilo. Skutečnost byla totiž taková, že z druhého břehu od mostu, byla dálnice vidět. A jelikož jsme teď od ní byli na hony vzdáleni, čekal nás ještě nehezký kus cesty pokud se tedy srnčím stezkám, které jsme při svém hledání používali, dá říkat cesty.

Do toho všeho najednou zazvonil telefon a v něm se Kanibal ptá kde prý jsme. Popravdě jsme mu odpověděli, že v piči, protože jinak se náš stav nazvat nedal. Ale ani tehdy jsme nepropadli skepsi a vidina technického skvostu, který dříve nebo později naše oči spatří, nás hnala dál a dál. Dokonce jsme v lese utvořili rojnici, abychom náhodou něco nepřehlédli. Upřímně řečeno rojnice čítající tři roje po jedné osobě se nedá nazvati až tak úplně rojnicí, ale pořád byla lepší než nic. Most, prevít, pořád nikde. Zato jsme si zase dýchli řízečku.

Rojíme takhle po lese rojnici když v tom najednou Bloodik zastaví a vykřikne směrem k nám "volové mám most!!!". A opravdu, v průhledu mezi korunami vzrostlých smrků se mezi šiškami matně leskl bílý železobeton. MOST!!! Máme ho!!! Jako bychom dostali novou kref do žil. Vrhli jsme se směrem k mostu, a jelikož tento byl nad námi, Bubla mu zcela logicky chtěl nadběhnout do kopce. Bloodik s (ossackem zůstávají při zemi a tak jdou stále stejnou cestou pod úrovní mostu. Jenomže tu něco nehraje. Most vypadá trochu jinak než jsme čekali a než jsme viděli z druhého břehu. Tedy vypadá úplně jinak než jsme čekali a viděli z druhého břehu. Dokonce by se směle dalo říct, že je to úplně jiný most než jsme čekali a viděli z druhého břehu. Možná, kdyby byla mlha, sněžilo, pršelo, a bylo před půlnocí, že by se dalo uvažovat o tom, že jsme správný most našli, ale byly dvě hodiny odpoledne a mlha rozhodně nebyla. Bohužel jsme prostě našli úplně jiný nesmyslný most uprostřed lesa, který jsme tedy nigdo nečekal.

Nojo, ale co se to děje? Bubla zůstává stát na kopci a dál nejde. Bojí se? Je tam medvěd? Voláme na něj co se děje a v odpovědi nám letí snůška nepublikovatelných slov, promísených přeci jen s trochou nepředstíraného zájmu. Mezi Bublou a mostem je totiž poměrně velká díra zvící skromného romantického údolíčka. Most prostě nemá začátek. Jeho začátkem je tedy až prostředek. Bubla běží dolů z kopce k mostu, Bloodik s (ossackem mezitím překonávají vodní bariéru oddělující je od mostu. Jelikož je po delším dešti, půda je značně rozmoklá a lehce klouže. Takže shoda těchto náhod nakonec uvrhne Bloodika do nekontrolovatelného pohybu, který vyúsťuje do trojitého odpíchnutého Bloodbergra následovaného jednoduchým Mostgerberem. Držkou v zemi resp. v potoce neskončil náš bahnobruslař jen čirou náhodou. (ossack měl zas trochu problém se svěrači, neboť se v tu chvíli začal smát cizímu neštěstí a to tak, že ho to stálo málem vzadu hnědý pruh a vpředu žlutý kruh.

Nakonec staneme před mostem. Už je jisté, že to není ten pravý, ale to mu na podivnosti nijak neubírá ba naopak. Je to most, který si jen tak stojí uprostřed lesa, přes jednu ze zátok přehrady s křišťálově čistou vodou. Nemá začátek a končí vzrostlými stromy. Kde to jsme? Co to je za podivný kraj? Co se to tu děje? Připadáme si jako v nějakém lapidáriu. Na most se dostáváme za pomoci malého žebříčku postaveného k jeho čelní stěně. Tam, kde měl vlastně pokračovat. Lezeme nahoru a tam shledáváme most lehce poškozen, ale rozhodně funkční. Jeho okolí je velmi zajímavě upraveno, včetně betonových pilotů na obou březích. Na koupání úplně ideální místo. Zapadlé, ale krásné. Jsme v nějaké opuštěné zapomenuté zátoce Švihovské vodní nádrže na mostě, na který snad nikdy nevjelo žádné auto. Zuřivě fotíme okolo sebe co se dá. Je nám jasné, že jestli tu má někde být jeho velký brácha, nemůže být jinde než vzdušnou čarou směrem od tohoto mostu vpřed. Jenomže tam je les. Každopádně to ale vypadá, jakoby tam někdo kdysi vybudoval pokračování z mostu dále v plné šířce mostovky. Dle zmíněné šířky usuzujeme na dálnici, ale teď již před námi stojí pouze hluboký zářez v kopci a v něm dospělé stromy. Jdeme tedy dále po mostě směrem do této džungle, ale po pár desítkách metrů narážíme na vysokou skalní stěnu, která celý zářez uzavírá ze třech stran. Asi to hoši tenkrát nestihli prorazit a tak tu zůstal jen pokus a betonový drobeček na jeho konci. Vracíme jedinou možnou cestou zpět k nadjezdu a pak se vydáváme tentokrát již po bývalém bočním náspu této dálnice duchů směrem k místu, kde nyní už bez nejmenších pochyb musíme najít ten správný most.

Prodíráme se lesem, který postupně řídne a my už mezi stromy vidíme druhý břeh přehrady, který ZNÁME! Je to přesně to místo, kde jsme před cca 3,5 hodinami stáli a kochali se pohledem na most. Ten správný most. A pak … a pak už ho vidíme i od nás. Obrovský betonový kolos se pomalu objevuje před našima očima z lesního porostu. V jednu chvíli se bojíme, že nebude mít oba konce, že to bude podobný duchařský most jako ten malý předtím, který jsme potkali, a že se na něj nedostaneme. Ale po chvíli už je nám jasné, že se po tomto drobečkovi projdeme až úplně nakonec. I přesto, že je téměř celý zatopený, ohromuje nás jeho mohutnost. Stojí tam jako mlčenlivý svědek slavných časů, kdy se u nás začaly stavět dálnice. Ne ty komunistické, ale Baťova dálnice na Moravě, dálnice z Drážďan přes celé Čechy, stavby, které měly být vizitkou naší země v té době. Téměř šedesát let se železobetonové pilíře mostu opírají o stěny údolí a nad korytem potoka se ve výšce skoro jednoho sta metrů tyčí betonový čtyř oblouk této ojedinělé stavby. Na jednu stranu je to pohled monumentální, na druhou smutný, protože jak již bylo uvedeno, celá stavba jest z valné části nyní již pod vodní hladinou a tak se po pár metrech ztrácejí v temné hlubině přehrady i poslední viditelné části pilířů této stavby.

Procházíme se po mostě směrem k jeho nedokončené části a teprve nyní si uvědomujeme, že naklonění obou mostovek, které nás zaujalo z druhého břehu není kvůli vodě, ale proto, že celý most jde do zatáčky a ještě do kopce. Neuvěřitelné a pro (ossacka, který je obdivovatelem všeho co souvisí s architekturou a technikou třicátých let dvacátého století, to je i téměř posvátná chvíle. Je v sedmém nebi a jen se přiblble usmívá, pobíhá po mostě a kochá se. Jak málo stačí k dětské radosti. Ale i na Bublovi a Bloodikovi je vidět, že jsou ze stavby také ohromeni a probudil se v nich takový ten správný klukovský obdiv ke všemu podobnému. Pod námi šplouchá vodní hladina, ale na mostu není nijak znát, že by na něj nějak zapůsobilo těch několik desítek let co je ponořen do vody. Jen zábradlí po obou stranách je porušeno, ale rozhodně ne díky přírodním vlivům. Spíš vandalové a duševní vyděděnci si na mostě zkouší dokazovat svou dokonalost.

O tom, že je stavba i přes to, že mezi lidmi není o její existenci mnoho známo, hojně navštěvována svědčí i desítky ba stovky nápisů vyrytých na betonovém zábradlí. Jak kdo koho miluje, jak kdo koho nemiluje, kdo je čůr*ak a kdo ne. Kdy tam kdo byl a s kým, telefonní čísla na případné potentní milenky a potentní milence, zkrátka čilý provoz rytců.

Na konci mostu si sedáme a klábosíme o všem možném hlavně o mostu a dalších technických památkách. Zjišťujeme, že nás to zajímá všechny a tak by nebylo od věci někdy udělat výlet po technických památkách České republiky. Prostě prostřídat neméně oblíbené zříceniny hradů nějakými stavbami z trochu novější doby. (ossack doporučuje protrženou přehradu v Jizerských horách, která rozhodně stojí za shlédnutí a jeho návrh je přijat pozitivně i oběma dalšími průzkumníky. Cestou na konec mostu samozřejmě fotíme, máme na to minimálně 200 metrů, které nás dělí od jednoho konce k druhému.

Do tohoto rozjímání najednou (ossackovi zapípá SMSka. Kdo to může být? Nikoho nečeká, svůj telefon nesděluje, ale přesto zpráva přišla. Ještě podivnější byl ale její obsah a odesílatelka. Jakási slečna Lucie se mne tázala, zda pojedu do toho Rumburku ať dám vědět. Jelikož žádnou slečnu Lucii neznám, tím méně jsem měl namířeno do tohoto severočeského města, přestal jsem si zprávy všímat a vymazal ji. Než jsem ale toto stačil udělat, ze stejného čísla jako přišla zpráva, mi nyní někdo volal. Když jsem ale telefon zvedl, už na druhém konci nikdo nebyl. Asi mě slečna Lucie chtěla upozornit na došlou SMSku, když jsem tak dlouho neodpovídal. Ponechal jsem ji svému osudu a telefon schoval zpět do kapsy. Z té jsem naopak vytáhl svého antistresového panáčka Kennyho a ukázal mu kolem dokola celou tu krásu na mostě i z mostu. Bubla nelenil a svýho mobilního skřítka taktéž pokochal pohledem z displaye svého mobilního telefonu. Oběma panáčkům se pohled velmi líbil a chtěli ještě. Řešíme jak je most postaven, že je rozdělen na dvě části podélně, aby nebyla jedna mostovka zbytečně vysoko a druhá nízko. Jak by stavba asi vypadala po dokončení a dalšími víceméně chlapskými romantickými záležitostmi Zkrátka měli to hoši geniálně tenkrát vymyšlený a je jen věčná škoda, že tento most nikdy nebude sloužit svému účelu. Jen velmi neradi tuto stavbu opouštíme a shodujeme se na tom, že tu rozhodně nejsme naposledy, že ti co s námi nejeli udělali velkou chybu. Každopádně se musíme za každou cenu o těchto stavbách dozvědět více než těch pár vět, které byly uvedeny na www stránkách.

Vracíme se stejnou cestou jakou jsme přišli od malého mostu. Cestou potkáváme rostliny, které jsme nikdy předtím neviděli a tyto jen podtrhují velmi zvláštní atmosféru tohoto místa s mrtvými dálničními mosty. Stačí si k tomu představit ještě soumrak se západem slunce na obzoru, snovou hudbu třeba Pink Floyd z úvodu koncertu Delicate Sound of Thunder a běhá z toho člověku až mráz po zádech.

Znovu obdivujeme menší z obou mostů a prohlížíme si ho ze všech stran i zespoda. Dle čar na pilířích tohoto mostu zjišťujeme, že tu voda bývá ještě o dobrý metr výše než je nyní. Stavba je mírně narušena tím, že nejspíš sjela trochu po základech ve vodě a tak mostovka praskla podélně. Je to úplně jiný styl stavby než most velký, spíš odpovídá německým stavbám z litého betonu v průběhu druhé světové války a vzhledem k tomu, že oba mosty se stavěly za války a po ní, jak jsem již uvedl, je možné, že se menší z mostů stavěl podle německých plánů. To ale je jen naše domněnka, kterou nemáme potvrzenu. Bloodik se rozhodl, že si osvěží své horolezecké schopnosti a tak se po prefabrikované mozaice pod mostem šplhá nahoru. Chvílemi se zdá, že se skulí dolů do vody, ale nakonec vítězí a stane na pravé straně mostní konstrukce jako Reinhold Messner na nějaké osmitisícovce. (ossack je měkkej a tak volí přeci jen bezpečnější cestu po zemním náspu, který sice klouže, ale není tak prudký. Vyplácali jsme na oba mosty neuvěřitelné množství fotografií, ale určitě ne marně.

Vzhledem k tomu, že se sem hodláme ještě někdy vrátit, je třeba nalézti vhodnou cestu, která sice nebude tak romantická jako ta, kterou jsme se sem dostali, ale na druhou stranu bude o těch padesát kilometrů, co jsme si ušli navíc, kratší… Vydáváme se tedy po směru kudy by vedla dálnice a shledáváme, že terén na ni již byl připraven a pouze stromy opět brání pohledu na údolí s malým mostem, abychom si mohli představit jako to tenkrát na těchto místech asi vypadalo. Určitě tu vládl čilý ruch stavebních strojů a hučely míchačky. V současné době po tomto není ani památky a tak nás zaujaly jen podivně zahnuté šišky z okolo stojících smrků. Skoro jsme se obávali, aby mezi těmito neškodnými smrkovými šiškami nebyla jedna past ve formě sice také zahnuté, ale šišky jiného matroše. Řízeček nás vytrhl z rozjímání a pokračujeme tedy dále. Míjíme jakousi betonovou zídku, která se tedy doprostřed lesa taktéž moc nehodí a tak ji (ossack ihned blíže zkoumá. Zjišťuje, že se jedná o již třetí mostek z původní dálnice. Tentokrát sice nízký, ale stejně široký jako jeho dva kolegové. Na něm je už ale cca metr lesní půdy, takže téměř není vidět. Někdo mu navíc vydatně pomáhá zmizet, protože ho zaváží bordelem ze stavby. Skrzevá můstek je veden obdélníkový otvor nejspíš pro vodu, kterým se dá projít víceméně vzpřímeně. Uprostřed této chodby se nachází jakési odložené soustrojí s kolečky a kladkami. Nejspíš pozůstatek ze stavby těchto mostů. Bohužel tento suvenýr jest příliš velký na to, aby si ho (ossack narval do baťůžku a tak ho nechávám svému osudu.

Pak už se ocitáme na poli a zjišťujeme kde vlastně jsme. Nějakých 500 - 800 metrů od nás je dálnice a velký billboard Zepter. Po lese kolem nás pokračuje bordel, který sem navezli nějací dobráci. Dokonce sem nejspíš vítr zavál celou střechu i s taškama z Hulic a uložil ji mezi stromy… Volíme cestu k hnoji, který se stává naším záměrným bodem. U dálnice spatřujeme nádrže, kterých jsme si všimli, když jsme po ní jeli do Hulic. Tam jsme měli zastavit a mohli jsme mosty najít okamžitě. Ale po pitvě je každý generál, takže na horizontu zjišťujeme, že jsme si skutečně ušli pěkných pár kilometrů zbytečně. Kousek od hnoje potkáváme nějakého místního občana s hundem. Zdravíme ho, on nám i odpovídá, i když si asi říká kde jsme se tam vzali. Začíná opět řádně sněžit a tak jsme za chvíli lehce promoklí.

Procházíme kolem stadionu místních borců, tribunu mají stejně výstavnou jako podobné kluby, ale hřiště ujde. Ze všech stran nás ozařují oblíbené hvězdy Orion z oken stavení. Jakýsi spoluobčan na svém dvorku kope zákopy, obecní úřad vypadá jako po bombardování, evidentně se zuřivě již 10 let opravuje. Zatím byl vybaven satelitní anténou nejspíš pro příjem signálu z parlamentu ČR. Aby to chlapi na vesnici měli všechno tak nějak zčerstva.

Po cca 25ti minutách od chvíle co jsme opustili mosty, docházíme k našemu Bublacaru. Jsme už promočenější než u hnoje, ale plni dojmů. Kupodivu auto nám nikdo nejenže neukradl, ale ani neobjel korunou a i všechna kola byla na svém místě. Startujeme, odmlžujeme a vracíme se do centra Hulic. Nejdříve odbočujeme blbě a otáčíme se u útržků bývalého zemědělského družstva. Poté již správně míříme k hrázi Želivky a za pár minut tuto máme nad sebou. Hráz je sypaná a obrovská. Zejména když člověk jede pod ní dole. Kdyby se protrhla, asi by začlo býti krušno. Probíráme katastrofické scénáře co by kdyby a už zase stoupáme na druhou stranu údolí pod přehradou.

Vypadá to, že jsme si opět trochu zajeli, ale čert to vem, zato počasí se definitivně zbláznilo a začíná neskutečná slota. Projíždíme místní vesnice, ale i vesničky čítající 2-3 chalupy. Zvláštní kraj. Bloodik naviguje a tak se poměrně bez problému dostáváme blíže našemu dalšímu cíli - Sečské přehradní nádrži. Několikeré projíždění okresem tam a zpět nás nemůže zaskočit a tak poté co vystřídáme některé okresy i čtyřikrát během deseti minut a bez pasu, už nás nemůže nic zastavit.

V jedné z vesnic se dokonce koná místní přebor v kopané. Před stadionem stojí spousta automobilů, ale když je člověk spočítá, zjistí, že jich je nápadně stejný počet jako je hráčů na hřišti a na lavičce včetně trenérů. No co se dá dělat, pohár UEFA to není, takže se hoši musí spokojit se zvukovou kulisou projíždějících automobilů po místní okresce.

Všude po lesích to vypadá na hromadné orgie medvědů, podle bílé hmoty mezi stromy. Jezdíme po kraji křížem krážem a chvílemi přes vesnice s jen těžko uvěřitelnými názvy. Stále na nás zuřivě útočí sníh. Prostě lepší počasí jsme si pro výlet nemohli vybrat. Pomalu se mezi nás ale vkrádá daleko horší nepřítel a tím je hlad. Je pravda, že choboty jsme si v jídle smočili naposledy u mostů a to už je hodnou chvíli za námi. Navíc z baget a řízečků načerpanou energii jsme vyčerpali při hledání mostů a prodírání se pralesem kolem přehradní nádrže.

Hlad nás dovedl až do Golčova Jeníkova, kde jsme si společně vzpomněli na Jarmilu Hausíkovou a zatlačili slzu dojetí. Hlad už byl tak silný, že jsme radši ani nehovořili, abychom se dále nevysilovali. Při průjezdu městem nás oslovil poutač na restauraci Na zámku, kterému jsme nemohli odolat. Zabočili jsme tedy do zámeckého parkoviště povozů a za vytrvalého deště přeběhli volné prostranství mezi parkovištěm a vchodem do budovy. V průběhu tohoto přeběhnutí dostal (ossack neuvěřitelnou chuť na krupicovou kaši. Bubla s Bloodikem se mu akorát vysmáli a chtěli se sázet, že si ji nedám. Ale jak známo (ossack je schopen naprosto všeho co tedy zrovna nesouvisí s ženami a tak měl sázku předem vyhranou. Kupodivu kaše byla na denním jídelním lístku a tak už si na ní (ossack dělal zálusk, zatímco jeho dva spolukamarádi hledali v místních specialitách. Restaurace byla neobyčejně rozlehlá a velmi pěkně a fkusně vybavená nábytkem. Rozhodně se hodila spíš na svatební hostiny a podobně, než pro socky co tam seděly v teplákách. Každopádně když k nám dorazila místní sličná servírka, byla (ossackem ihned a střelhbitě položena na otázku, zda ta krupicová kaše je opravdu live a nebo jen instant z pytlíku. Bohužel byla z pytlíku a to jaxi měnilo (ossackovo plány. Pytlíkovou kaši zásadně nebrat. Takže jsem se též vrhl na místní speciality a vybral si ražniči. Bloodik s Bublajsem si dali cosi na brosqích a ještě předtím padla poléfka. Vše naprosto výtečné, chutné a cenově nenáročné co do porovnání cena výkon. Obsluha sympatická, dlouhý nožky, krásný woči, sem tam i úsměf, zkrátka fajn ženská alespoň na první pohled.

Jediným rušivým elementem v průběhu oběda se tak stala opět slečna Lucie, která se nedala odbýt mým mlčením a začala mne bombardovat SMSkami proč že jsem do toho Rumburku nepřijel. Odpověděl jsem jí tak, aby jí došlo, že má nejspíš špatné číslo a tím jsem považoval věc za vyřízenou. Ne tak slečna Lucie… Následně mi totiž přišla SMSka zhruba tohoto znění: "Tak jsem na Tebe čekala ty můj hřebečku, že se budeš zase svlíkat v klubu a Ty nedojedeš". Ubezpečil jsem ji, že nejsem žádnej hřebec, leda valach. A že do striptéra mám daleko jak fyzicky tak psychicky. I když je pravdou, že před dvěma lety na Silvestra mi opět na můj mobil volal jakýsi majitel nočního klubu, zda přijedu. Oznámil jsem mu, že nevím kam a proč a odpovědí mi byla otázka, že snad jsem přece striptér Charlie a oni si mě objednali na představení. Čert ví, jestli to nebyl nějaký podobný pošuk jako slečna Lucie. Nabídl jsem mu, že sice striptér nejsem, ale klidně přijedu. Kupodivu mou nabídku nepřijal.

Na konec našich lukulských hodů si dávám pohár s ovocem a griotkou. Mám takové zlé tušení, že jeho požití nebyl zrovna dobrý nápad, ale doufal jsem, že můj žaludek něco vydrží a tak jsem to nechal plavat. Bubla s Bloodikem si objednali dvě rakvičky. Kupodivu raqičku obdržel jen Bubla, na Bloodika se jaxi nedostalo nejspíš proto, že si majitel dle naší vizáže myslel, že žádnou raqičku z vajíčkové pěny nepotřebujeme, že by nám více slušela raqička dřevěná a nechal proto přistavit na protější stranu ulice černou sanitku, jejíž řidič nás již nedočkavě vyhlížel. V průběhu mého tance s pohárem ještě píšeme Hausovi, jestli máme něco vzkázat Jarmile, když jsme tak nějak v jejím rodišti. Prý jí máme dát pusu. Do toho se upřímně nikomu z nás nechtělo, protože nejsme všichni tři heterosexuálové, ale alespoň jsme z telefonu Hausůf polibek poslali do větru. Snad si Jarmilina ústa s knírkem najde.

Po zaplacení všeho co jsme sežrali a vypili pokračujeme v cestě na Seč. Cestou řešíme akce KPCP a hlavně naši letošní činnost a takové procitnutí ze spánku. Loni jsme touhle dobou měli za sebou maximálně jeden výlet a teď již tři a rozhodně to nevypadá, že se frekvence sníží. Konečně se tedy dostavuje účel, kvůli kterému jsme tenkrát před lety KPCP zakládali. Tedy (ossack nezakládal, byl tak nějak založen s ním.

Projíždíme Pařížovem, kde by měla též být nějaká přehrada, ale kupodivu nenacházíme ani přehradu, ani vodní tok, který by regulovala. Asi to je jiný Pařížov, ale to je blbost, to musí být ten správný… Přehradu ale nikdo hledat nechce a tak jen (ossack ví, jak ta hráz vypadá dle fotografií na jednom skvělém webu na internetu. Snad někdy jindy. V jedné z vesniček pak projíždíme přes náves s takovou prapodivnou kapličkou snad od Turků či od koho. Čert ví. Kousek od ní stojí fešáckej tahač Renault s odpruženou kabinou, ve kterém by se (oss rád někdy i svezl.

Nakonec jsme po všech peripetiích s mapou a srnkami všude kolem silnic (ten den jsme viděli tolik zvěře kolik jindy za celý rok) dojeli do Seče. Bohužel hned pár stovek metrů od uvítací cedule nás uvítala značka zákazu vjezdu. Hlavní komunikace přes Seč byla ve stádiu rozsáhlé rozkopanosti a totální neprůjezdnosti. Jenomže jak se dostati k hrázi, když právě tato a žádná jiná komunikace k ní nevede? Učinili jsme tedy několik desítek pokusů se propracovat na hlavní silnici v místě, kde by nebyla rozkopána. Nicméně dle jejího stavu to vypadalo, že těsně před naším příjezdem byl na Seč, specielně na tuto silnici proveden kobercový nálet. Všude se válely předměty různého původu od popelnic, přes Vianiniho roury, stavební stroje a útržky stavebních strojů, ale dělníka odklízejícího trosky jsme teda neviděli široko daleko. Tato místní atrakce musela jistě potěšit všechny zde žijící občany, kteří ji hojně využívali. Matky s kočárky se prodíraly přes hromady písku a dlažebních kostek, o ženskou na jehlách člověk nezavadil. To by musela nejdřív zešílet. Zkrátka místní zastupitelstvo má své voliče jistě rádo a děla vše proto, aby se jim ve městě líbilo. Každopádně ani po 76 pokusu najít skulinku mezi troskami silnice na projetí k hrázi, se nám toto nepodařilo. Pouze se střídala délka úseků, které jsme následně museli couvat, když jsme předtím do nich, netuše co nás čeká na konci, vjeli. Touha po shlédnutí přehradní hráze nás ale nutila vymyslet náhradní řešení, které se nakonec ukázalo jako jediné možné. Rozhodli jsme se totiž, že rezignujeme na pokus dostat se k přehradě z pravé strany hráze, ale zkusíme to zleva (myšleno vzdušné strany hráze). Bohužel to ale znamenalo objet celou vodní plochu a zajet si tak cca 40 kilometrů. Nic jiného nám nezbývalo a tak jsme se vydali na tuto strastiplnou cestu vesnicemi a vesničkami podél celé přehrady. Cestou si Bubla vzpomněl, že sem kdysi vezl s. Břeně s jeho dočasnou soudružkou na chatu. Opět sněží, jako již tradičně tento den. Opět nás vítají neuvěřitelné názvy vesniček a vzpomínáme kdy tu kdo z nás byl. (ossack mohl směle říci, že on teda nikdy. Bubla s Bloodikem samosebou zde byli ať už za jakýmkoliv účelem. Pod hradem Oheb ale (ossack cítí, že pohár v Golčově Jeníkově byl tou osudnou poslední kapkou a že je jen otázkou času (řádově v minutách), kdy tuto dozajista prekérní situaci bude muset řesit. Už jen ta představa ho vyděsila a studený pot z vyděšení se mísil se studeným potem "třetího stádia".

Přejíždíme hlavní hráz a zastavujeme mezi bezpečnostními přepady a hradem Vildštejnem na skalnatém ostrohu rozdělujícím přehradu na dvě části. Za vydatného deštíku si čteme pokec o přehradě z útrob našeho Bublacaru. (ossack pomalu tuší, že třetí stádium je opravdu třetí stádium a ne nějaký výkřik do tmy, který zmizí, když ho bude chvíli přemlouvat. Tak jak se těšil na přehradu by teď nejradši byl někde jinde na velmi specifickém místě. Bubla s Bloodikem se podivují značné výšce čertových schodů tj. bezpečnostních přepadů přehradní hráze. Dle jejich slov musí voda než se dostane do úrovně těchto přepadů dávno předtím téci přes těleso vlastní hráze. (ossack je ubezpečuje, že tomu rozhodně tak není, ale nakonec se stejně uchyluje k modlitbám, aby ještě chvíli vydržel, ještě malou chvilku třeba do Seče… Pak se ale ozvalo ještě břicho a to bylo v háji, chabou náplastí se ukázalo placebo ve formě Endiaronu z Předsedovo lékárny. V nejméně vhodný okamžik se (ossackovi zasekl v krku a nešel dál ani o píď. To byl konec. Přecházeli jsme hráz, kterou (ossack vnímal jen částečně. Všechny ostatní myšlenky byly soustředěny do jediné… musím vydržet. Kdybych si měl roztrhnout prdel, musím vydržet. Bublův vtip, kterému by se jinak ze srdce zasmál ohledně vypuštění rybníka, když jsme procházeli okolo ovládání bezpečnostních výpustí, skoro ani nevnímal. Z přehrady vůbec nic nemám a stále se pokouším polknout uvízlý prášek. Ani nevím zda se to podařilo. Každopádně tragická situace se o dvě promile zlepšila a tak už jsem si myslel, že je vyhráno. Bloodik nám zase vypráví, jak svého času měl možnost projít si všechny přehrady Vltavské kaskády. Tuto pochopitelně využil a (ossackovi nezbývalo než mu jen tiše závidět.

Došli jsme pod skálu na které stojí zříceniny hradu Oheb. Bloodik navrhuje, že se podíváme nahoru. (ossack ho za tuto myšlenku na místě proklel v duchu asi tisícovkou nadávek, ale nevzdává boj s větrnými mlýny. Sere ho to o to víc, že jinak by na hrad šel a s chutí. Tentokrát je ale bohužel situace jiná. Navíc stále sněží a fouká silný vítr. Bublajs první přelézá zábradlí, které odděluje přehradní hráz od skály s hradem a sápe se nahoru po téměř kolmé stěně. Pochopitelně tam plůtek není náhodou, je tam rezervace a vstup pochopitelně zakázán. Ale to naše průzkumníky v žádném případě neodrazuje od činu, který chtějí spáchat. Šplháme tedy po neskutečně kluzkých kamenech a trávě nahoru na hrad. Pod námi je již jen přehradní jezero a je jisté, že kdyby nám někomu ujela noha, skončí v lepším případě v něm. V horším se umlátí o šutry cestou. Kolmá stěna je sem tam porostlá dřevinami a travinami. Bloodik s Bublajsem vědomi si své muší váhy oproti (ossackovi se na tohoto obořili "běda Ti, jestli nám vytrháš stromečky svou vahou!". Po několika desítkách metrů životu nebezpečného výstupu konečně staneme nahoře. (ossack v průběhu výstupu úplně zapomněl na to, že měl předtím takový problém. Bohužel vzpomínka na něj ho vyštrachává odněkud z podvědomí a znovu začíná podle útočit. Výhled je tam vskutku krásný a to je naprosto šílené počasí. Tváře nám ošlehává vítr s vločkami sněhu a kapkami deště, všechno šíleně klouže…

Do toho se zase ozvala madam Lucie, se kterou už její blbost musela třískat o zem, neboť ani po čtyřech SMSkách, které jsme si spolu vyměnili, nepochopila, že má prostě jiné číslo. Dokonce jsem jí to i sám napsal, ale blbost je jak je vidět věčná a kvete na kdekom. Takže jsem ve svém rozpoložení už dostal chuť té slépce říci něco od srdce a tak jsem se jí jal volati. Kupodivu mi telefon nezvedla. Následně přišla zpráva, že má asi špatný číslo. A jestli tedy jsem Jana, Běta či Kája, že se s kámoškama nemůžou shodnout čí že je to číslo. Napsal jsem jí, že jsem Jarmil a nehodlám zvyšovat její intelektuální solventnost, protože kde nic není, ani smrď nebere…

Došli jsme po hřebeni nad vodní hladinou nějakých sto metrů na zříceniny hradu Oheb. Hrad je to vskutku velký a nesmírně rozlehlý. Stojí na prudké skále, kterou nebylo třeba ani nijak opevňovat, neboť nebylo síly, která by tudy dokázala vyšplhat. Pod námi v nesmírné hloubce leží přehradní jezero a uprostřed něj známý Ostrov Přátelství z knížek Miloše Zapletala. Bubla riskuje a pohybuje se těsně u hran skalních ostrohů. Procházíme hradem a obdivujeme jeho monumentálnost. Nakonec se fotíme v nejsevernější věži. (oss zde pociťuje menší úlevu. Bohužel to bylo ticho před bouří.

(ossack v tu chvíli vzdává boj s přírodou a přestože ještě nikdy, ani poprvé v přírodě, bere si od Bloodika patřičné propriety a mizí v lese.

Nyní následuje část, kterou by slabší povahy neměly číst:
Už cestou k místu činu, které tedy rozhodně nemohlo být předem vybráno, neboť vzhledem k nulovým zkušenostem hlavního aktéra nebylo jasné jaké že to místo má hledat. V průběhu hledání (ossack uklouzl po větvi a toto byla poslední kapka, povolilo vše a tak bylo možné jen doufat, že blátíčko nebude rychlejší než mohutné svalstvo. Bylo jasné, že by bylo ideální najít místo podobné prkénku WC. Kupodivu jediné místo, které mě napadlo byl dutý pařez. Jenomže hledejte dutý pařez uprostřed zdravého lesa vzrostlých stromů. Jeden jsem nalezl, ale testovací nasednutí skončilo zborcením klenby pařezu a (ossackovo zřícením se do nitra pahýlu. Sex s pařezem byl nejposlednější kapkou, pak už se nedalo dělat vůbec nic, natož hledat vhodné místo. V tom okamžiku byla každá sekunda drahá. Za stálého sněžení tedy (ossack začal s přípravami na akt samotný. Akce je samozřejmě rozepsána, jinak se vše odehrávalo řádově ve zlomcích sekund. Bylo jasné, že mířit nebude možné a tudíž hrozí značné nebezpečí provedení lejnace kalhot. Tyto byly tedy okamžitě a střelhbitě sundavány. Bohužel jsem ve spěchu zapomněl, že je mám ve spodní části zavázané tkaničkami a tyto samozřejmě nepovolily. Navíc pohybu bránily obuté boty. Došlo k tzv. kalhotovému bondage, kdy jsem měl zamotané kalhoty mezi nohama, prdel staženou křečí, v obličeji výraz šílence. Hodil jsem ukrutnou držku na zem a následný záchvat vzteku trochu oddálil proces totálního se posrání. Rozvázal jsem tkaničky u kalhot, boty jsem zul, kalhoty serval a hodil tak jako bundu, která už byla dávno sundána na mokré listí. Ponožky jsem již sundat nestihl, ale stihl jsem slipsony. Takže jsem byl připraven s nahou prdelí, v ponožkách stojíc na listí a oblečen jen v mikinu vykonat co vykonati jest nutno. Zaklesl jsem se tedy do startovacích bloků ve stabilizované poloze a povolil. Tlaková vlna mne odhodila o několik dm dopředu, takže jsem se musel přidržeti stromu. Pode mnou se tvořilo malé přehradní jezírko. Vzhledem k tomu, že jsem byl zbaven všech látkových předmětů, které mohla postihnout katastrofa, mohl jsem nerušeně vychutnávat pocit sraní v pustém lese, kde se vznáší mlha a snad mne nikdo nepozoruje, protože tak jak já se posral z poháru, tak dotyčný by se nejspíš posral smíchy. Z vychutnávání si tohoto pocitu a občasného dělostřeleckého přepadu z mé zadní části mne vytrhl okamžik, kdy prudký závan větru vzal můj připravený papír a odfoukl ho cca tři metry ode mne. Co teď? Blátíčko… znalci jistě pochopí jak prekérní situace nastala. Klacíkem, který jsem nahmátl opodál jsem se pokoušel dosahnout na dlouhou bílou papírovou čáru. Nešlo to. Jen jsem pozoroval, jak na papír z korun stromů dopadají obrovské kapky vody a tento prostřelují na mnoha místech. Tvořil se z něj takový papírový bidet. Nakonec jsem nahmátl dostatečně dlouhý klacek, abych si mohl pomoci a přitáhl jsem si tedy papír k sobě. Jenomže mi začala dřevěnět pravá noha a pomalu jsem se řítil do svého díla. Klacík, který mi původně pomohl s papírem se tentokrát bohužel zlomil při prvním pokusu opřít se o něj. Nakonec jen s vypětím všech sil zvládl jsem i tento nelehký úkol. Kolem mne se válelo několik klacíků, které jsem používal při záchraně papíru, bunda, kalhoty, opodál boty, vypadalo to jako místo vraždy. Bloodik s Bublou byli už dávno pryč a tak komických scén, které (ossack prožíval nakonec zůstaly jen v jeho hlavě. Pohled na hradní zříceninu v mlžném oparu a zasněžení mi ale přiblížil romantiku těchto akcí v přírodě. Nicméně radši romantiku jinde a jinou. Chvíli se ještě kochám a pak už konám poslední přípravy k závěrečné akci. Papír stačí na milimetr přesně. Oblékám si po lese rozhozené věci a obuv a v závěru celého show se chystám maskovati svůj výtvor. Provádím maskování listím a dalšími útržky stromů. Rovnám úhlednou hromádku a na závěr se kochám tím, jak jsem celé místo změnil k nepoznání. Na to jaká se tu málem odehrála tragédie to zde vypadalo velmi mírumilovně. Ponožky strkám do kapsy, neboť jsou tím, že jsem stál jen v nich totálně promočené. Pomalu scházím na silnici, kde okolo mne projíždí Bublacar, který mne jede hledat. Jsem naložen a vracíme se přes hráz. Prý se o mne už báli. No jsem jim za to vděčný a Bloodikovi hlavně za papír. Ptají se na mé zážitky. Jsem ještě plný dojmů a tak nevím co dříve povídat. V Seči opět narážíme na rozbitou silnici. Už se obáváme, že budeme muset opět objíždět celou přehradu. Vracíme se kousek zpět k přehradě a chceme se zeptati starousedlíků, ale ti když vidí auto s pražskou SPZ, houfně mizí za okny svých příbytků. Nakonec v záchvatu zoufalství zabočujeme na sídliště a tam najednou zjevuje se před námi první značka objížďky. Tato vede až na začátek Seče, takže zjišťujeme, že jsme si mohli tu šílenou zajížďku ušetřit. Prostě ji vyznačili pouze opačným směrem.

Pak už jedeme zpět po normálních silnicích a kecáme o všem možném. Únava se pomalu dostavuje, přeci jen jsme toho dost nachodili a i když to nebyl zrovna tragický počet kilometrů, v lese se bez cest chodí trochu jinak… Bloodik v průběhu cesty dostává první lekci Základní bunkrologie a sem tam propukne hovor ohledně Bublovo nového autorádia SONY, které si chce Bloodik také poříditi.

Zpět na Prahu jedeme přes Kolín a směr Český Brod. Těsně před Prahou v Újezdu nad lesy nás předjíždí nějaký idiot a hodlá zopakovat nejspíš kvalitní autohavárii, kterou jsme cestou potkali za Kolínem. Poté už dojíždíme k Bloodikům a Bubla odjíždí za Šárkou, které u Kolína po telefonu slíbil, že do půl desáté je u ní. Plní svůj slib na minutu přesně. (oss jde ještě na chvíli k Bloodikovi, ukazuje mu na internetu fotky mostů, které jsme navštívili tak jak vypadaly po dostavbě. V průběhu prohlížení na něj opět přijde životní nutnost a tak si jde poprvé v životě přečíst pár kapitol mjr. Zemana u Bloodiků do koupelny. Publikace tato nejspíš dle svého vzhledu zaplula i s majitelem do vany, což jí přidalo na tloušťce, ne však na obsahu.

Volá Kanibal, že se staví pro cosi, nebo na cosi, únava mi nedovoluje se píditi po podrobnostech. (oss pomalu odchází, aby zbytečně neprovokoval svěrače a na ulici se míjí s právě přijíždějícím Kanibalem. Hurá domů a do teplý postele, za ten den plný sněhových bouří si to zajisté zaslouží všichni tři členové komanda KPCP. Bubla to má o to hezčí, že může zaplout do náruče své krásné slečny. Ale jednou přijde den, kdy se tohle povede i (ossackovi.

A tak nám končí čtvrtý výlet KPCP, kterého se sice účastnili jen tři členové, ale rozhodně stál za to a ostatní mají co závidět.
  


... za KPCP  Cossack