17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
17.12.18 14:55  Anonymous
16.12.18 17:44  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Výlet č.8 na bunkry
Zápis: Cossack    Fotky: -    Popis fotek: -   
výlet tento, konal se dne 2.června tohoto roku

Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:

Bosorka (Bloodcar ošetřovatelka Bloodika)
Bloodik (Bloodcar driver)
Martina (Bloodcar passenger)
Juldik (Bloodcar passenger)

(ossack (Nextracar – dole bez)
Kanibal (Nextracar – nahoře bez)
Nikeman (Nextracar driver)


Po delší době jsme opět vyrazili do českých luhů a hájů tentokrát ovšem ne za romantickými zříceninami hradů, ale za tunami betonu v našich pohraničních horách. Správně, expedice Řopík 2001 vedla po loňském úspěchu opět za (ossackovo pevnostmi.
Účast byla očekávána velká, nicméně čím více se výlet blížil tím méně lidí se vyjadřovalo pozitivně ve smyslu jejich účasti na expedici. Někteří se pro jistotu nevyjádřili vůbec, na což jsme si v KPCP už tak nějak zvykli.
Každopádně finální počet účastníků zájezdu byl 7 kousků. Členy KPCP letos opět podpořily manželky, takže Bloodik a Juldik si vezli ssebou manželky a Nikeman s (ossackem si vezli Terryho Kanibala Fokse.
Sraz byl stanoven, vzhledem ku vzdálenosti, kterou jsme měli ujet, na osm hodin ráno u pumpy Benzina na hradecké dálnici. Jak probíhala první fáze výletu u vozidla Bloodcar nevíme, neboť jsme se jí neúčastnili. Jak probíhal ovšem odjezd Nikemanovo hráškové Fabie víme zcela přesně.
První ranní šuk zařídil (ossack svým přátelům z posádky tím, že vzhledem k tomu, že výše uvedená pumpa jest přeci jen od Nikemanovy rezidence trochu z ruky, posunul hodinu odjezdu od Nikemana na půl a pět na osm.
(ossackovi to problémy rozhodně nedělalo, protože ten byl nažhaven už tři dny předem a v sobotu byl vzhůru již od třetí hodiny ranní. Jelikož nemohl usnout, studoval patřičnou literaturu, aby si připoměl důležitá fakta, která by neměl ve svém výkladu opomenout. Po hodině ho to zmohlo a tak se opět pohroužil do tvrdého spánku. Kupodivu po sobě i zhasnul což se neděje tak často. Bohužel vzhledem k časné ranní hodině bylo jasné, že následující okamžiky ve spánku nebudou dle zkušeností žádným medem. A taky že jo. Nevím jak vám, ale mě se vždy, probudím li se takhle blbě ráno, zdají následně šílené krávoviny. Tentokrát to byla bitva s neznámou slečnou a golfovými holemi. Proč jsme se mlátili netuším, kdo byla ta slečna netuším už vůbec, neboť slečen se v mém životě moc nevyskytuje. No zkrátka a dobře sen z kategorie „kurva ještě že jsem se probudil“ jak vymalovaný. Ale na druhou stranu na předchozí podobný sen nemá. Ono totiž potápět se v neoprénu s ploutvema, šnorchlem a bombou na zádech pod asfaltem ulice vedle (ossackovo baráku, usnout a probudit se až nedostatkem vzduchu v láhvi… poté se probrat ve sprchách nějakého letiště a tam řešit s jednou dámou daňové úniky jakéhosi historického muzea a ve finále se octnout na chatě, tam zavraždit vlastního dědu s partou úchylů, je skutečně sen, který kdyby se mi už nikdy nezdál, vůbec by mi to nevadilo… Tím spíš se splnit jak to občas ty hnusný sny dělaj. Zajímavý je, že když se mi zdá nějaký sen s krásnejma slečnama (v posledních měsících teda skoro vůbec) tak se světe div se, nikdy nesplní. A pak že je na světě spravedlnost.

Ale zpět k našemu výletu. V pul sedmé jsem vyslal SMSky Nikemanovi a následně Kanibalovi s posunutou hodinou odjezdu. Nikeman akceptoval, Terry se neozval, asi šrouboval umělou nohu. Vyrazil jsem tedy svým rychlovozem k Nikemanovi a cca v těch půl a pět u něj byl. Jaké bylo mé překvapení, když ani ne za pět minut se objevil Nikeman. Tudíž zpoždění žádné, čas ideální. Bohužel počáteční radost vystřídal stres, neboť dorazila SMS od Terryho, který psal, že neví kam se odjezd posunuje, jestli o hodinu zpět, nebo napřed a že teprve vstává. Byl ujištěn, že jestli za pět minut nebude stát před barákem, kde bude neprodleně vyzvednut, nebude připuštěn k výletu. Mezitím (ossack přesunul ze svého vozidla 657 skleniček od jogurtů, které sežral v pracovní době a vezl je na svůj bunkr na barvy. Po vysvětlení nechápajícímu Nikemanovi jsme skleničky přikryli anticinkacím notebookem, nasedli do vozu a vydali se k našemu robotickému kamarádovi.
Bohužel naše obavy se naplnily a tak nebyl před barákem ani za pět, ale ani za deset minut, což viditelně znervozňovalo zejména Nikemana, který qůli výletu vstal včas. Zkrátka a dobře až v původně dohodnutém časovém úseku tj. 7:50-55 se Terry skutečně objevil a s úsměvem na rtu se k nám berlil.
To už Nikeman nevydržel a začal s vozidlem popojíždět čímž Terrymu mírně komplikoval nástup do vozidla.
Po pár průpovídkách a připomínkách, že vzadu není dost místa pro jeho nářadí jsme konečně vyrazili směrem k pumpě. Tam taktéž téměř ve stanovenou hodinu dorážíme a jsme již samozřejmě očekáváni. Po nezbytných polibcích nakupujeme žrádýlko a Bloodik dolévá do svého bílého oře olej, neboť tento záhadně z jeho motoru mizí.

Následná předodjezdová dohoda zní, že pokud se nám podaří Bloodcaru ujet, sejdeme se v Žamberku u pumpy Benzina, kam snad všichni trefí. Nikeman jest ale správný soudruh a tak se Bloodcaru drží tak, abychom se nepoztráceli někde cestou v lesích, tam nebyli znásilněni a poté zbaveni svršků, spodků a vozů.

Cestou jsme s Kanibalem nuceni poslouchat duševní výlev nějakého magora, kterého Nikeman uzavřel do svého autorádia a tento haleká „Probral sem se ráno jako žlutý křesló oooojé“ Po doznění této krize sexuální identity, jsme si s Kanibalem mysleli, že se jedná o outro k celému albu, ale opak byl pravdou. Trpěli jsme tedy dál až k pumpě Žamberecké, kam z nepochopitelných důvodů Bloodcar zahýbá. Z nepochopitelných proto, že dohoda byla jasná. Ztratíme-li se, uhneme a počkáme. Jelikož jsme se neztratili, nebyl důvod zahýbat. No bohužel stalo se a tak jsme za dalšími dvěma zatáčkami s Nextracarem čekali na Bloodcar. Když tento dlouho nejel, byl kontaktován telefonicky a bylo nám sděleno, že jsme se přeci dohodli. No nechci zde pitvat, ale trochu to hraničilo s ženskou logikou. Tak jsme čekali dál.

Chvíle samoty jsme si krátili čtením denního stisku a debatám o tenisu. Nervozitu a trochu vzrušení do celé akce přivezl až vůz Městské policie, který se postavil přímo za nás a tak jak jsou Městští policajti zvyklí čumět, čuměli na nás. Nikeman znervózněl, neboť jsme stáli těsně před přechodem pro chodce a to by se asi vyhlášce nelíbilo. Každopádně policejní vůz posléze opět vyplul na silnici a jel si svou cestou, zatímco Nikeman už měl čekání plné zuby a tak nastartoval a jal se rozpohybovat Nextracar směrem na náměstí, kde si dáme něco do nosa a ať si Bloodcar hezky přijede až pak. (ossack ho od cesty zrazoval, ale Nikeman nelenil a hurá na náměstí. Ve svém duševním rozpoložení přehlédl jistou značku a jakmile byl na náměstí, okamžitě točil doprava podél baráků. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se zde setkali v protisměru s tím samým policejním vozem, který jsme předtím odlákali na přechodu za pumpou. Tentokrát již pánové měli důvod na nás vyletět, na rozdíl od předchozího setkání, kdy se tento asi nenaskytl. Ihned jeden z nich vystoupil a hrnul se k nám. (ossack ihned začal jak je jeho zvykem nadávati mu do joudů a magorů co neuměj parkovat a kdesi cosi, než bylo jasné, že jde k nám. To (ossackovi došla odvaha a čekal co bude. Zato Nikeman někde odvahu záhadně nabral a tak když muž „zákona“ přistoupil k našemu vozu a dotázal se Nikemana „pane řidiči, jste si vědom přestupku?“ a očekával, že se Nikeman usedavě rozpláče a přizná se ke všemu. Tento ho ale převezl a odpověděl mu s přezíravostí a suverenitou „no to tedy nejsem…“ což vykouzlilo na xichtu policemana nechápavý výraz okořeněný narůstajícím narcismem a sebedůvěrou podpořenou ještě uniformou. „Jo tak Vy nevíte jo?“, zahuhlal švestka takovým tónem, že Nikeman změkl a začal mu vysvětlovat cosi o nemohoucím kamarádovi, který má z fronty u Kurska umělé nohy, nemůže se pohybovat jinak nez o berlích a že s ním jedeme do cukrárny. No švestka na to skočila, i když jet do cukrárny v Žamberku až z Prahy je slušně řečeno úchylné, ale u švestky nehrozilo, že by se objevil byť jen náznak logického uvažování. Pak se ale začala vyptávat dál a čučet do vozidla na (ossacka, potažmo na Kanibala, který hrál v tu chvíli skutečného Terryho. Poté se z úst švestky ozval dotaz na vlastníka berlí umístěných ve vozidle. Jaké bylo jeho překvapení, když mu bylo sděleno, že téhož kamaráda, kterého vezeme do té cukrárny. Nikeman svého přítele Kanibala mezitím se slovy „dělej buzno, vypadni, sténej a dělej dementa“ poprosil, zda by tedy mohl vystoupit, načež se Kanibal i s berlema začal vymotávat zpoza zadních sedadel ven na ulici. Bohužel to nebyla taková trivka, neboť se mu nohy zamotaly do berlí a upadl ještě ve voze. Poté se vyhrabal opět na sedadla a jal se vystupovati. Nejdřív berle, pak noha a několik nesmělých pohybů na chodníku. (ossack se dusil smíchy, Nikeman strachy a Kanibal úsilím tvářit se jako dement. Některým z nás jejich úkol samozřejmě dal docela dost práce, některým šel tak nějak od přírody. Ale nutno dodat, že Kanibal s kšiltofkou Adidas na hlavě sehrál svou roli geniálně, jako by se tak snad už i narodil. Z Nikemana lítala směrem ke švestce jedna omluva za druhou, že už to nikdy neudělá a kdesi cosi.
Nakonec vše dobře dopadlo, dostali jsme výstrahu a mohli konečně zaparkovat. Pro ty, co jim to doteď nedošlo podotýkám, že celý problém vznikl přehlédnutím značky zákazu odbočení vpravo a tudíž následná jízda v protisměru.

Po této anabázi se konečně dostáváme do cukrárny, kam jsme původně měli v plánu zajít cca před deseti minutami. Tyto jsme ale neplánovaně strávili tripartitním jednáním se švestkou. Dáváme si dortíky a je nám zase fajn. (ossack nejdříve nechce, ale poté nelení a taktéž si objednává jednoho plněného sopku a dále laskonku.
Mezitím doráží Bloodcar, ze kterého se vyhrne dámská část posádky a hurá na dortíky. Stejnou rychlostí jakou přišla se ale zase vrací do vozu když zjistí, že nemají poháry. Střídá je Bloodik s Juldikem, kteří si dávají kávičku a taktéž dortíka. Poháry objevujeme na ceduli vedle pultu, ale v rámci zachování štíhlé linie o nich dámám neříkáme nic. Zbytečně by si kazily postavy.

Odjezd směr Bouda je za Žamberkem ještě narušen nutnou sanitární zastávkou ve křoví. A již nastupuje (ossackova chvíle, neboť jediný zná správnou cestu na Boudu, což Nikeman nekvituje zrovna s povděkem. Najednou je (ossack potřebnější jak Kanibal. Ve finále tedy (ossack bravurní navigací přivádí obě posádky před vchodový objekt tvrze Bouda, kde vystupujeme a hledáme někoho, kdo by nám umožnil prohlídku tvrze.
Naštěstí se na tvrzi nachází alespoň jedna osoba, která si (ossacka pamatuje z dob dávno minulých, kdy na této tvrzi trávil nejedny prázdniny a vyměnil tak ženy za beton a vlhko. Teď mu ta léta samozřejmě schází, ale co naplat, pozdě bycha honiti.
Je mi dokonce umožněno provésti si svou vlastní výpravu s podmínkou, že ssebou vezmu ještě jednu rodinu, která mezitím přišla ku tvrzi taktéž na prohlídku. Za odměnu si můžu nejen provést své přátele nitrem tvrze, ale dokonce mi bude navráceno vstupné, které jsem na Boudě tenkrát platil poprvé v životě. Výklad je ale neustále přerušován okolostojícími buznami, což ale (ossacka nerozhází. Po úvodním seznámení se s opevněním se odebíráme do podzemí do zimy, do tmy a vlhka. Mezitím stíhám odpovídat na všetečné dotazy, kecáme s výpravou a sem tam si i zabroukáme v rámci testu akustiky muničního sálu M1.
Slibovaná jízda vozíčkem bohužel konat se nebude, neboť na tvrzi není ta správná osoba, kterážto by mi toto mohla umožniti. Zato se do nás dává ukrutná zima, že ani oblečky nestačí. Zdržujeme se u snižovací šachty, kde vzpomínám na Tomáše Čelouda, který se zde zabil při jedné z návštěv, probíráme princip nouzového výlezu, poté u patřičného objektu i princip dělové věže a v neposlední řadě i zvony, jejich osazování, trhání, účely a rozdíly oproti kopulím.

Pak následuje návrat ke vchodu a nabídka na prohlídku povrchu tvrze. Je jednohlasně přijata a tak se vydáváme, kolem bývalých latrín o kterých (ossack vypráví nejednu veselou historku, na prohlídku povrchových objektů tvrze. Dokonce se k nám připojuje mladý otec s rodinkou, dcerou a manželkou. To kupodivu nebrání KPCP, aby neprobíralo vysoce soukromá témata o mužích a ženách, která zde raději nebudu zmiňovat. Otec musel dceři zacpávat i uši. Zastavujeme u základů řopíku, který již v roce 1938 nestačili stavbaři postavit, takže z něj zůstaly pouze kotvící patky. Pokračujeme na objekty K-S-24, K-S-22, K-S-23 a K-S-21. Téměř na všech se fotíme. Na dělové věži (ossack vypráví o tom, jak jí se svými přáteli v roce 1992 vybral do mrtě a jaká to byla tenkrát lábuž. Prozrazuje taktéž přibližné umístění nouzového výlezu ze tvrze. To už ale začíná lejt a tak se schováváme pod stromy. Nepomáhá to, takže riskujeme a jdeme déšť nedéšť zpátky po cestě směrem ke K-S-24. (ossack vymýšlí, že nepůjdeme stejnou cestou zpět a zkusíme tedy projít o kus dál a prohlédnout si kabelové komory určené pro vyvedení kabelů z nitra tvrze a jeho následného rozvedení po okolí ve výkopech. Pak již v poklidu a za mírného deštíku dorážíme před vchodový objekt.

Loučíme se na tvrzi Ba a odjíždíme na Dolní Moravu, kde hodláme poobědvat, neboť žamberecké dortíky nás zrovna dvakrát nezasytily. Oběd si dáváme v čerstvě rekonstruované hospodě právě v Dolní Moravě, která se tedy netváří dvakrát otevřeně. Ale vyslaní zvědové nalezli výčep přístupný a vývařovnu připravenou nám posloužiti. Královnou podniku je paní (slečna) hostinská, která nemá jídelní lístek na papíře, ale v hlavě. Několikrát za sebou nám ho na přeskáčku odříkává, takže ho asi skutečně umí. Objednáváme si patřičné místní speciality a sedáme si lehce promrzlí ke krbu, ve kterém se dokonce topí. Kanibal vytahuje všeliké časopisy a tak se z KPCP stává po chvilce čtenářský kroužek. Mezitím slečna hostinská donáší objednané jídlo, které si budeme pamatovat ještě dlouho po návratu z podniku (zejména Julda a (ossack). Hlad je uhašen, žízeň taktéž a tak můžeme směle vyraziti k dalšímu cíli naší cesty a tím je objekt K-S-5, který (ossack svým přátelům slíbil již na začátku cesty. Hoši na něm totiž vybetonovali nový zvon, který byl vytržen komoušským národním podnikem Kovošrotem v padesátých letech za což bych někomu nakopal prdel krumpáčem.

Cestou k objektu míjíme ceduli s nápisem Prodej mrdu, Nikeman s (ossackem se okamžitě rozběhnou ve směru šipky v naději, že by jim jejich nastřádané zásoby mohly výrazně zvýšit životní úroveň budou li prodány někam do USA jako zásoby géniů našeho století. Bohužel se tak nestalo, neboť se jednalo o prodej lesního MEDU, který bohužel Nikeman ani (ossack po ruce neměli. Vrátili se tedy plačky ke zbytku výpravy a poté po betonovém prahu, který před šedesáti lety sloužil jako protitanková překážka, vydali se směrem k objektu K-S-5.

Zde nás přivítala místní posádka, mezi KPCP byl odhalen (ossack, který se zná s některými kolegy z tohoto objektu a tak okamžitě pokecali o betonu, pancíři a dalších společných úchylkách. Ostatní se mezitím jali ku prohlídce objektu zevnitř. Po jejím skončení i zvenčí, kdy obdivovali nový betonový zvon a práce na druhém. (ossack ještě zakoupil nové bunkrologické publikace, aby mu nechyběly v knihovničce mezi desítkami dalších. Rozloučili jsme se s kolegy a vraceli se k autům s obavami, zda nám tak jako svého času (ossackovo squadře azzuře neprovedli lstiví vesničané nějakou taškařici s pneumatikami a jejich ventilky. Kupodivu jsme je nemuseli hledat v potoce tak jako tenkrát a pumpovat všechna čtyři kola. Buď toho idiota co nám to udělal už někdo zabil a nebo se odstěhoval. Alternativa, že by dostal rozum se mi nejeví jako reálná.

(ossack cestou zpět ještě ukazuje ostatním umístění ostatních objektů TO v okolí, pozorovatelnu tvrze Hůrka a chystáme se navštívit samotnou tvrz, která má být zlatým hřebem dnešního programu.
Bohužel začíná opět pršet a tak se nám ven moc nechce, ale vidina betonu žene KPCP vpřed. Tedy až na vyjímky. První navštívený objekt je K-S-12 dělostřelecký srub. Tento jest velmi poškozen jak ostřelováním, tak trhacími pracemi na zvonech. Ale zase jsou zde k vidění originální střílny houfnic. Objekt bez záhozu působí skutečně monstrózně i když ani zdaleka již nevypadá jako po dostavbě koncem třicátých let. Do jeho čelní stěny se zabořily protibetonové granáty Röchling, které vyrvaly obrovské krátery v této stěně a obnažily i dilatační spáru, kterou vzhledem ke své velikosti objekt musel mít. (ossack se zde chystal ukázat kolegům právě Röchlingy, ale kupodivu, nebo spíš ku vzteku našel jeden jediný. Ostatní někdo ukradl, jak je v poslední době u nás zvykem. Lezl po objektu jak opice, aby našel nějaký pěkný, ale podařilo se mu nalézti pouze trosky jedné jediné střely ani zdaleka nevypovídající o její vizuelní podobě. Kanibal se ve křoví, zabahněných cestách a klubech ostnatého drátu pohyboval s berlemi jako baletka a pan doktor, kdyby ho viděl, jistě by jeho systém rekonvalescence přivítal.

U Bloodika bylo již v tu chvíli možné pozorovati náznaky obtížně přenosné, ale o to zákeřnější choroby zvané bunkrologie pectoris. Touto chorobou již trpí s.(ossack od roku 1980, kdy spatřilo jeho nezkušené mladické a ženami nezkažené oko první betonový bunkr, tentýž rok spatřila světlo světa jeho první bunkrologická publikace nazvaná Zrazené pevnosti (známého spisovatele Otu Holuba, propagátora opevnění u nás, tento název inspiroval natolik, že svou knihu, kterou vydal pět let před s.(ossackem, pojmenoval stejně, kopírák jeden…). V této publikaci jsou vidět první (ossackovo nákresy lehkého a těžkého opevnění, zejména půdorys pěchotního srubu Můstek tvrze Dobrošov je v dnešní době nenapodobitelný a pomalu se stává sběratelskou raritou.
Dojmy s.(ossacka z návštěvy opevnění jsou v knize popsány do nejmenšího detailu tak, že je čtenář hltá jedním dechem a nestačí otáčet stránky. Úplně bez dechu čtenář skončí poté co se po přečtení pěti stránek dostává na konec knihy.

Prohlídku dělostřeleckého srubu již nerozdejchá Nikeman a vrací se do vozu, kde na nás poté čeká. Obě dámy jsou ochotny shlédnouti ještě objekt, kde měla být umístěna dělostřelecká otočná věž a poté se taktéž vrací k vozům. Zbylí tři hrdinové již s totálně promočenýma botama míří dále k nejzápadnějšímu objektu tvrze a to sice K-S-13 U boží muky. Zde (ossack zjišťuje, že s někdo pokouší odhrabat bordel v diamantovém příkopu na levé straně objektu. Již se dostal až pod odpady nábojnic u bývalé střílny protitankového kanónu. Okolí objektu působí velmi neutěšeným dojmem, stejně tak jako objekt sám. Všude se válí obrovské množství ostnatého drátu, zvonové šachty objektu jsou roztrhány náložemi a všechny čtyři pancéřové prvky – kopule pro dvojče, dva pěchotní zvony a jeden dělostřelecký pozorovací zvon jsou nenávratně ztraceny. Bloodik (ossacka fotí dole u objektu a poté již vzhledem k dešti rušíme prohlídku posledního z objektů Hůrky a to sice K-S-10 U Besídky byť tento disponuje šachtou pro otočnou kulometnou věž. Snad příště.

(ossack ještě ukazuje, kde že probíhají každoročně bitvy, kterých se donedávna ještě účastnil a kde jest další objekt opevnění, tentokráte již ku tvrzi nepatřící a to sice pěchotní srub K-S-14 Cihelna. Mimojiné jest zde taktéž muzeum vojenské techniky o které projevují ostatní zájem, a tak se tedy vydáváme vozy dolů do Králík a dále na Cihelnu. Přes totálně zamlžená okna již nevidíme zhola nic a tak když (ossack osazenstvu ukazuje, kde že se nachází vchodový objekt do tvrze Hůrka, nemá z toho pohledu nikdo nic.

Na Nikemanovi jest viditelné, že již má počasí a bunkrů a koneckonců i výletu plné zuby a těší se již na shledání se svou slečnou drahou polovičkou.
Dole v muzeu potkává (ossack svého velitele německých jednotek v ukázkách a tak kecají co nového. Mimojiné jest pan velitel seznámen s Juldikem zejména tedy z důvodu společného zájmu o automobily s trojcípou hvězdou na kapotě. Okolo Mercedesů se tedy točí následně celá dvacetiminutová debata. Následuje ještě návštěva muzea a obdiv ku technice. I když nejvíc KPCP zaujme výstava plynových masek a fotodokumentace k nim.

Déšť o sobě dává znovu vědět a začíná skutečně lejt. Na prohlídku pěchotního srubu Cihelna tedy již skutečně není nálada a jakmile si Julda zapíše číslo kastle Gardnerovo meďoura, naloďujeme se do našich vozů a mizíme přes Prostřední Lipku zpátky do vnitrozemí. Ve voze začíná být alespoň teplo a to nám rozvazuje jazyky, kdy začínáme řešit problematiku války a podobných nesmyslů lidského počínání.

Nikeman zároveň dělá tu zásadní chybu, že volá své slečně naprosto veřejně před (ossackem a Kanibalem. To nemůže dopadnout dobře a také ne, poté, co v rámci okřiknutí těch dvou pošuků ve voze zařve „uklidňovací“ frázi do telefonu. Chudák slečna se tedy v půlce rozhovoru doví aby „táhla“. Nikeman se slečně omlouvá, že to nebylo na ní, ale na Kanibala s (ossackem a tyto okamžitě inzultuje.

Další směr cesty je již jasný. Omrknout co nového vyrobil (ossack na svém bunkru s pomocí svých přátel. Cestou tam probíhá hovor o ženách, koho že to vlastně chtěj, jestli bohatého, inteligentního a svalnatého, či snad Kanibala nebo (ossacka. Nikeman se rozkecává o svých bývalých láskách, že po něm ženy vždy prahly, ale že on byl tvrdý (tedy mentálně, ne tělesně) a všechny ženy odmítl. Kanibal o takovéto nedostižnosti mluvit nemohl a (ossack už vůbec ne. Navíc se Kanibal nechal slyšet, že ženy chce jen na to jedno, na rozdíl od (ossacka, tkerý je chce zase jen na to druhé.

U (ossackovo bunkru si velmi bedlivě dáváme pozor na klíče, po loňské zkušenosti. Do objektu je přenesena zásoba skleněných skleniček od jogurtů, které (ossack vlastnohubně sežral a nyní je jako věcný dar věnoval objektu na míchání barev, pro uložení zubních protéz a podobně. Prohlídka probíhá pouze ve velmi komorní atmosféře, kdy do objektu vstoupí pouze Julda a Bloodik. Druhý jmenovaný dokonce věnuje na opravu objektu do podnikové kasičky 200 korun českých za což mu patří velký dík. Věnovaný obolus byl letos použit pro nákup cementů pro krmení věčně nenažrané míchačky. Kromě jiného jest také Bloodikovi dokázána rozlehlost našeho objektu, kdy tento po první návštěvě domníval se, že objektík jest malý a (ossacka nehodný. Po prohlídce spodního patra a místnosti pro umístění minometu svůj názor změnil na „ty vole to je docela velký teda, sem nečekal“. Ukrutnou mlhou se posléze odebíráme na večeři do Rokytnice v Orlických horách do našeho oblíbeného penzionu Rampušák s překrásnou slečnou servírkou zde.

Velmi pikantní historkou se zde stalo zazmatkování číšníka, který vida Bloodika přijífšího s Martinou přisoudil tuto jako manželku právoplatnou jemu a Bosorku, jenžto byla na exkursi na WC takto připravil o manžela.
Ptal se tedy co pro manželku má objednati, a bylo mu vysvětleno, že manželka teprva dorazí a slečna co sedí vedle něj není slečna, ale paní Juldiková. Poté je dotazován Nikeman na to co si dá manželka a se slovy „ona vám to řekne sama“ ho (ossack otáčí směrem odkud přichází Nikemanova manželka. Jaké je udivení číšníkovo, když se tím směrem blíží jen Pajda Kanibal, který nic netuše objednává si jídlo. To už brečí smíchy i celý náš stůl. Manžel Kanibal si nedá taktéž kolínko jako Nikeman. S podivem si Nikeman skutečně objednal velké kilové uzené koleno, které kupodivu nebyl schopen sežrat stejně tak jako minule.

Juldik se poté rozhodl, že všem ukáže, že je „z Praheeee“ a objednal si Cafe Late (nebo Latex???). Číšník zblblý manželem Nikemana odešel, aby se za několik minut vrátil červený a s dotazem co že to to Late znamena, jestli je to to co si myslí celá kuchyň (svolali kvůli nám poradu) a nebo něco úplně jiného. Kupodivu se trefil, přestože co to je nevědělo ani 99% našeho stolu. Pak ještě přišel jednou, s pěti hrnečkama ať si Julda vybere, do kterého že to chce to Latex udělat. Julda si vybral ten největší, do kterého mu bylo za okamžik přineseno něco co se podobalo sněhové závěji posypané popelem z kamen, ale prý to je výborné.
(ossack objednavše si uzená žebra měl takový hlad, že se těsně po přinesení pokrmu ukrutně kousl do jazyka za účasti číšníka a tento mu neprodleně na účet podniku donesl panáka slivovice na vydezinfikování. (ossack se pak dezinfikoval ještě dvěma dalšími panáky až měl vydezinfikován nejen jazyk, ale i mozek.
V nejlepším ale náš výlet končí Nikeman, který už má takové stání, že mu to trhá zip na kalhotech, jak jest natěšen na svou Depeche slečnu. Trochu zklamáni krutým ukončením právě rozjetého večera se zvedá manželka Kanibal a (ossack od stolu, platí a pak již odchází k vozu, zatímco osádka Bloodcaru si ještě užívá pohostinnosti Rampušáka.

Jízda smrti, kdy Nikeman hnán sexuálními pudy jsa v neznámém terénu jel 130 mezi zatáčkami, naštěstí nekončí tragédií ale dojezdem do Prahy před Nikemanovo rezidenci, kde stojí i (ossackovo sršeň. Kanibal byl předtím vyhozen u svého útulku. Je to s podivem, ale při této šílené jízdě se (ossackovi únavou podařilo i několikrát usnout, ale byl vždycky probuzen svištěním gum při smyku.
Jelikož jest půl druhé, normální člověk by šel spát mrtev, ale Nikeman ještě znovu startuje svůj vůz a míří stejnou cestou zpět do Peček ke své nejmilejší. Láska jest mocná čarodějka.

(ossack hnán taktéž velkou láskou (postelí) žene se domů taktéž jako o život, aby adrenalin nedovolil mu usnouti za volantem a vypelichat někde na svodidlech.

Bloodcar dojíždí po nás zhruba o půl hodiny taktéž v pořádku, což (ossack starostlivý ještě kontroluje jednou SMSkou. V odpověď mu přijde vřelé poděkování z Bloodcaru za celou akci, která se opět velmi vydařila.
Pro (ossacka byla vydařená už jen skutečností, že byla na bunkry a nezabouchl si klíče ve voze (což dost dobře ani nebylo možné, neboť tento stál v Praze). Bohužel byla posléze zkalena neznámou chorobou, kterou si kdoví z čeho dovezl (ossack s Juldou ve formě ukrutné sračky, kterážto je provázela celý další týden a vypadalo to, že jim pro vylučování bude stačit pomalu jen jeden otvor, neboť skupenství bylo totožné z obou, akorát barva byla jiná, taková neobvyklá. Ale dost nechutností. Nezemřeli jsme, jsme tu dodnes a těšíme se na další podobně vypečený KPCP výlet.
  


... za KPCP  Cossack