17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
28.03.24 15:26  Anonymous
27.03.24 19:07  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Výlet č.6 na Hasištejn, Klínovec, Karlovy Vary
Zápis: Cossack    Fotky: -    Popis fotek: -   
výlet tento, konal se dne 1. května tohoto roku

Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:

Ifča (Bublacar vezoucí se)
Šárka (Bublacar co-driver)
Bublays (Bublacar driver)
Rudlajs (Bublacar vezoucí se)

Martina (Juldacar ošetřovatelka drivera)
(ossack (Buzna)
Juldik (Juldacar driver)

Bosorka (Bloodcar ošetřovatelka Bloodika a zároveň matka většiny posádky)
Bloodik (Bloodcar driver)
Šimon a Matouš (jedoucí na riviéru)

Silvík (rekonvalescent a skoromanželka)
Nikeman (Nextracar driver)


Je to tu zas, zase jsme se jako již letos tradičně rozhodli ku uspořádání výletu. Důvod byl jednoduchý, téměř se nevidíme a výměsíční zasedání jednou za 14 dní nám nemůže naši vzájemnou lásku dostatečně upevnit. Obvyklé výletnické komando složené z Bloodika, Bublayse a (ossacka doplnily tentokrát i ošetřovatelky (opečovatelky) jednotlivých členů – Bosorka a Šárka. Bohužel (ossack se jako již tradičně musel obejít bez této pomoci, neboť jeho jediná případná potentní ošetřovatelka Kanibal ležel s nožkou ve špitále a my na něj mohli jen vzpomínat. Jeho neúčast byla pochopitelně citelně znát. Už jen po zkušenostech z výletu na Gutštejn.

Z neobvyklých účastníků, kteří se ne vždy mohou, případně chtějí výletů účastnit naše řady rozšířila Ifča Ifčanovna Rudlajsovová, Rudlajs Rudlajsovič Rudlajsof, Martina Juldikovna Juldikovová, Juldik Juldikovič Juldikin, a Silvík Silvikovič Silvikin se svou drahou Nikemanem Nikemanovičem Nikemantinkem. Za dětské publikum opět posloužily Bloodikovo ratolesti Šimon (básnický pseudonym – líp se to píše) a Matouš.

Sraz byl kupodivu stanoven opět u Bloodiků, neboť naše zkušenost ohledně nahánění se na jiných místech hovořila za vše a tak zvítězily bezpečnostní důvody. Už jen proto, že tentokrát nás výlet měl zavésti do vzdálenějších krajin, kam předtím nikdy noha KPCP nepáchla. Tedy ne že by nepáchla, ale na to místo nepáchla.
(ossack byl kupodivu též jako obvykle u Bloodiků první, neboť je o něm známo, že jak jde o výlet, nemůže dospat a pokud by to jen trochu šlo, vyrazil by již v pět hodin ráno, aby se toho stihlo co nejvíce. Bohužel pochopení pro tuto jeho úchylku má pouze on sám a ostatní členové se mu pouze vysmívají. Z toho důvodu se alespoň snaží být na startovní čáře jednotlivých výletů zavčas nejlépe první, aby mohl sledovati příjezdy jednotlivých členů. Další důvod jest samozřejmě ještě prozaičtější. (ossack, jak se již letos tak nějak stalo nepsaným pravidlem, píše veškeré zápisy z výletů a tak je bezpodmínečně třeba, aby byl u akce od samého začátku a mohl tak zaznamenat i tu sebemenší drobnost týkající se byť jen příprav na odjezd, které vždy ssebou nesou nemálo komických scének v některých případěch hrozících přerůst ve vraždu. To se např. stalo u Bloodiků, kde došlo k zuřivé hádce ohledně vhodnosti či nevhodnosti té které čepice pro hlavu toho kterého syna. Buď byla čepice působící vizuálně ve spojení s hlavou intelektuálně insolventně, nebo nebyla vůbec a o jejím možném výskytu by snad mohla něco vědět snad jen NASA.

Pak se již začaly sjíždět jednotlivé posádky a bylo opět veseleji. Zejména při skládání se členů do jednotlivých vozidel. Někdo s někým jet nechtěl ((ossack je pro někoho příliš velkou zátěží na tlumiče) a nejel, někdo s někým jet naopak chtěl, ale nemohl, někdo s někým jet chtěl, ale nesměl, zkrátka bylo o zábavu postaráno.
Ve finále se posádky seskládaly do vozidel tak jak je uvedeno v úvodu tohoto zápisu a vydaly se napospas cíli výletu.

K drobné mikrohádce došlo i ve vozidle, kde dělal Juldíkovi a Martině společnost Obergruppenführer (ossack. Téma zůstalo Oberovi utajeno, neboť dle všeho se tržka táhla již z domácího prostředí. To Ober byl vyrovnaný a natěšený na zážitky, které nás měly ten den ještě potkat.

Za Jiráskovým mostem bylo (ossackovi dokonce uznáno prvenství v nápadu a realizaci samolepky se jménem drivera na jednotlivých vozech KPCP. Teprve poté si jmenovaný všiml, že Bloodcar má již samolepky připevněny též včetně jména spolujezdkyně (otázkou je, co by se stalo, pokud by se Bloodik u volantu vystřídal s Bosorkou). Došlo by i na plastiku? O tom se ale agentury nezmiňují.
Juldík se nechal slyšet, že již také disponuje samolepkou a tak již je možné určit jednotlivé členy KPCP i podle vozidel pro oko nezatížené historií a xichtama z KPCP.

Poté jsme se již ponořili do černočerné tmy strahovského tunelu a začali se bát. (ossackovi někdo v té tmě ve vozidle osahával nohy. Ale nemohl určit kdo to byl, neboť na zadních sedadlech seděl zhola sám pokroucen nízkým stropem.
Dotyčný ale po pár minutách osahávání nejspíš omdlel, takže se již toto neopakovalo. Stání zmizelo a pak již po našem boku spočinul McDonald v Liboci. Neskutečné davy lidí vysvětlil Juldík jednoznačně. Prostě lidé jezdí k Mekovi na nedělní výlety. (ossack se domníval, že tyto následně protáhnou i na procházku údolím Divoké Šárky, ale prý tomu tak není. Nažerou se, pokecaj, rozbalej Mekdárky a jedou domů. Jak romantické. (ossack byl v tu chvíli pyšný, že ho tato kultura neoslovuje a má tu možnost takto jezdit po republice.

Na dálnici směrem Slaný nás ze zasvěceného hovoru o autech vytrhly akorát poměrně velké nerovnosti na některých úsecích, které nám Julda barvitě popisoval. Také jsme se tak lehce předjížděli a dojížděli s Bloodikem a jeho Gascarem. Vzhledem ku slabšímu výkonu jeho plynofikovaného vozu jsme ho chtěli nechat předjet a řídit se tak jeho rychlostí. Tento trik ale nebyl pochopen a tak se z pokusu stala akorát mírně zmatená situace, kdy jsme chvílemi jeli vedle sebe a zuřivě na sebe gestikulovali. Většinou pak gestikulace skončila vztyčeným prostředníkem což hovořilo za vše avšak zejména za dětinskost jednotlivých aktérů. Tato nám ale není nijak cizí, natož abychom se jí tajili.

Míjíme taktéž již opuštěné letiště u Žatce, které pomalu chátrá a k tomu mu výrazně dopomáhají naši spoluobčané a nedělám si iluze, že pouze ti menšinoví. Dělí se zde rovným dílem všichni a čas s nimi. Smutný pomník bývalé zašlé slávy našeho letectva.

U Chomutova nás začíná sledovat bílý ford Escort. Má pražskou SPZ, ale kdo ho řídí, je nám až na hrad Hasištejn záhadou. Každopádně nám visí na ocase a má nás na mušce. Možná v něm jede Petr Uhl, který cestou kolem letiště zaslechl náš hovor a jal se nás sledovat za účelem následné osvěty. Pak již odbočujeme na hrad Hasištejn tak jak před námi udělal vůdce výpravy Bloodik, který snad z nás jako jediný na tomto hradě byl a patřičně a barvitě nám ho předtím představil. Těšili jsme se všichni a tuto radost nám kazil pouze pohled na levou stranu silnice po které jsme jeli. Byla lemována naprosto zničenou a dalo by se s přehledem říci měsíční krajinou plnou povrchových dolů a architektonicky skvostné elektrárny tuším Tušimice. Odbočka do hor a kopců nám tento hnusný výhled na chvíli zakryje, takže to zas vypadá v okolí vcelku hezky až tedy na to šílené horko, které nám snad nevadí tak, jako svého času vánice na Ohebu.

U hradu parkujeme tak jako již několik vozů před námi na improvizovaném parkovišťátku a konečně zjišťujeme kdo že to řídí bílý Escort. Petr Uhl se převlékl do jednoho ze svých obvyklých Fantomasích převleků a nyní je to tedy sám velký Nikeman s chotí. K naší výpravě se připojil někde cestou, ale všimnuli jsme si ho až u výše uvedeného Chomutova. Toto setkání osvěžilo horkem trochu povadlé členy KPCP a náš počet se tímto posunul na 13 kousků, což už je hodně slušný počet a prozatím největší v historii letošních výletů.
Po nezbytných polibcích a FBK někteří uhasili žízeň v hradním pivovaru a hlad v hradním buřtáriu. Jelikož ale majitelka buřtária nepočítala s tak velikou výpravou, neměla napečeno a to nemluvím už vůbec o bábofce a buchtách. Nedůvěřiví členové si tedy nejdříve nechali sasísky ukázat, aby tak nějak věděli do čeho jdou a poté se se soudružkou dohodli, že si půjdou prohlédnout hrad a poté jim bude buřt přistaven akorát teplý, doufejme, že i čerstvý.

Vcházíme tedy do vnitřního hradu a za několik okamžiků již vystupujeme v naprosté tmě nahoru na věž. Předtím ještě nezbytné foto za mřížkou. Kupodivu bez úhony absolvujeme schodiště včetně Silvíka, který má krátce po operaci kolena a jistě na tom není ještě zdravotně nic extra. Oceňujeme tudíž její hrdinství při výstupu.

Na samém vrcholku věže se nám otevírá fantastický výhled na okolní svahy a zejména na dominantu největší a tou je Ocelové město v podhradí. Je to dá se říct pohled pro bohy. Ovšem pouze pro bohy, kteří vyznávají techno. Prostě technobohy, kteří si ucvrknou technolátku z technoúdu do svých technokalhot při technopohledu na technoelektrárenský technokomplex technoTušimice a technokrajinu na jeho technopozadí připomínající technosvět Den poté… Ale na druhou stranu pokud člověk přehlédne tento hnusný výřez krajiny jedenadvacátého století, je mu odměnou naopak krásné okolí zalesněných svahů a skal obklopujících Hasištejn téměř ze všech světových stran. Tuto atmosféru romantiky doplňuje zejména obrovské množství milostných vzkazů vyrytých perořízky do dřevěné konstrukce na vrcholu věže a sloužící tedy hlavně jako vyhlídková plošina. Kdyby člověk chtěl, může po opsání několika vyrytých čísel zažít neuvěřitelná sexuální dobrodružství bez toho, aby byl heterosexuálního ražení a muž či žena. I děti by si dle některých uvedených věkových kategorií přišly na své. Někdo tam dokonce nabízel psa. Všichni zde najdou uplatnění. Dokonce i skupinový sex se tu nabízel, kdyby uměly psát vlaštovky, věřím, že i milovníci zvířátek by si přišli na své. Není nad to, nechat se opíchat komárem, i když co je to proti šicímu stroji. Takže zatímco se většina mužské části výpravy věnovala zuřivému čtení vzkazů a pod drobnohledem přítelkyň, manželek a skoromanželek se snažila alespoň některá čísla zapamatovat pro další použití, budoucnost KPCP Šimon a Matouš se začala honit po ochozu věže. Vysloužili si za to nechápavé výrazy v obličejích starších výletníků, kteří dorazili na věž s jazykem na vestě a na nějaké honičky jim již nezbývalo sil. Bylo jen otázkou času kdy jeden z honících se atomů zakopne a hodí ukrutnou držku nejlépe ze schodů. Potkalo to oba naše výletníky a poté dostali ještě za odměnu na prdel od Bosorky jakožto jejich matky. To je ale nemohlo odradit a tak honička pokračovala včetně dalších pádů nicméně provázena stále ledovým klidem páně Bloodikova jakožto dodavatele technolátky a dalších základních částí těchto dvou bytostí.

Na věži již není kam koukat a tak posléze sestupujeme ze schodů dolů, tentokrát kupodivu taktéž potmě. Ale přežíváme bez problémů a hurá na opačný konec hradu. Tam již není tak vysoká věž, ale rozhled by tam mohl být též pěkný. Výprava se kouskuje a tak se nakonec nahoře scházíme jak švábi na pivo. Probíhá debata na téma fotoaparátů a důvodu neúčasti některých KPCP členů tohoto výletu. Nakonec přicházejí i naši mladíci a Matěj okamžitě reaguje na poházené mrtvoly rachejtlí z předchozího večera, kdy se na hradě pálily čarodějnice. Tyto zbytky „uklízí“ o patro níže, kde už je nejspíš nesesbírá ani bílá paní. Bloodik se pokouší přemluvit manželku, aby ještě chvíli vydržela ve vchodu jedné z věží, kdy jí nad hlavou leží asi stokilový šutr a určitě by nebyl problém mu trochu pomoci dolů. Pokoušíme se přemluvit Bloodika, aby to nedělal, že taková manželka má spoustu výhod a vlastností, kterých by bylo škoda nadále nevyužívat. Např. takový (ossack sice smaží stejné hry a je podobně ujetej, byť fandí jinému teamu ve fotbale, není až tak ideální oproti Bosorce manželce, jak se na první pohled může zdát. Tak např. v loďkách a šatečkách z latexu by vypadal spíše slušně řečeno komicky než šukózně, nádobí myje pouze za odměnu – Bloodik by mu musel sehnat nějakou slečnu, která by ho odměňovala - a o nějakém starání se o domácí práce nemůže být řeč. Vztah k programování nemá a s dlouhými vlasy vypadá jak buzna, která navíc umí z morseofky jen prvních deset písmen. Ale to jsou jen ty na první pohled viditelné nevýhody oproti ženě. Bloodik pochopí co by ho s (ossackem čekalo a již se o vraždu nesnaží. Vzniká několik fotografií nás a okolí hradu přičemž se u některých členů začíná projevovat hlad ve své nejsyrovější formě. Oči podlité krví a nepřítomný pohled, svévolné upouštění jedovatých plynů, ke kterým se nikdo nehlásí a podobně. Je tedy nejvyšší čas sestoupit ku hradnímu buřtáriu a zahájit konzumaci přichystaných masových kontejnerů ve formě buřtů. Cestou je ještě xmrti vyděšen Nikeman dole pod věží, kdy na něj bafne Bloodik a o tom co se dole stalo se dovídáme jen zoufalým výkřikem Nikemanovým zpoza věže. Když dojdeme dolů, Nikeman je již převlečen do čistých slipů a nic nenasvědčuje předchozí tragédii.
Bloodik si poté utře slzy smíchu a hurá na buřty a pifko.

(ossack nemá hlad a tak se kochá pohledem na hrad stejně tak jako Ifča. Té je oproti (ossackovi ještě blbě, takže z toho nic moc nemá, ale Rudlajs se o ní pečlivě stará, takže se to dá ještě vydržet. Šimon a Matouš si okamžitě všímají přistaveného protiletadlového děla a začínají jeho hlaveň plnit okolo se povalujícími kamínky. Za několik málo minut jest hlaveň plná a připravena k výstřelu. Tragédii zabraňuje na poslední chvíli Bosorka, která z hlavně vysypává smrtící projektily a oba dělostřelci dostávají přes zadek. To jim nezabrání v následné přípravě dalšího výstřelu, který je ale přerušen naším odchodem. Ostatní totiž své buřtíky zkonzumovali a pifka vypili, takže nám již nic nebrání v pokračování našeho výletu. Ještě před samotným odletem nás ale přepadly tělesné potřeby a tak jsme se jali vyhledat patřičné odpouštěcí zařízení. Toto jsme sice nalezli, ale jeho vzhled nás dokonale odradil. (ossack byl nakonec nucen skončit až v hradním příkopě ku všeobecnému veselí. Ale pořád lepší skončit v příkopě osočován, než ve sklepě kadibudky. Její podlaha přízemí nebudila příliš důvěry a možná by tak unesla Matouše, ale (ossacka těžko. O exkursi do podzemí tedy nikdo nestál.
Dohodneme další cíle cesty a pomalu se rozjíždíme těmto vstříc. Ještě řešíme zda vozidlo Bloodcar řídí Bloodik, nebo Bosorka, neboť u hradu proběhla debata jestli řídit podnapilý či nikolivěk. Odjíždíme tedy nakonec směr Ostrov a následně Klínovec. Cestou potkáváme obrovské množství východoněmeckých motorkářů a zejména jednu dámu pracující pro Sklady mrdu a.s. Tato dáma ve spodním prádle stojíc osaměle v lese, na židli škopíček a houbičku a provádíc ranní koupel z přistaveného kanystříku byla dalo by se říci takovou lesní kometou jak se tam vyjímala. Nebo že by první koupel po ranní směně? Nevíme, ale pohled na tuto ženu v nás ten den dokonale pohřbil veškeré chutě na sexuální dobrodružství v kraji zaslíbeném, kudy E-55 protíná okolní lesy. Známý estét (ossack se pak třásl zimnicí z tohoto zážitku až do konce výletu a musel se pak večer léčit listováním v Ohníčku, kde si obkresloval tělesné proporce detektiva Štiky do svého deníčku.

Nicméně cestu jsme si kromě této show a jejího rozebírání, krátili zasvěceným hovorem o nepříliš oblíbených činnostech co do aktu samotného, ale velmi oblíbených v rámci debat v KPCP a to sice náhlé záchvaty střevních zákrut a řešení těchto nadmíru-kritických situací. Toto téma jest nevyčerpatelnou studnicí zkušeností mezi členy KPCP a na každé schůzi je možné se v této problematice dále vzdělávat. Hovory o tomto byly opepřeny ještě zážitky Juldoženy z jejích cest .

Ač se to zdá neuvěřitelné, v Ostrově zahýbáme správně doprava nahoru směrem ku fabrice na autobusy jezdící na trolej tzv. trolejbusy. Asi to bude tím, že nás k ní neomylně vedl trolejovod visící mezi sloupy veřejného i neveřejného osvětlení. (ossack zde zavzpomínal na jednu ze svých lásek, v tomto případě tu úplně druhou v pořadí (nezaměňovat s první láskou) která odsud pocházela a zasvětila ho do tajů a záhybů dívčího těla, které znal předtím jen z neumělých kreseb na lavicích základní a střední školy, případně z listování Mateřídouškou, Ohníčkem a později tajných sexuálních snů s Terkou z Kroniky Strážců, kterou mu nakonec přebral ten hajzl Zrzek (nechápu jak takovej xicht, může zblbnout hlavu takový krásný holce). Pravda, Červená Karkulka, Manka a Maková panenka jaxi vybočovaly z dnešních představ o ženách, ale daly mu alespoň jakousi představu a návod jak alespoň rozeznat muže od ženy, i když homosexuální vztah Králíků z klobouku a Křemílka s Vochomůrkou mu v tomto trochu zamotal hlavu. Bolek a Lolek tuto teorii ještě podpořily, ale incestní vztah Kluka z plakátu ke Klukovi bez plakátu postavil vše na hlavu. Největší zmatek do celé věci ale vnesly (ossackovo oblíbené Pohádky o mašinkách, kde byla popsána láska železničářů k jednotlivým mašinkám. Později bylo nutno tuto teorii lehce poopravit, neboť ne vše, co má sukni a dlouhé vlasy případně komínek musí být žena jak bylo zjištěno dlouholetým pozorováním.

Pod velehorou Klínovec parkujeme na opuštěném lesním parkovišti, kde nepotkáváme ani jednoho natož pak dva živáčky. Nahlodává to tak trochu naše přesvědčení, že již sezóna začala a tudíž bude fungovat i lanová dráha na velehoru. Ubezpečujeme se navzájem, že kvůli nám ji jistě spustí, když si koupíme dostatek lístků. Ruda dostává od své sličné opečovatelky Ifči něco z neskromných zásob a dle jeho spokojeného výrazu ve tváři můžeme usuzovat, že když šla Ifča spát v půl páté ráno až když vyrobila patřičné zásoby, rozhodně se to vyplatilo. Ruda jí zato slíbil, že mu bude moci večer po návratu pomáhat slepovat nový model letadla (jak známo Ruda trpí zvláštní úchylkou na všechno co má křídla, tedy vyjma ptáků). Dokonce se dostává i na (ossacka, který původně měl s Rudlou jet v jeho zelené sršni, ale jak jsem již uvedl, zmatek, který nastal při odjezdu z Prahy zapříčinil, že sršeň zůstala doma a Ruda se svou polovičkou nejdražší uvelebil se v Bublacaru. Nicméně původně vysoká pravděpodobnost účasti páně (ossackova v Rudlacaru byla popudem Ifče k vytvoření trojnásobné dávky zásob, protože uživit Rudu a k tomu (ossacka, to jest úkol hodný jen žen s pevnými nervy a fantazií. Tuto roli zvládly zatím jen restaurace U lípy v Ústí nad Labem, Golčově Jeníkově a Mnichovo Hradišti. Jenže ty si za svou činnost nechaly králofsky zaplatit. Ifča nám na rozdíl od nich s láskou připravila patřičné hody a odměnou jí byla právě ta čest, pro nás tuto radost udělat.

(ossackovi toast s lotosem moc chutnal, i když tušil, že není až tak úplně dobrý nápad cpát si žaludek nalačno právě touto kombinací. Tušení se ukázalo správné již cestou k lanofce, kdy lotos začal pracovat a vyřizovat si účty s kakaíčkem, které tam (ossack poslal ráno při snídani. V jeho nitru odehrávaly se pochody, které s klidem v žaludku měly pramálo společného a nezadaly si s reakcemi atomů v urychlovačích. Představa, že se bude opakovat situace z Ohebu ho ale děsila natolik, že jeho mohutné břišní swalstvo drželo prozatím tyto pochody pohromadě a pod kontrolou. Taktéž tomu pomáhal důležitý rozbor záležitostí světové politiky, který měl cestou k lanofce s Bublou.

Míjíme několik dederónů na ukrutně špinavých a zabahněných horských kolech. Nedochází nám zpočátku kde se mohli takto zabahnit, ale posléze nám již docvakne, že nejspíš v rámci údržby sjezdových tratí právě na Klínovci nám tito hoši rozorávají tamní přírodu. Jakoby nestačilo, že nám mordují hory svými fabrikami, ale ještě posílají agenty na ničení flóry tímto způsobem. Pomstíme se jim. Ještě sice nevíme jak, ale pomstíme.
Míjíme také dřevaře, kteří mají těsně pod lanovkou umístěny roztodivné přístroje, nástroje a stroje a provádějí prořezávání lesního porostu. Dokonce disponují taktéž lanovkou, ale ta prozatím funguje jen na stahování dřeva.

Pohled směrem k lanovce nás již uklidňuje, neboť tato se pohybuje a dokonce na jejích sedačkách posedávají i lidé, takže nejdeme nadarmo a za pár desítek minut již určitě naše nožky spočinou na hoře zvané Klínovec po vyčerpávající cestě vzhůru lanovou dráhou.
Náčelník lanové dráhy se nás nově příchozích ptá, zda chceme jet nahoru hned, nebo si počkáme hodinu na další turnus. Neváháme ni minuty, jeho hloupou otázku pouštíme jedním uchem tam a druhým ven a jedeme hned. Okolí dolní stanice lanovky neskýtalo pro nás prostředí takového rázu, abychom byli ochotni zde přečkati hodinu nažhaveni na výstup.

Nákup lístků na tuto atrakci se ovšem neobešel bez problémů, zmatků a komplikací, které jsou už s KPCP nerozlučně spjaty. Množily se dotazy zda jízdnému podléhá i (ossackovo želvička v baťůžku, Nikemanova paruka, Bloodikovo děti když jsou ještě nezletilé a podobně. Ruda se přiznal, že nebyl připraven na eventualitu, že by lanovka mohla státi pod tisíc korun a tak požádal osazenstvo zájezdu o drobné. Lístky mu a jeho Ifče tedy zakoupil (ossack na věčnou oplátku. Na nástupišti jsem ještě nečekaně dostal důvěru a obdržel do úschovy sedačku na Matouše ofšem bez Matouše (zas tak důvěryhodný jsem asi nebyl) a v ní náhradní díly na Matouše jako je pití, svetry, boty a podobně. Že bylo v sedačce pití jsem se přesvědčil již v průběhu jízdy nahoru, kdy přestože jsem netrpěl závratěmi, vlhnul jsem zevnitř a po vysednutí na vrcholu jsem vypadal jako bych snad blahem si… Naštěstí (ossackovo čest zachránila nahoře Bosorka, která před (ossackem a všemi jeho přáteli vyložila ze sedačky láhev s čajem, jenžto skutečně tekl a tak se jednoduše vysvětlily (ossackovo mokré trenýrky v prostoru úložiště navijáku údu.

Každopádně na sebe nahoře čekáme a pozorujeme šílence, co se vrhají na horských kolech dolů ze sjezdovky. Nicméně budu li se chtít kdy zabít, zvolím méně drsnou metodu než je rozštípnutí stromu hlavou někde na Klínovci…

Pomalu se lanovkou blíží všichni členové zájezdu a ti, co už jsou vystoupeni živě debatují o vysokohorské nemoci, kde sebrat kyslíkové bomby a podobně. Matouš nelení a houpe se na přistavené sedačce lanovky, která zde jest umístěna právě pro tyto účely zabavení právě dojetých nejmladších pasažérů lanovky, kteří se cestou nemohli sedačky nabažit.

Jakmile dorazí i poslední člen výpravy, přesunujeme se k místní rozhledně, která ovšem skýtá velmi tristní pohled. Oprýskaná neudržovaná věž obklopená ještě oprýskanějším a ještě méně udržovaným hotelem nevypadá, že by byla v provozu a bohužel také není. Jak romantické. Takové výletní místo a nikomu nestojí za to, aby z něj udělal patřičnou oázu pro turisty. Míjíme pouze hotel Čermák (Ruda se nám nepochlubil, že by zde na tomto místě vlastnil budovu a ani tváří v její zeď popíral jakoukoliv spojitost byť byl mučen osvětlením z lupy, kteroužto si donesl Matouš z domova ze své oblíbené stavebnice – Mladý mučedník), který nejspíš funguje, ale jestli nezemřou hosté hlady, je již otázkou, protože jeho dispozice nevypovídala o přítomnosti jídelního koutku natož vývařovny.
Opsali jsme si nicméně adresu hotelu s tím, že ho v nestřežené chvilce podstrčíme Hujerovi s tím, že jest to hotel na ideálním místě s extra kuchařem pro každý pokoj a tedy pro jeho věčně nenažraný žaludek ideální prostředí. Tato taškařice se ale bohužel doposud neuskutečnila.

Jak jsem již zmínil, rozhledna byla ve stavu, kdy to člověka akorát tak rozčílilo. Bylo nanejvýš pravděpodobné, že zámek na věži zrezl v průběhu již několikaleté polední pauzy a tudíž se na ní nepodíváme. Rozhled z Klínovce tedy musí počkat na příští generaci, která snad na rozdíl od naší snad bude mít víc rozumu a nebude žít jen pro prachy…

Stav rozhledny ale nebránil hordám dederónů přivézt si zadek na motorkách až na samotný vrchol a naznačit tak Čecháčkům, kde nás mají. Jejich leather wear byl cítit na sto honů a smrad z motorek, které vesele túrovali na silnici taktéž. Do této vřavy ještě dojel autobus plně naložený důchodci odněkud z Moravy, kteří sem jeli nejspíš zavzpomínat na staré dobré časy rekreací ROH a dávné a první lásky. Bohužel měli smůlu. Rozhledna jim stejně tak jako nám, zůstala uzavřena a tak si kromě jiného nemohli dát ani nic na zub, neboť jediná místní osvěžovna byla v obležení motorkářů a hlavně personál nejevil známky ochoty tuto novou návštěvu jakkoliv obsloužit. Takže nezklamali, zachovali se tak, jak se tu bohužel chová ještě stále příliš mnoho lidí, kterým jde o vlastní prospěch na úkor jiných. Obsluha ovšem kašle nejen na důchodce, ale i na nás, přestože zřetelně vidí, že jsme dorazili před hodnou dobou a sedíme u regulérního stolu a ne někde na klandru, kam stále dederónům nosila žrádlo a pití.
Nedojedené stehno vhozené do popelníku mezi cigarety nás definitivně odradilo od pokusu si v tomto „nóbl“ podniku dát cokoliv byť jen k pití. Takže před další návštěvou jsme dokonale vyléčeni.

Mezitím se dederóni rozhodli, že odjedou o dům dál, nicméně ne po jednom, ale hromadně. Takže na sebe čekali připraveni na startovní čáře, smrděli nám pod nos a vesele pokukovali po našincích jak na ně se vzteklými pohledy pouští síru. Dokud tu holt bude mařena vonět líp jak koruna, nebude to lepší.
Ale dost zášti vůči spřáteleným hordám od sousedů, zameťme si před vlastním prahem. S poznámkami, že tento podnik, kdyby zavřeli i s majitelem, rozhodně by mu to prospělo, se zvedáme a odcházíme zpět k lanovce, která nás sveze do údolí, kde se pokusíme najít lepší osvěžovnu a poobědvat.

Jízda dolů probíhá v pohodě až tedy na to, že při závěrečném elegantním seskoku (ossacka z lanofky ho tato svým sedátkem kousne do kolínka a z toho mu začne okamžitě prýštit malinofka. Vypadá to nechutně, ale zápal plic a mor jsme prozatím zažehnali modlitbičkou.

U našich rychlých ořů domlouváme, že když jsme již v kraji lázeňském, nebylo by od věci zakoupiti propriety tomuto kraji zasvěcené a těmi jsou samozřejmě lázeňské oplatky. Cestou nazdařbůch dolů tedy pokukujeme po nějaké oplatkovně, kterou nakonec i nacházíme a zaplouváme do hlavní brány. Jelikož se jedná o menší tovární komplex, je nám zpočátku divné, kde že by se tam tak nějak vzaly oplatky (že by je hoši šikovní soustružili???), ale šipky nás vedou do malé haly, kde skutečně oplatky mají a pokud se dobře podíváme sklem na dveřích za prodavačku, spatříme i stroje na výrobu oplatek z doby kamenné. Ruda zjišťuje, že jest ve finanční plísni, neboť mu někdo na lanovce cestou dolů vyčóroval drobné a tak prosí o finanční výpomoc, kterou mu neprodleně poskytuje s. (ossack ve formě cca 500,- korun, aby si posléze sám vybral deset krabiček tohoto národního pokladu. Neriskuje ale citrónové potažmo gulášové příchuti a podobné geneticky zmutované oplatky. Klasika – čokoládové, kakaové a oříškové – naplňuje naše vozidla byť Nikeman se (ossackovi vysmívá, že je žrout a vykoupil oplatkárnu na rok dopředu. Ale my a oplatko-prodavačka víme, že to není pravda. Zavazadlové prostory vozů tedy téměř zcela zaplnily krabičky s oplatkami a nyní již nás čeká opožděný oběd. Předtím ještě v lázeňském centru Jáchymova vykrádá Ruda bankomat a vrací (ossackovi dluch z lanofky a oplatkového šílenství.

Kousek pod městem na nás již čeká Bloodik a spol. v jedné místní soukromé špeluňce, tvářící se jako nóbl podnik. Nóbl je i obsluha, která když vidí, že lezeme z aut s českými SPZ klopí uši a dělá, že nás nevidí. Situaci ale řeší (ossackovo dialog s Ifčou v jazyku ne nepodobném Ruštině. Obsluha zbystří a trochu pookřeje, když si uvědomí, že bychom mohli býti např. ruští milionáři, kteří si v rámci svého nesmírného bohatství vyrazili ve starých historických autech zavzpomínat na doby, kdy byli ještě chudí. Tudíž se nám začínají pinglové a pinglice věnovati a ptáti se na naše roztodivná přání. (ossack nejdřív rusky komentuje jídelní lístek a bravurní odpovědi Ifči skutečně dávají vědět, že jsme od Stalingradu skutečně přijeli a hodláme zde utratit nejeden mrzký rublík.

Na zahrádce restaurace, která jest položena podél břehu potůčku na velmi pěkném místě, zabíráme téměř všechny dostupné stoly a židle. Zbývá jen jeden stůl, kde sedí starší paní, která zde jest zřejmě na léčení. Před sebou má plný talíř jídla, které jí zřejmě zajímá ze všeho nejmíň. To ale nic neznamená pro nejspíš její dceru, která jí pod fousy vyhrožuje „žer sakra dyk to stálo takový prachy“. Paní ale zobne jeden hranolek a končí. Evidentně jí není dobře. Dceruška jí ale nutí pořád dál. No, nemícháme se radši do této akce a objednáváme si postupně všeliké typy jídel, které zde mají k dispozici. (ossack, jelikož hlad jest asi nejlepší kuchař ze všech, objednává místní specialitu s houskovými a bramborovými knedlíky, neboť na knedlo vepřo zelo má již delší dobu chuť. Ostatní vybírají různé saláty, smažené sýry, humrové cocktaily atp. Baba nosí jedno jídlo za druhým, pití taktéž.

S pitím to pochopitelně jako vždy přežene (ossack, jehož pověstné míchanice džusů s vodou dokonale skolí. Poté co sežral čtyři houskové, čtyři bramborové knedlíky, otep zelí a flákotu masa, zapíjí toto třemi litry žluté juicemíchanice.
Takže je mu zase blbě…

Mezitím si Bloodikové mladší hrají v potoce s místními sumci a pomalu, ale jistě proměňují svá bílá trička v neskutečně umouněné hadry na trávník samozřejmě k nelibosti Bosorky matky jejich rodné. Kachničky jedoucí proti proudu se bohužel stanou jejich terčem a tak prchají zpátky, zatímco pánové se králofsky baví až do chvíle než přilítne první výchovná čenichofka.

(ossack mezitím mává v dobrém rozmaru na kolemjedoucí slečny na kolech, které kupodivu odpovídají s úsměvem na rtu a (ossackovi tudíž radost způsobují. Výlet se zatím tedy velmi daří a je nám celkem fajn, takže přemýšlíme kam pojedeme dál, neboť ještě je čas. (ossack navrhuje rozhlednové království okolo Karlových Var, případně velmi roztodivnou rozhlednu na Krásenském vrchu u Bečova nad Teplou. Tato nakonec vyhrává poté co ji (ossack za pomoci ubrousků, příborů a zejména bujné fantazie ostatním popíše. Jelikož jeho vysvětlení chápe snad jen kachnička v potoce, chtějí ostatní rozhlednu vidět a konfrontovat tedy (ossackovo výklad se skutečností.

Jelikož ve Varech není možné nějak logicky parkovat, rozhodujeme se, že pojedeme rovnou již bez zastávky, snad jen vyjma zastávky u benzínové pumpy nějaké světové značky, nejlépe éemfau.

Zde jest nakupován Icetea, nanučky a Bloodik kupuje flašku Fanty, kterou pokládá na střechu vozu. V Juldacaru se okamžitě sázíme, zda tam flaška zůstane i po odjezdu a budeme jí tedy lovit někde po silnici, nebo si jí Bloodik všimne. Kupodivu si všimnul, takže ze sázek nebude nic. Odlet kolem hokejové haly místního celku již je pak bez problémů, Juldik vypráví jak do Varů občas služebně zabrousí a co je kde k vidění, případně jak se sem nejlépe dostati. Z pochopitelných důvodů se nezmiňuje o nočních klubech, ale pouze o obchodech s Mercedesy atd. Po projetí Karlovými Vary odbočujeme na křižovatce doleva směrem ku Karlovarské přehradě, kterou si zase vymohl (ossack, známý obdivovatel těchto betonových staveb.

Bohužel na hrázi není možné zastavovat, takže si jí prohlížíme jen z jedoucího vozidla. Ale i tak působí v okolní krajině nerušivě a vcelku i příjemně. Co je ale naprosto úžasné je okolní příroda. Vše je krásně zelené, vodní hladina klidná a všude pažit zvící téměř golfového hřiště. Toto ve finále také nacházíme a pak se již jen kocháme skutečně krásnou přírodou osvícenou jarním sluníčkem z azurově modré oblohy. Počasí nám skutečně neskutečně přeje a májový den vychází prozatím dokonale. Byly doby, kdy jsme tento den do jednoho stáli někde na Letné jak kokoti pod balóny jednotlivých pražských čtvrtí připraveni mávat páprdům okolo genitálního tajemníka KSČ. Od babiček pochopitelně vybaveni strategickými úkoly sbírat všechna mávátka která cestou potkáme opuštěna, jelikož tyčky z nich se dají velmi efektivně použít ke kytkám.

(ossack nám básní zas pro změnu o karlovarských rozhlednách Diana, Goetheova vyhlídka a dalších holkách rozhlednách, které nám tak fantasticky všem představil Luděk Munzar v naprosto geniálním pořadu ČT Rozhlédni se člověče. Při vší úctě před tímto pořadem po nějakých rozhlednách v tomto státě nikdo ani nevzdechl a právě výše uvedený pořad, režiséra Bedřicha Ludvíka a patrona Jana Nouzy z Liberce, oživil v Čechách právě rozhlednovou turistiku. Odtud se také (ossack dověděl o existenci podivné rozhledny na kterou nyní směřovala naše kolona.

Menší problémy nám ale mezitím působí neznačená silnice, resp. její odbočky, takže netušíme ve kterém místě máme uhnouti na obec Krásno, nad nímž by měla rozhledna býti. Řídíme se tak pouze podle dislokace kolejového svršku vedle silnice. Dle mapy je zřejmé, že musíme odbočit těsně za místem, kde trať podjede silnici a dostane se na její levou stranu. (ossack je tedy určen na sledování kolejí, které ne a ne se dostat pod naší silnici.

Naštěstí ale nakonec silnice udělala co jsme chtěli a zabočila přes koleje sama, neboť tyto se k tomu evidentně neměly. Následuje úchylná odbočka ze silnice vpravo po velmi neupravené asfaltce vedoucí kamsi do vrchu a do neznáma. Stručně shrnuto - do prdele. Ale to nás nevyvádí ze soustředění a za chvíli již šplháme vzhůru do kopce. Nahoře se nám rozprostírá krásný pohled na okolí Slavkovského lesa a ještě mnohem dále až k hranicím. Projíždíme několika vesničkami a míříme neúnavně do Krásna. Zde zastavujeme před jakýmsi obecním úřadem, kde musí proběhnout válečná porada. Nikdo totiž netuší, kde by zde rozhledna mohla býti. Na automapách se rozhledny běžně nekreslí a jinou mapu jsme ssebou neměli, vzhledem k experimentálnímu výletu, kdy jsme do poslední chvíle netušili kam vlastně pojedeme. Má to své výhody i nevýhody. Výhody v tom, že je výlet pro nás takovým překvapením, nevýhody v obrovských ztrátách času při dohadování cílů a cest k nim.

Nakonec (ossack nelení a jde se zeptat místních, zvědavě nás okukujících spoluobčanů. Ti když slyší, že se pražáci přijeli podívat na jejich chloubu, ožívají a radí jak k rozhledně. Kupodivu radí dobře a jen nepochopení rady nás stálo dva pokusy o nalezení rozhledny. Nakonec jí vidíme, ale asi tři kilometry od nás cestou zpět na kopci. Tu vzdálenost samozřejmě nikdo jít nechce, navíc široko daleko není vidět žádná cesta vedoucí ke stavbě. Tudíž se otáčíme a za námi i Bublacar díky němuž vznikne v tu chvíli menší dopravní zmatek, neboť silnice neočekávala, že se na ní v jednu chvíli pokusí otáčet dvě vozidla a ještě dvě další míjet. Vracíme se zpět na náměstí, kde se chceme pokusit znovu odbočit tentokrát již správně dle rady domorodců vedle kostela. Podotýkám, že Krásno je skutečně krásné, asi se o něj místní velmi dobře starají a slouží jim to ke cti.

Bloodcar mezitím poslali vesničané někam do hajzlu opačným směrem, zřejmě naopak pražáky nemají rádi, takže tito bloudí ještě cca 15 minut po okolí Krásna než se konečně shledáváme v podrozhlední rozhledny. Ta již stojí od nás nějaký slabý kilometr a je tedy jasné, že nyní nám již neunikne.

Jakmile se dostaneme z louky, kde jsou postaveny prolejzačky pro kravičky a telátka, přecházíme potok, který obtéká kopec s rozhlednou. Na první pohled obyčejná voda, ale když se podíváme pořádně, zjišťujeme, že potok působí v jakémsi poli beztíže, neboť teče do kopce. Skutečně nekecám, teče do kopce, byl jsem to kontrolovat ještě jednou s jednou krásnou slečnou a je to tak. Nejspíš v potoce není voda, ale tekuté řetězy, které samozřejmě do kopce schopné téci jsou. Záhada je tedy vyřešena a jdeme dál do kopce. (ossack nažhavený na podivnou stavbu žene výpravu šíleným tempem a tak jsme za pár minut na vrcholu kopce. Jenže ouha, rozhledna nikde. Ještě než dojde k ukamenování (ossacka, spatří někdo na vedlejším kopci opravdu rozhlednu a tak se k ní přes lán pole vydáváme mezi šrapnely od býků. Proč jsme vylezli na opačný kopec než stála rozhledna, to už tuší snad jen NASA.

Řešíme, co by se stalo, kdyby na nás v tu chvíli zaútočila nějaká letadla hlídající rozhlednu. Nejmenovaná osoba navrhuje schování se pod kravince, kde jistě nikdo hledat nebude. Hledáme tedy největší kravinec na louce, abychom vyzkoušeli zda se pod něj vejdeme, ale naštěstí žádný vhodný typ nenacházíme.

Pak již vystupujeme na rozhlednu, když jsme si jí předtím pomocí Bloodikovo nového foťáku vyfotili na naše pozadí. Tedy myšleno na pozadí Windows, což je produkt, se kterým se 99% KPCP denně mučí a tak si ho alespoň takto můžeme upraviti. Na vrcholu rozhledny provádíme fotografování a probíhá debata nad tím, jak je možné aby Chodov byl od rozhledny dle místních plánků umístěn pouhých pět kilometrů na sever, když ve skutečnosti je přece u Prahy.
Sledujeme taktéž Andělskou horu, jenžto hrad jsme původně chtěli taktéž navštíviti, ale nabitý program nám to znemožnil.
Kupodivu ssebou opět nemáme dalekohled, za což je krutě spíláno (ossackovi, který má skutečně v tomto ohledu máslo na hlavě. Ale toto již je zbytečné řešiti, neboť Ifča ze samé radosti z výletu, počasí a kdoví čeho ještě vyleze na rantl rozhledny a s Rudovo pomocí provádí zde ekvilibristické kousky. Tyto vyděsí ostatní natolik, že z rozhledny raději zdrhají, aby se nemuseli dívati na pád Ifči nazdařbůch dolů. Poté zjišťujeme, že to byl nejspíše záměr, neboť ti dva chtěli na tomto jistě velmi romantickém místě sděliti si zprávy takového rázu, že nebyly vhodné pro cizí zvědavé uši. Nikeman se Silvíkem mezitím sedí dole a na rozhlednu odmítá jíti. Ne tedy, že by byl líný, ale v rámci solidarity se Silvíkem, který má po operaci své koleno a nemůže se tedy podobných výstupů účastnit. Nakonec ho ale ukecáme a tak se žene nahoru, uvidíme co na to jeho závrať.

Najednou se Bloodikovi rozezvoní telefon a hlásí se mu jeho právoplatná Bosorka (kterážto zůstala původně u vozidel se spícím synem), že Matouš se ve voze probudil a tak tedy je vhodné, aby ji nasměroval k nám, neboť chce taktéž na rozhlednu. Po cca půlhodině navádění jí skutečně spatřujeme zhruba na tom samém místě, kde jsme předtím hledali rozhlednu my. Asi se předtím napila trocha tekutých řetězů z potoka tak jako my a zabloudila.

Mladí Bloodici okamžitě vystupují na věž a po chvíli nás bombardují pod rozhlednou sesbíranými šutry. Jaké je naše překvapení, když se první balvánek odráží od desky stolu u kterého sedíme a čekáme na Nikemana. Požíráme přitom zelenooranžové TicTac bonbóny, které si koupil Bloodik. Je to po dlouhé době jediné jídlo. Bohužel tyto působí velmi nešťastně, neboť po požití má člověk vzápětí šílenou žízeň, kterou nebylo kde uhasit. Vyjma tekutých řetězů, ale vzhledem k účinkům bychom pak nemuseli již nalézti naše vozidla, která jsme takto viděli krásně v dálce kousek od hřbitovní zdi.

Za bombardování kameny se po jisté hand-made domluvě od rodičů přiběhne omluvit mladší Bloodik, aby vzápětí zdrhl ještě větší rychlostí pryč, aby se nemusel stydět veřejně. Mezitím, než Nikeman sleze z rozhledny, provádíme training na jízdu na kolech, jenžto jest plánována na středu dalšího týdne a bude jest směrována do údolí Prokoplého. Nácvik spočívá v sezení holým zadkem na flašce od dobré vody. Bloodik zkouší první a vypadá to, že to posez moc příjemný nejni. Je ale vyfocen, aby měl alespoň důkaz.
Kromě testů na kola probíhá velmi kvalitní FBK (festival blbých keců), který baví i vedle sedící milenecký cyklopár.
Rozhlednu jsme si již prohlédli a tak se domlouváme co s načatým večerem. Jak jinak, když jsme zjistili, že je možné jet kolem Gutštejna, našeho hradu nejmilejšího, je cíl cesty jasný. Sraz tedy u Gutštejna.
Po nasednutí do vozidel sjíždíme do údolí směrem k Bečovskému hradu a opouštíme Slavkovský les. Pak nás již čeká cesta směrem Plzeň resp. Gutštejn a předtím Konstantinovy lázně.
Míjíme taktéž nejvyšší stožár v republice – televizní vysílač Krašov, probíráme katastrofické scénáře co by se stalo, kdyby ruplo několik z jeho kotvících lan a podobně. Juldik se zmiňuje, že vysílač stavěl, projektoval, či co já vím, někdo z přízně jejich rodiny. Kousek za vysílačem odbočujeme vpravo směr Konstantinovy lázně, kterými zanedlouho taktéž projíždíme. Toto městečko rozhodně nevypadá jako skutečné město. Je tam víc zeleně jak domů, takže to je takové město v lese, nebo les ve městě? Skutečně velmi příjemné prostředí a již nám je jasné, proč zde jsou velmi známé lázně. Kocháme se okolím a na první pokus kupodivu trefujeme odbočku, která nás po dalších několika kilometrech přivádí do již důvěrně známého okolí hradu Gutštejn. Bloodcar ještě před hradem vypadá, že bude odbočovat, ale nakonec jede rovně, což způsobí menší zmatek při řízení Juldacaru, ale pak je již vše na nejlepší cestě k hradu. K tomuto dorážíme těsně po setmění cca ve 22:00. Zkrátka ideální čas na návštěvu starého hradu, neboť zde již úřaduje první směna hradních strašidel a hejkal.

Ruda s Ifčou naočkovaní (ossackem nelení a okamžitě lezou na věž. (ossack vzpomíná jak zde při třetím výletu rozkládali a skládali s Kanibalem hlavolam zakoupený tenkrát v plzeňském Tescu a přitom se hbitě vyhýbali potokům tekoucím po cestě k hradu. Tyto ale vzhledem k období, kdy jsme zde byli, pochopitelně už dávno vzaly za své. Vzpomínka na ubohého k lůžku připoutaného přítele Kanibala, který se nemůže výletu účastniti nám vylila do očí slzy. Snad se o něj sestřičky starají jak nejlépe mohou. Kdo ví, jestli si ta buzna nakonec neužívá ještě více jak my… Při této představě slzy mizí.

Hrad Gutštejn působí v tuto hodinu skutečně skvělým dojmem a tak se hbitě dohaduje opékání buřtů pod ním v rámci některých z dalších akcí KPCP. Ta představa je natolik vzrušující, že jí (ossack musí řešit odpuštěním přebytečných tekutých řetězů z útesu dolů. Zkušeným okem přehlédne velikost svého nářadí a jeho dostřel a spokojeně si přitom zamručí, aby i hejkal věděl s kým, že má tu čest.

Ifča přináší (ossackovi větývku ze stromu na vrcholu věže Gutštejna, ze které má (ossack velkou radost a nebýt toho, že mu chcípla doma v květináči, jistě by se z ní těšil ještě dnes. Kdo má doma stromek, který vznikl na hradní věži… hned tak někdo to nejni.

Poté se pomalu odebíráme k improvizovanému parkovišti a loučíme se s tím, že domů už pojedeme každý svou cestou. První vyráží již za úplné tmy Bublacar a v těsném závěsu Bloodcar. Poslední opouští oblast Juldacar.

Cestou od hradu potkáváme uprostřed silnice zastavené vozidlo jakéhosi místního joudy, který bohužel přehlédl zajíce a vozidlem ho trefil. Nejspíš mu tento způsobil nějakou újmu na kapotě, neboť vozidlo čekalo nejspíš na hlídku VB. Vzhledem k odlehlosti asi čekal do rána. Řešíme, jak se taková nepříjemnost vyřizuje a koho vlastně v pustém lese volati. Jestli mají zajíci nějakou policii, nebo tak něco. Juldik se nechává slyšet, že v takovém případě je třeba hlásiti problém na nejbližší lesní správě, kterážto má svou zvěřinu pro podobné havárie pojištěnu.

Poté se dostáváme k Úterskému potoku, na jehož levém břehu je dvojice řopíků navštívených taktéž při třetím výletu.
Tyto objektíky ukazuje (ossack i posádce vozidla v němž jest hostem, ale nesetkává se s pochopením, neboť ve tmě již nikdo nehodlá hledat nějaky pošahaný betonový barák co z něj nespí leda (ossack a pár dalších šílenců na Zeměkouli. Ani dřevěnou kapličku, kterou jsme tenkrát obdivovali s Bloodikem už (ossack neprosadí jako objekt zájmu cestou vzhůru z údolí Úterského potoka. Kupodivu se za námi ani nezvedají oblaka bílého dýmu tak jako tenkrát…

Za Úněšovem potkáváme v protisměru ještě další havárku auta se zvěří, tentokráte Mercedes a srnka, tudíž následky horší. Copak auta vem čert, ale zvířátek jest škoda…

V Plzni ještě na semaforech míjíme Bublacar a pak se již neúprosně blíží konec výletu. Juldik ještě v Plzni ukazuje kde měří VB rychlosti a kudy na Rozvadov a pak již začíná lejt, takže ani zříceninu hradu Radyně si v nočním šeru neprohlédneme. Ona by nejspíš byla vidět leda za úplňku, ale co my víme. Třeba tam Gutštejnský hejkal přijel na pařbu a svítilo by se tam. To už ale všichni únavou melou z cesty tak jako já teď.

Dolet do Prahy již posléze proběhl v pořádku a dojeli jsme těsně před Bloodcarem, který přivezl dva spící Bloodiky a jednoho klimbajícího Griswolda s manželkou.
Jak dojeli ostatní členové výpravy nevíme, ale jisté je, že nejspíš v pořádku. Některé z nich pak ještě čekala noc plná vášní což bylo samozřejmě nejlepší ukončení podobné velmi hodnotné akce, jakou bezesporu tento výlet opět byl.
(ossack se ještě od Bloodiků dopravil domů ve svém modrém oři a pak již všichni usnuli spánkem nespravedlivých.
Další výlet z produkce KPCP tedy skončil a dovoluji si říci, že s velkým úspěchem, neboť se ho účastnilo doposud nejvíc členů – čtyři vozidla. Každopádně tímto výletem jsme vyrovnali hranici počtu výletů v minulém roce a tak každý další, který bude následovat již bude rekordem KPCP. Doufám, že jich letos zvládneme hodně, protože toto jest asi nejlepší tradice, kterou se nám v KPCP podařilo zakořeniti.

Loučí se s Vámi zapisovatel celé akce (ossack s pocitem, že snad na nic nezapomněl a nijakou kulišárnu a taškařici z průběhu výletu nezapomněl připomenout.

Dobrou noc (je mi jasné, že tento předlouhý zápis opět mnozí budou číst na WC před spaním, tak proto)
  


... za KPCP  Cossack