17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
17.12.18 14:55  Anonymous
16.12.18 17:44  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   č.8 na Radyni a opevnění Úterského potoka II
Zápis: Cossack    Fotky: BLooDiK    Popis fotek: BLooDiK   
    
Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:

Bloodik (Bloodcar driver)
(ossack (sňatkový podvodník)
Kanibal (snubní cesta)

Ifča (obsluha pojízdné kuchyně)
Rudlajs (Rudlacar driver)
Rudlodcerka (Rudlovo defaultní a jediná dcera)
Rudlosynek (Rudlovo defaultní a jediný syn)


Jako již letos téměř každý víkend opestřený výletem za krásami naší země, nemohl ani tento být vyjímkou.
Účast nevypadala nijak hojně, nejspíše pojede jen standartní a nebojím se říci již kultovní posádka Bloodcaru ve složení Bloodik, (ossack a strejda Kaník aka Kanibal. Účast dalších výletníků byla značně nepravděpodobná, i když třeba takový Rudlays se rozhodně v pátek ve svém zaměstnání po obeslání mailem nechal slyšet, že by výlet uvítal a dokonce by mezi nás přivedl i své dvě malé potomky. Jsa varován, že je ostatní členové resp. Bloodcar stuff zkazí, svou účast přesto neprodleně přislíbil. Poté co mu Bloodik na (ossackovo připomenutí v sobotu ráno volal již byl nachystán s celou rodinou ve voze, zatímco Ifča dokončovala své celonoční vyváření a balení svačin, kterými pomalu plnila připravenou nůši. Ostatní členové se buď vymluvili na nevymluvitelné, případně vymluvili na vymluvitelné a zbytek jsme po zkušenostech ani neobesílali.

První byl dle análů vzhůru (ossack, kterému se opět zdál další z jeho ultraúchylných snů posledních pěti let. Tentokráte to byl boj s ruskou mafií, která se rozhodla zamořit Prahu radioaktivním roztaveným cínem rozlévaným z tanku. Obrněnec byl tažen vozidlem Mercedes neznámého typu a hrdina (ossack se ráno probudil s představou, že drtí jednomu z mafiánů svým mohutným chrupem paži. Skutečnost, že se probral s vlastním prstem v ústech, na kterém byly navíc otisky zubů svědčily o tom, že boj byl skutečně lítý a probíhal i v lůžku samotném. Poslední co si (ossack pamatuje, byla neúspěšná záchrana obchodního domu Máj (pravý Čechů ráj), který se po cínovém útoku změnil v pouhý kráter, postupně vyzobávaný slídícími ohnedomovci.
Nicméně kam se tento hrabe na zdaleka nejpošahanější sen ala potápěčský kurs pod asfaltem před (ossackovo obydlím těsně následovaný policejním kursem řízení semaforů pro včely na lánu pole. Po jeho úspěšném absolvování se záhy zdál sen tzv. „pokračovací“, který se odehrával na palubě letadlové lodi pro čmeláky. Zkrátka kdo je tu magor, který by se měl léčit, to už je vám asi jasné. (ossack by byl zajisté neocenitelným médiem pro nejednoho začínajícího psychiatra jenž neví co sepsat k diplomové práci, takovým Real doll. Ale vraťme se k výletu.

Druhý se probudil Bloodik a začal okamžitě slídit po internetu, kde vyhledával předpovědi počasí na dnešní den. Kolem deváté hodiny to již nevydržel a volal (ossackovi jaký je staf. Ten ještě dospával noc hrůzostrašných snů, ale čím kratší časové úseky spal, tím horší se mu zdály další sny, takže Bloodikovo telefonát pro něj byl vlastně vysvobozením. Ihned (ostatně jako vždy) začalo dohadování kam že to tedy pojedeme. Bloodik hlásil na západě území přeháňky a zataženo. Je tedy pravda, že alibistický server IDnes měl na dnešní den ikonku se sluníčkem, mrakem a kapkou zároveň, která dávala najevo snad jediné, že nikdo na inkriminovaném serveru netuší, jak vlastně bude a chtěli tak býti alibisticky připraveni na všechny možné alternativy. Jedinou vynechanou mohla být již jen vločka s níž nikdo nehodlal na samém konci dubna hazardovat a být poté ku posměchu konkurenčním rosničkářům. Zkrátka bylo jasné, že kloudnou zprávu o počasí asi nikde nezískáme a musíme tedy jako již tradičně zariskovati. Padl dokonce návrh jet na východ za betonem na Trutnovsko, na které se již dlouho chystáme. Nakonec vyhrála varianta Západních Čech, neboť jsme si uvědomili, že tam máme nelehký úkol o kterém bude ještě řeč. Zbývalo tedy vzbudit strejdu Kaníka, který údajně do tří hodin do rána trénoval se strejdou Nikemanem fotbal (alespoň to tvrdí) na blížící se Chobot Cup. Že nebude probuzení jednoduché, to Bloodik hlásil již (ossackovi, ale zároveň připomenul, že má v rukou mocnou zbraň, kterou nebude váhat použít. Tou zbraní bylo číslo na pevnou linku ke Kanibalům domů, kterou bezodkladně a vždy spolehlivě zvedne Kaníkova maminka. Nikdy jsme tuto zbraň ještě nepoužili, ale dnes na ní nejspíš opravdu dojde jak Bloodik konstatoval. (ossack tedy ještě dal Kanibalovi poslední šanci a milou SMSkou se ho pokusil probudit z mrákot. Nepovedlo se. Nevedlo se ani Bloodikovi, který se mu pokoušel volat na mobil. „Nikdo mi to nezvedá“, volal následně Bloodik (ossackovi. Tento ještě rozespalý nejdříve nechápal zda si Bloodik stěžuje na nepodařené ranní stání, či má na mysli něco jiného. Bloodik tedy neprodleně sáhl po „atomu“ a zavolal tajné číslo. Pak již vše šlo ráz na ráz. Zkrátka to co se nám nikdy nepovedlo – dostat Kanibala z vyhřáté postele na výlet bez keců a zdržení – to se jeho mamince povedlo během několika málo sekund. Té si zkrátka netroufne odmlouvat, protože na rozdíl od (ossacka s Bloodikem jeho maminka umí lívanečky a bez těch jako by Kanibal ani nebyl. Co se mimochodem v tu chvíli odehrávalo u Kanibalů doma, to se neodvažujeme ani v nejodvážnějších myšlenkách odhadnout.
Bloodik se mezitím sešel s Rudlay´s family a vydali se společně vyzvednout (ossacka v jeho rezidenci. Tento se tou dobou odebral zpět do postele, když viděl kam to spěje s Kaníkem a vidouc, že odjezd bude opět kdoví kdy, pokud vůbec. O to více ho pak překvapila hbitá Bloodikovo SMS „Už jedem…“ Nelenil a utíkal do koupelny vyčistit zoubek a učesat vlásek, aby byl jako vždy krásný a přitažlivý a jeho pověstná „šestka“ zářila jako vždy. Pochopitelně se muselo čekat nyní zase na něj, neboť s tak rychlým příjezdem ostatních jaxi nepočítal. V rámci objektivity toto musím přiznat, aby mne, jako nezávislého pozorovatele zas někdo neobvinil, že zápisy záměrně zkresluji v neprospěch jiných individualit za účelem jejich znemožnění před křehčí polovinou lidstva.


Do (ossackova baťůžku mezitím putoval dalekohled (tento jsme minule zapomněli), promokavá bunda, doklady a nezbytný služební telefon. Co kdyby někdo volal, tak jak se mu zdálo v úterý o týden zpět. Navlékl své atletické údy opředené pletenci swalů do vojenských kalhot Budeswehru, k nimž si konečně zakoupil nové šle. Gautě mu již nepadají, ba co více, zařezávají mu díky nesmírné pružnosti instalovaných šlí slipy až do krku a tvoří mu tak takový vertikální rovník mezi půlkami. Oblečení vrchní části těla, opředené nemenšími pletenci svalů, doplnil expediční fleecovou mikinou. Ta již měla svůj bojový křest za sebou onehdá na výjezdu za nočními dálničními mosty dne 23. prosince 2001. Jak prozíravé toto jednání bylo, byť trochu na úkor estetična, to měl náš hrdina ještě ten den také zjistit.

Před (ossackovo rezidencí již netrpělivě mezitím přešlapoval Ruda s Bloodikem a poté co k nim ze schodů sestoupil i (ossack, oddělila se od Rudlacaru i doposud sedící Ifča. Podala (ossáčkovi vlastnoručně namazanou a téměř i upečenou housku jenžto byla upgradována service packem šunka 1.0, sýrem 1.5, paprikou 2.2b a jakýmsi sosem, dále hroznové víno, hrušku a dvě jahůdky. Prý aby až příště zase pojedeme na koncert Alphaville do Brna nemusela poslouchat stížnosti, že živí jen svého miláčka Rudu a ostatní „potřebné“ nechává hladovět. (ossack si samozřejmě nikdy nestěžoval, ale vysvětlujte to ženskejm. Každopádně tento nečekaný dárex udělal (ossackovi radost a hned si ho odnesl do Bloodcaru, kde ho umístil na čestné místo. To mi teď připomíná, že Bloodik tentokrát nechal zbaběle doma Esmeraldu…
Pohledem do introb Bloodcaru (ossack zjistil, že zde nesedí Kanibal a tak se na svého věrného přítele okamžitě ptal ostatních. Bloodik mu sdělil, že to je složitější a že bude lepší, když mu to vysvětlí cestou. Kaník prý rozhodně jede, není třeba se obávat. Vydali jsme se tedy vozmo vstříc výletu. Cestou bylo (ossackovi vysvětleno, že Kaník předchozí večer u Nikemana shlédl nově objevené video z roku 1997, kdy se naši neohrožení hrdinové vrhali z mostu v rámci bungee jumpingu a zvyšování si sebevědomí a že z něj závistí omdlel. Probral se až kolem třetí hodiny ranní, když už nejezdila žádná veřejná doprava, tím spíše do takové pr…. kde bydlí Nikeman. Tento mu tedy z výše uvedeného důvodu zapůjčil svůj vůz s tím, že mu ho v sobotu ráno musí vrátit a Bloodik s (ossackem až pojedou kolem, strejdu Kanibala zkrátka vyzvednou. Nikeman si ještě předtím večer zpestřil tím, že když jel vyzvednout Kanibala na metro, zapomněl si doma svůj soukromý mobil, na který mu jako na potvoru začal okamžitě volat nadržený DrAgon a dožadovat se jeho služeb. Bohužel volal v nejméně vhodnou dobu, neboť v tu chvíli se v bezprostřední blízkosti vyzvánějícího telefonu pohybovala jeho právoplatná heterosexuální přítelkyně Káča a jméno zobrazované na displeji telefonu jí zrovna nepovzbudilo.
Nepochopitelnost Nikemanova opomenutí, kdy tento neustále SMSkující a volající případně volaný maniak téměř neodloží telefon z ruky, vysvětlovala jediná věc a to sice přítomnost jeho služebního mobilu na patřičném místě proklatě nízko u boku. Nikeman se tím pádem vůbec nestaral o to co vlastně má ssebou za telefon. Navíc jsou oba jeho přístroje nejen stejné značky, ale pro jistotu i stejného typu a černá se zelenou se občas plete každému. Se strejdou Kaníkem se tak navečer od metra vrátil do poněkud dusnější atmosféry, než byla ta, ze které odjížděl.
Muselo jí zmírnit až výše uvedené video.

Bloodik tedy ráno s (ossackem a v závěsu i s Rudlacarem mířili na Big Ohradu, kde již netrpělivě čekal Kanibal a dokonce nám i volal, kde že jsme. Prý nebude zbytečně chodit pěšky, když se může vézti. Po necelých deseti minutách jsme skutečně dojeli na kýženou křižovatku ve Stodůlkách, kde na nás čekal. Proč čekal na opačné straně silnice v protisměru, to ví snad jen on a někdo z NASA. Na každý pád musel přeběhnout k nám a za tisíců připomínek usedl na své vymodlené křeslo vedle řidiče, které mu předtím (ossack uvolnil. V Bloodcaru radši totiž jezdí vzadu. Navíc Kanibal, aby mohl alespoň částečně navigovat, potřebuje vidět na cedule vedle silnice a to se ze zadních sedadel splnit téměř nedá. I když je pravdou, že velmi často je nám houby platné i to, že sedí vepředu, protože cedule stejně ignoruje .

(ossack ho začal ihned po dosednutí drážditi houstičkou od Ifči, kterou mu projížděl pod nosem. Měli jste Kaníka vidět jak mu hned zasvítila očíčka. Ten pošetilec si totiž myslel, že houstičku nám uvařila Bloodikovo polovička Bosorka, abychom neumřeli hlady a že tedy i on má v našem voze podobnou někde uschovanou. (ossack ho ubezpečil, že si může nechat zajít chuť, neboť tato houstička a ostatní části balíčku jsou vyrobeny výhradně pro (ossacka a jejich autorkou není Bosorka, ale Ifča. Provokativně před ním sežral pár kuliček hroznového vína, které měl k houstičce přibaleno a dorazil ho jahůdkami na kterých si skutečně smlsl.
Pomsta za minulý výlet, kdy v době hladomoru uprostřed výletu se s námi Kaník odmítl podělit o svou železnou zásobu, byla tak dokonána.

Jelikož jsme disponovali dálniční známkou, mohli jsme si dovolit luxus jízdy po dálnici na Plzeň. Zastávka byla stanovena v Rudné, neboť zde bylo třeba zakoupiti pití a další pamlsky, případně načepovat plyn. Kanibal zde chtěl zakoupiti taktéž noviny Sport, aby se dověděl něco nového ze světa tohoto pro něj tak přitažlivého odvětví. Zkrátka opět se zde potvrdila teorie, že členové KPCP po opuštění svých teplých domovů nejsou schopni jet bez osvěžovny déle jak hodinu a ne více jak 50km od začátku výletu. To je furt „kávička“, „houstička“, „pitíčko“, „čokoládička“ a to u všech bez rozdílu. I když je možné vypozorovat jisté inklinování jednotlivých členů ke stále stejnému sortimentu. Např. (ossack si imrvére kupuje dvě hnusné stříbrné light coly, přestože ví, že vypije jen jednu a ještě je mu po ní blbě. Kanibal zase nefunguje bez ranní kávičky, Bloodika nemusíte rozhodně přemlouvat k tomu, aby se stavil u „meka“ a dal si jednoho „bigmeka“. Nikeman pro změnu své úchylky léčí čokoládovými míchanicemi ala Žabí výkřik. Ty pro něj znamenají jediné, že v nejbližší půlhodině bude nucen vyhledat patřičnou místnost či vzrostlý lesík a toaletní papír v délce vzrostlého basketbalisty pro sebe, plus další dávku pro osobní věci, které se mu omylem připletou do díla zkázy (nebudeme ubohého Cartmana onehdá na louce před Krčskou nemocnicí jmenovat).

U pumpy tedy Bloodik zakoupil zcela vyjímečně jeden Crocodýlí sundwitch ve verzi šunka sýr, (ossack jednu stříbrnou Light colu (poučen?!) a Kanibal… to nám neprozradil. Byl ale spatřen, že si u regálů s destilovanou vodou a ostřikovacími kapalinami odlévá do své termosky pár panáků. Každopádně tak jako i minule měl v baťůžku železné zásoby o které se s námi rozhodně nemínil dělit. Plyn zde u pumpy k dostání byl, takže jsme nacouvali ku stojanu, zatímco Rudlacar kroužil po parkovišti a zahříval pnojmatiky. Překvapující byla cedule u čepovacího plynozařízení, na které stálo, že ku přivolání obsluhy je třeba zvoniti na zvonku. Od nápisu na ceduli vedla ke zvonku na ceduli i šipka. Proč byl ale přelepen paskou na které stálo, že nezvoní, to už nám tak úplně jasné nebylo. Bloodik tedy šel do nitra čerpací stanice položit otázku jak přivolat obsluhu, když zvonek nezvoní. Za chvíli se vrátil se slovy, že plyn sice mají, zvonit už nemusíme, ale kupodivu čepovat nemožno. Důvodem byla hned za námi stojící cisterna s benzínem vyvrhující svůj obsah do zásobníků na čerpací stanici. Zkrátka „přelívka zboží“. No a předpisy jaxi nedovolují manipulaci s LPG v přítomnosti benzínové cisterny. Pravděpodobnost, že se nám řidiče cisterny podaří ukecat, aby přestal sosat, na chvíli odjel a pak se zase vrátil až načepujeme plyn, byla stejná jako že se podaří dostat k soudu toho hajzla Grebeníčka st.

Bloodik naštěstí naši plynonádrž shledal dostatečně nafučenou na to, abychom mohli nabrat plyn někde dál cestou a tak jsme nasedli do vozu pokračujíc v jízdě na Plzeň - město piva, děti moje... Cestou jsme jako již tradičně potkali nemálo silničních pirátů, jimž skutečně vévodil zmrd v černém Audi, který nás rychlostí blížící se směle 200km/h předjel zprava stoupacím pomalejším pruhem a bez pomoci blinkrů, které mělo jeho vozidlo v jeho případě naprosto zbytečně, zařadil sama sebe zpět do levého předjížděcího pruhu, kde již setrval. Nejspíš usoudil, že tento pruh je ten správný a hodný velikosti jeho osobnosti. Možná se u toho i udělal, to už ale nevíme. Jen mu z celého srdce přejeme ať to někam napere do zdi a až to tam bude prát, aby to neodnesl nikdo další.

Nic převratného se poté již nestalo vyjma snad toho, že Kanibal začal býti viditelně nervózní. Bylo mu totiž čím dál víc jasné, že prvním cílem naší cesty nebude nic jiného než minulý týden navštívený hrad Radyně. To byl také hlavní a nejdůležitější cíl našeho výletu jak jsem již zmínil na začátku tohoto elaborátu. Ptáte se proč, když jsme zde byli před týdnem? Je to věru jednoduché až přímo triwijální. Strejda Kanibal se nám totiž na Radyni regulérně zabouchnul. Bližší podrobnosti zde uvádět nebudu jelikož jsou uvedeny v zápisu předchozím a nerad bych se opakoval. A navíc je to svým způsobem i soukromá věc Kaníka a slečny hradní. Ale je pravda, že oči měla tedy skutečně hodné zamilování.

Že jde o vážnou věc a ne nějaký chvilkový úlet jsme pochopili poté, co Kanibal sebral toliko odvahy slečně zavolat. Geniálním fíglem se mu podařilo vytáhnout z předsedy OÚ obce Starý Plzenec (odkud slečna pocházela a pod jehož správu hrad náležel) její telefonní číslo. Pod záminkou toho, že si na hradě při své poslední návštěvě zapomněl olejničku na svý plechový koleno a láhev s odrezovačem, žádal o číslo na slečnu, která mu měla uvedené vzít do úschovy po dobu než si on prohlédne věž. Ač se to zdá neuvěřitelné, předseda mu uvěřil a číslo mu dal (kdoví co mu ještě napovídal, proslýchá se cosi o hrozbě vyplenění a vypálení celé obce, ustřižení od internetu, znásilnění mužů a odvlečení žen do dolů). Kanibal z předčíslí 0724 svým nesmírným intelektem, ze kterého se v noci kolikrát odkopává, pochopil, že se jedná o tzv. meziměstský telefon domů a že tedy bude třeba volat slečně ve večerních hodinách, aby byla doma.
Že se nejedná o žádné meziměsto, ale o mobilní telefon mu došlo až posléze, byť do Plzně (stejné ÚTO) volá velmi často pracovně. Pravda, čísla 019 (Plzeň) a 0724 (slečna) jsou si skoro k rozeznání nepodobné, nicméně jak vidno i mistr tesař se občas utne a láska zjevně oslepuje. Možná to bylo způsobeno tím, že zde hrozilo další nebezpečí kterým byla vysoká pravděpodobnost, že telefon zvedne manžel, či přítel slečny a Kanibalovi přes telefon vytáhne páteř hubou. Přesto strejda zavolal a nejneuvěřitelnější ze všech neuvěřitelných náhod mu přihrála do cesty přímo slečnu samotnou, která mu svůj vlastní mobil kupodivu jistě zcela náhodou zvedla.
Co si mezi sebou povídali, to ví jen oni dva. Jisté ale je, že Kanibal po prvotním nadšení mírně vystřízlivěl. Slečna nejspíš vůbec netušila o koho jde a tak většinu telefonátu tvořilo vysvětlování, že Kanibal skutečně není ani (ossack, ani Bloodik, ani David Copperfield či jiné veličiny showbuznanessu, ale prachobyčejná buqice z Prahy co se jí snaží oblbnout hlavu a získat hrad věnem .
Nakonec po Kanibalovo dvouhodinovém monologu slečna suše konstatovala, že na hradu o víkendu bude a že tedy klidně ať přijedeme, když jinak nedá. .

Tak tedy Kanibalovo velký den nastal a on se nezadržitelně blížil ku své potentní milé. Pokoušel se nás sice ukecat, že by radši shlédl pokračování linie řopíků podél Hracholusské přehrady a že by nás s Bloodikem třeba i vzal na záda, abychom si nenamočili nožky, ale byli jsme neoblomní. Navíc takovou kravinu by mu neuvěřil ani sebevětší snílek. Ani jeho umělecky ztvárněný pláč nás nezastavil. Ani nabídka, že vymění svůj 40GB disk s (ossackem za jeho 4GB a ještě mu doplatí rozdíl (ossacka ani Bloodika nezlomila, ba naopak.
Jen jsme ho ujistili, že to snad nevzdá, teď téměř před svatbou a že ho na hrad dotáhneme i kdybychom ho měli nést na zádech. Slečna za to upřímně řečeno alespoň podle vizáže stála. Jistě bude i hodná a při troše štěstí by se i tu morseovku doučila.

Mezitím ale počasí začalo úřadovat a z původního plechu se začaly řinout proudy vody. Zkrátka začalo lejt jak z konve a to jsme byli teprve za Berounem. To bude zase výlet, říkali jsme si a vzpomněli si na dávnou návštěvu Orlických hor a tamního opevnění, kdy nám celý výlet lilo až téměř do samého konce. Nakonec jsme byli rádi, když se nám cestou do Prahy podařilo alespoň částečně uschnout pod naplno puštěným topením v autech. Podobný výlet nás nejspíše čekal i teď, neboť pohled na oblohu hovořil jasnou řečí. Začaly se plnit naše nejhorší představy. Do toho Kanibalovo pláč a hysterický záchvat, když viděl jak se (ossack i Bloodik vytasili se svými houstičkami a on neměl nic. Bloodik mu sice nabídl druhou část svého sandwiche, ale Kanibal odmítl. Bloodik se tedy pokusil napůl snědený chlebík odložit, aby mohl řídit, ale to se mu moc nedařilo. Krabička ve které jsou tyto poživatiny baleny totiž není z nejskladnějších a tak měli oba vpředu sedící svačinu několikrát na klíně, v prudších zatáčkách i pod nohama. (ossack se smál až do chvíle, kdy mu sosík z houstičky vyejakuloval na jeho Northland mikinu… pak ho smích přešel, ba prý ze zadní části vozu bylo slyšet i nemálo klení. Neměli jsme daleko k trudomyslnosti, navíc když míč zůstal doma... Naštěstí jsme si ale našli jinou zábavu a tou byla hádka o to, zda slečna Gwen Stefani z kapely No doubt (volně by se dalo toto přeložit jako „Už mě nedloubej“) je šukózní či nikoliv. Na straně odpůrců této myšlenky byl ale jen Bloodik, zatímco znalci (ossack s Kanibalem slečnu horlivě vychvalovali, zejména při vzpomínce na její lakované červené obtažené pikantní šatičky.
Taktéž jsme si poslechli nový hit naší dávné hvězdy mládí Sandry, která se uchýlila k plitké kopii hitu It´s a shame kapely Talk Talk z roku 1984. Do toho jsme si i částečně zazpívali, tedy zejména vzadu sedící osamocený (ossack, kterého tklivá melodie málem rozplakala při vzpomínkách na minulý týden definitivně ztracené mládí.

Pak jsme již sjeli z dálnice u Ejpovic a přes oblíbený Tymákov pokračovali nezadržitelně k hradu . V Tymákově minule exceloval navigátor Kanibal, jenž se ztratil na mapě pět minut poté, co jsme podle ní začali jet. Naštěstí jsme nyní již věděli kudy cesta a tak již vše pokračovalo dle plánu. Za vsí nás mírně vyděsil řidič domorodec, který se domníval, že silnice je jen jeho a tak se proti nám řítil prostředkem. To již byl v mlžném oparu a provazcích deště vidět hrad na kopci nad Starým Plzencem. Kanibal byl v tu chvíli bílý jako křída a skoro ani nedýchal, jen se třásl. Přítomnost jakéhosi neznámého smradu ve vozidle hovořila taktéž za vše. Jak bylo později zjištěno to ale nedošlo tak daleko jak jsme se domnívali a odér se nám hrnul do vozu zvenčí. Každopádně nikdo z nás se v něm nepoznal i když vzorky, se kterými jsme se navzájem seznámili na minulém výletě s tímto mohly směle soupeřit.

Poslední odbočka na temeni kopce s hradem a Kanibal provedl poslední zoufalý útok. Hysterickým hlasem křičel „jeďte vlevo, vlevooooo vlevoooooo“ ale my ho neposlouchali. Nohu na plynu a ruce na volantu měl Bloodik a ten neomylně zatočil doprava vzhůru po asfaltce k hradu. Kupodivu jsme tentokráte minuli díry do kterých týden předtím oslavenec (ossack směle zaplul i s vozidlem a málem urazil vejfuk, kolo i hlavy svým kamarádům. Tedy vejfuk a kolo vozu, hlavy kamarádům, aby nedošlo k mýlce.

Překvapilo nás množství automobilů, které zde stály oproti minulému týdnu, kdy jsme zde byli téměř sami za daleko lepšího počasí. Pod hradem jsme zaparkovali a oblékli své promokavé obleky, neboť jiné jsme ssebou neměli. Bloodik v obleku s kapucou vypadal jako kdyby právě utekl z filmování dalšího dílu Star Wars převlečen za Javi (pro neznalce, ti co žijou na poušti a pod kapucou maj jen svítící woči místo xichtu). Kanibal se oblékl jak nejlépe uměl. Kufřík, který měl jistě zcela náhodou ssebou vytáhl sako a kalhoty, bílou košili, motýlka a načesal svou bohatou kštici do krásné pěšinky.Na záda si dal značkový baťůžek Yang-c´ ming-´tai od bratrů z Vietnamu a mírně nejistým krokem se vydal k hradu samotnému, očima přilepený na zelenou budku, která skrývala poklad jeho mysli a zejména srdce. (ossack ho zezadu podpíral zatímco Bloodik dole čekal na zbytek výpravy. Rudlofci nebyli ani zdaleka všichni - půlka posádky si šla umýt ruce, druhá se pokusila občerstvit ve zdejším podniku U kohosi. Jak se Ruda s Ifčou měli tu čest přesvědčit, nezůstal nic dlužen své pověsti otřesného jídla a ještě otřesnější obsluhy.

Kanibal mezitím stoupal ku kukani a pomalu z něj opadávalo zoufalství a začínal chytat druhý dech. To bylo dobré znamení. Pro uhranutí hradní slečny potřeboval přesně tohle. Došel tedy ke stánku a tak jak ho učili ve školce pozdravil. (ossack taky, neboť šel těsně za ním. Jelikož předtím Kaníka povzbuzoval, slečna už tušila co se na ní valí a tak měla otevřené okno a se slovy „Taqás tu vítám“ nás přivítala. Trochu trapné nedorozumění nastalo, když jsme zjistili, že z celé naší výpravy z minulého týdne si pamatuje akorát (ossacka a Kaník pro ní byl tak trochu překvapením. No bodejď by ne, kolikrát je člověku třicet? A kolikrát běžný smrtelník drží v ruce (ossackovo občanský průkaz? Navíc ve formě knížky, která vzhledem ku věku slečny, pro ní byla naprosto unikátní vykopávkovou raritou. Koukala na ní jako když Schliemann objevil Tróju. Zkrátka zážitek z minulého týdne na ní zanechal hluboký dojem. Kanibal se tedy neprodleně vrhl na stánek a dvěma pohyby, které tedy ani (ossack nečekal, narazil střední částí těla do čelní stěny stánku a vzápětí znovu. Asi nějaký soukromý doposud nezdokumentovaný rituál dvoření třetího tisíciletí. Trochu v tu chvíli připomínal Mr. Beana, ale to mu jeho kamarád (ossack nechtěl v tuto důležitou chvilku připomínat. Pokud se měl Kanibal znemožnit, nechť se znemožní sám, zas takový svině nejsme, abychom někomu kazili námluvy. Nicméně vzhledem k tomu, že Kanibal začal nepochopitelně cosi plácat o tom, že jsme přijeli kvůli hradu, bylo třeba zakročit a uvésti věci na pravou míru. Takže (ossack nelenil a slečně napráskal, že bychom sem vůbec nejeli, nebýt tu ona, že nás Kanibal překecával a že tu jsme výhradně kvůli ní, jelikož on si to tak přál a my to přejeme zase jemu. Tím byly kostky vrženy, Kanibal nemohl couvnout a slečna už věděla na čem je. No zkrátka oba naši aktéři si nemohli přát nic lepšího než tuto (ossackovo nezištnou pomoc .
Kanibal si koupil lístek, jako že půjde na věž, (ossack učinil taktéž s narážkou na neuplatněnou narozeninovou slevu minulý týden. To ofšem neměl, neboť slečna ho sjela pohledem a konstatovala, že mu slevu dala a že on si ji jen nevzal . Což musel (ossack uznat a poté se radši tiše se vytratit do hradu, neboť již v tu chvíli byl za kazišuka. Bloodik s Rudlou si koupili lístky vzápětí a ponechali pak Kanibala svému osudu s přáním hodně štěstí.

Ve věži jsme pak zkontrolovali jak si stojí náš týden starý zápis. Překvapilo nás, že v návštěvní knize po nás za celý týden přibylo snad jen pět zápisů a tak ten náš stále figuroval na aktuální stránce. (ossack tedy připsal nový s konstatováním, že tentokrát tu nejsme za účelem oslavy jeho narozenin, ale za účelem provdání Kanibala.

Bloodik mezitím vyfotil potomka hradního ducha jak je možné ostatně spatřit i na fotodokundamentaci a pak jsme již stoupali po příkrém schodišti vzhůru k anténám . Ve středním patře byl zkontrolován Kanibal, zda si dole u budky vede dobře. Z toho co jsme viděli nešlo nepořídit videozáznam, který jest k dispozici opět v multimediální dokumentaci. Je z něj jasně patrné, že se mu zaseklo samou nervozitou a hlavně deštěm jeho plechové koleno a že se ho tajně snaží rozhýbat aniž by to slečna viděla. Jak jinak si vysvětlit jeho záhadné pohyby? Nebo že by rozcvičoval stání, které neočekávaně dostal? . No nic, nejsme tu na natáčení, ale na prohlídce, takže jsme se vyšplhali až nahoru pod střechu věže. Zde Ruda konečně uvěřil, že ten počítačový rack a routery co jsou na fotce z minula jsou skutečně odsud a že ač je to k nevíře nachází se stále ve zřícenině hradu Radyně. Voda kapající z otevřených vrat na střechu nás ubezpečovala, že se rozhodně nevyčasilo a tak ten humáč venku stále přetrvává. Rozhled byl fskutku úžasný. Na to, že jsme měli dva dalekohledy… skutečně famózní. Nalevo mlha, napravo mlha, vzadu mlha, vpředu pár korun stromů, které bylo vidět tak na 30 metrů a dál jen mlíko. Ani dolů pod věž nebylo vidět co dělá Kanibal, takže tyto okamžiky nejsou nikde zdokumentovány. Můžeme se tedy jen dohadovat, co se asi u zelené budky dělo.

Ruda s Ifčou byli uchváceni anténním systémem na vrcholu věže. Tedy uchváceni… zdálo se jim to stejně nepochopitelné jako ostatním návštěvníkům, kteří tento jinak velmi pěkný hrad kdy navštívili. Kam až může dospět honba operátorů za plným pokrytím, to je názorně vidět právě na této věži. Pro samé antény a mikrovlnná pojítka tam nebylo ani kde plivnout. Otřesné. Hradní poštolky, které takto zparchantělé zřícenině minule dodávaly alespoň trochu romantický nádech zde kupodivu nelítaly. Asi by jim v dešti zmokla křídla a tak byly nejspíš někde v hangáru na údržbě motorů.

Kochali jsme se „rozhledem“. Ifču kupodivu nenapadlo vylézt na okraj věže a projít se po její obvodové zdi, tak jak to velmi často a velmi ráda provádí před našima očima (naposledy na rozhledně na Krásenském vrchu). Kameny značně klouzaly, takže usoudila, že by to nyní byl asi opravdu zbytečný risk. (ossack mezitím už nehodlal dále moknout někde, kde člověk navíc dostává ukrutné dáfky všelikého záření a vydal se zpět do nitra věže. Cesta po mokrých schodech dolů byla skutečně ekvilibristickým kouskem a tak když dole stanul opět na pevné zemi, fcelku si i oddychl. Co teď? Bylo třeba zkontrolovat, zda Kanibal ještě žije, případně zda se nevrhl na slečnu jako smyslů zbavený a nenásilní jí. Pravděpodobná byla i varianta, že se dostavil slečnin potentní milenec a tak Kanibal potřebuje pomoci.

Když se (ossack přiblížil ke stánku, zaslechl vražedné ticho, které zde vládlo. Kanibal nejspíš nezvolil vhodné téma hovoru se slečnou a tuto nejspíš neohromil posledními výsledky Gambrinus ligy a životopisy jednotlivých hráčů.
Ona chtěla slyšet něco jiného, teplého, voňavého. Atmosféru strachu bylo tedy třeba rozčísnout něčím náležitě vtipným. (ossack mohl např. jakoby upadnout, nebo říct hezký vtip. Bohužel padat se mu nechtělo do toho humusu na zemi, na vtip si nevzpomněl a tak jen položil Kanibala na otázku „Tak co?“
Kanibal odpověděl taktéž otázkou, i když řekněme trochu nelogickou „Tak co? Byl si nahoře?“
Jen idiot by si koupil lístek na hrad a pak nahoru nešel, ale to nebylo nejvhodnější vysloviti, takže (ossack odvětil, že ano, ale výhled je jaxi zašuměný, hlavně že máme dva dalekohledy. V tu chvíli obživla i slečna a s úsměvem prohlásila, že jsme si je holt měli vzít minule. No… tak chytří jsme byli taky , ale měla recht. Jsme ptáci.

(ossack se dále snažil uvolnit trochu trapnou atmosféru a před slečnou jen tak hodil do vzduchu připomínku, že od minulého týdne tu asi moc lidí nebylo, když je kniha náfštěv tak prázdná. Slečna se usmála a prý jestli je tam tužka. Kanibal najednou ožil a hned si přisadil: „Není!, minule jsem musel vzíti svou FIREMNÍ!!!“ To slečnu ohromilo. Vůbec neočekávala, že ten nesmělý mladý muž před ní by mohl vlastnit nějakou firmu, která disponuje dokonce firemními tužkami. Jaký to byl krumpl jsme se přesvědčili minule, kdy nám v průběhu zápisu asi třikrát vyskočila tuha neznámo kam, naposledy do hladomorny, kam jsme jí odmítli jít hledat a musel tam samotný Kanibal. Slečna tedy sáhla kamsi a vytasila na nás dvě tužky, které si pečlivě okem přeměřila a tu ošklivější ozobanou nám podala se slovy „Tak jí tam někdo z vás odneste prosíííím“.
Kanibal spíše očekával, že padne věta „Tak jí tam prosím pane odneste, já tu mám ještě s vaším kolegou nějakou důležitou chvilku“, ale ta kupodivu nepadla a tak sledoval (ossacka pohledem plným zoufalství a toužebného očekávání zároveň. (ossack pochopil, že nyní jsou dvě možnosti. Buď se slečna zamilovala do něj, chce to nenápadně naznačit a poslat s tužkou Kanibala k čertu (tužka byla otrávená). A nebo je jí už všechno jedno, jen když se aspoň jednoho z nás zbaví. Nezdálo se pravděpodobné, že by se slečna zabouchla ausgerechnet do (ossacka, takže tento radši dobrovolně tužku uchopil a dal tak Kanibalovi ještě poslední šanci na slečnu zaútočit resp. zapůsobit. Pomocí nohou se poté vzdálil zpět do nitra hradu.

Zde se setkal se zbytkem výpravy, která mezitím sestoupila z věže a ihned se ptala jak že to s Kaníkem vypadá. (ossack po pravdě konstatoval, že neví, ale dobře to tedy nevidí. Každopádně je nejvyšší čas se vzdálit, než se Kanibal u budky definitivně znemožní .
U budky jsme se sešli s Kanibalem, kterému už došla fantazie a pomalu mu docházela i odvaha. Navíc mu začalo příšerně vrzat koleno, takže byl nejvyšší čas odsud definitivně zmizet. Ještě jsme si všimli na okenici nalepené cedulky s pozvánkou do muzea mašinek kdesi ve zdejším okolí. Slečna z budky se však nechala slyšet, že se akce díky počasí nekoná, stejně tak jako se nekoná vystoupení šermířů zde na hradě.
Rozloučili jsme se tedy se slečnou, popřáli jí hezký zbytek dne a pomalu sestupovali dolů k autům. Po mírně klouzavém dřevěném mostku Bloodik velmi obezřetně sestupoval a ihned byl za to komandován Kanibalem, který kupodivu opět ožil. Bloodik ho po svém poslal do prdele a Kanibal se pak radši věnoval sama sobě jak je ostatně zvyklý.

Dole u vozidel Rudlofci vytáhli své občerstvení, děti dostaly rýži či co to bylo, Ruda pusu a ostatním zbyly oči pro pláč. Na (ossacka v tu chvíli přišlo nutkání vzdálit se do lesního masivu a zde to spáchat, takže se vzdálil. Zatímco byl vzdálen, kousek odtud oživovali jakéhosi mrdovinou totálně doničeného šermíře. Měli jsme za to, že jeho stav zapříčinila zrušená veselá taškařice na hradě, ale posléze jsme zjistili, že důvod byl daleko prozaičtější – ožral se qůli nešťastné lásce ku jakési sličné slečně. Vláčeli ho mezi sebou dva jiní šermíři a nechávali se od další šermířky resp. pak i šermíře fotografovat. Jistě velmi hownotné dílo. Neustále si navzájem vysvětlovali proč ta či ona toho či onoho nemiluje a podobně. Byl skutečně nejvyšší čas toto místo opustit. Ještě jsme se dohodli, že dalším naším cílem bude hrad Buben, který jsme minule minuli a tak bychom ho neradi minuli nyní. Konfrontovali jsme vše s mapou, Kanibalovi jsme vysvětlili kudy že to pojedeme, ukázali jsme mu to ještě znovu na jeho mapě a pak nasedli do vozidel, ohřát se a hurá na další hrad. Bylo jasné, že na řopíky Úterského potoka si budeme muset nechat zajít chuť, neboť v tomto počasí je jakýkoliv pokus o průzkum linie zbytečný a skončil by totálním umokřením a zabahněním celé expedice, která by místo nově nabytých dojmů byla leda nasraná a trudomyslná. Třeba se vyčasí… sami jsme tomu ale nevěřili a pohled na oblohu nás ujistil, že jestli se vyčasí, tak leda za týden.


Kanibala jsme tedy začali zpovídat jak to vypadá se slečnou a tak podobně. Mlčel jako hrob, prý moc tumpachová z něj nebyla, ale každopádně prý jí má zavolat, což jsme spatřovali na celé věci jako pozitivní. Kanibala to asi nějak celé vzalo, neboť jeho navigační neschopnosti se měly záhy opět dostat ke slovu. Jelikož jsme měli jet téměř celou dobu stejnou cestou jako před týdnem, byla navigace jednodušší. Přesto jsme na stejných místech jako minule opět mírně tápali. U zříceniny kravína, ze které kdosi odvážel v kolečkách cosi jsme měli první krizi, kterou jsme ještě zažehnali. Zde jsme se minule otáčeli, to bylo v našich hlavách ještě nezapomenuto. Ovšem v další vesnici Štěňovicích, na křižovatce, která jedním směrem vedla správně a druhým fatálně špatně jsme se vydali jak jinak než špatně. Tím pádem jsme se místo v Dobřanech na severu ocitli na cestě do Přeštic na jihu o třicet kilometrů níže. Celé věci napomohla nejen Kanibalovo navigační chyba, ale přiznejme si to otevřeně i (ossackovo neméně fatální chyba, která mu zatemnila doposud spolehlivě pracující mozek a radila jet rovně, přestože to bylo blbě. Společnými silami našich neschopností jsme se tedy vydali opačným směrem a Ruda za námi taktéž. Po pár kilometrech Kanibal konečně přestal číst noviny a začal se věnovat navigaci. Záhy zjistil, že zde to nezná, zde nikdy nejel a že tedy budeme nejspíš blbě. Smutné bylo, že toto zjistil dost pozdě na to, abychom se vraceli zpět. Celé by to nebyl až takový problém, na bloudění jsme zvyklí, ale docházel nám plyn a benzínu jsme měli taktéž maximálně tak na padesát kilometrů. Začalo drama… kde vůbec jsme? Kam jedeme? Dostaneme se ještě nějak tam, kam jsme původně chtěli? Mapa hovořila jasnou řečí, jen těžko… Nyní bylo akutní sehnat někde pumpu, kde by měli LPG. Při nejhorším bychom vzali za 200Kč i benzín, ale široko daleko nebyla nikde ani ta úplně mrňavá nejmenší pumpička.

Jízda zoufalství přes místní vesničky, kde se hledání pumpy (už jsme ani nehledali LPG) pomalu stalo hledáním Kanibalovo 2cm hovada v kupce sena, nás definitivně přesvědčila o tom, že již NIGDY!!! nedopustíme podobný navigační exces. Přestože jsme byli poučeni z několika předchozích výletů, stále jsme dávali našemu navigátorovi další a další šance, aby svou reputaci napravil. A on… místo aby se nám odvděčil, tak nás zatáhne kamsi kdoví kam.

V Přešticích jsme již téměř neomylně odbočili k pumpě. Kanibal zde totiž má svou dávnou kamarádku z dětství, která mu jako první vysvětlila, že ho nemá jen na čůrání a ku posměchu spolužákům, takže to tu fcelku i zná. Dokonce nás vedly i šipky k LPG. Snad se k nám štěstí obrátí opět čelem. Bohužel nestalo se tak, neboť obchodní dům s LPG skončil svůj sobotní prodej přesně hodinu předtím, než jsme přijeli my. Nezbývalo než buď přespat do dalšího dne a nebo dojet k regulérní pumpě, tam nasát benzín a poptati se obsluhy kde jest možno nasosat LPG v bezprostředním okolí. Cestou od LPG jsme si alespoň prohlédli místní kostel, který se stavebníkům skutečně povedl a vévodí celému městečku. Prohlídka byla uskutečněna z projíždějících vozidel, takže jsme zdaleka neviděli vše. Zejména oltář se nám nepodařilo přes zavřené dveře vůbec spatřit. Poté co jsme následně díky další z mnoha navigačních chyb dvakrát za sebou objeli celé městečko, narazili jsme konečně na pumpu i s obsluhou. Bloodik nasál co potřeboval a poptal se sličné čerpadlářky (pravda s trochu hlubším hlasem, ale jinak hezká) kde jest zde nejbližší výčep na LPG. Ona slečna nás zaslala tam, kde jsme před půlhodinou byli. Vysvětlili jsme jí, že tam mají zavřeno a tak je třeba zapojit fantazii a zkusit něco dalšího. Slečna si vzpomněla na Lužany, kde údajně nějaký soukromník na zahrádce objevil ložisko plynu a za úplatu ho čepuje i do aut. Pomalu jsme se loučili, avšak (ossack to nervové vypětí již nevydržel a rozhodl se, že se ožere ze žalu. Pro tento účel zakoupil jedno balení rumových pralinek, kteréžto počal ihned konzumovat.

Mezitím bylo zjištěno, že Ruda, na tajný příkaz Kanibala, ukradl na Radyni zapůjčený sylabus průvodce po hradu. Důvody byly zřejmé – Kanibal hledal další důvod jak vidět slečnu a nemuset přitom použít fantazii čí trapné výmluvy po telefonu . Jeho lest byla ale velmi průhledná a doufáme, že tuto slečna prohlédne a patřičně se mu za ní odmění. Kde skončil dotyčný dokument nevíme, neboť Kanibal s námi již týden neobnovil styky. .

Jak tak stojíme u pumpy a čekáme na Rudu, nedá nám to a jukneme radši do mapy, abychom se vyhnuli další navigační chybě. Jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že jsme jen pár kilometrů od Klatov a tím pádem jen o něco málo párů kilometrů od Šumavských hvozdů. Šumavské hvozdy jak známo disponují kromě všeliké lesní hawjeti i hradem Kašperk. To bylo jako byste před býka roztáhli červený prapor. V tu chvíli bylo jasné, že nám již nic nemůže zabránit návštěvě tohoto hradního kolůsku. Zejména když cestou je ještě Švihof a Velhartice. Dohoda s vozidlem č. 2 Rudlacarem resp. jeho posádkou byla dílem okamžiku. Nastal tedy čas na přejmenování výletu a tak na tomto místě končí zápis Výlet č.8 na Radyni a opevnění Úterského potoka II a začíná zápis : Výlet č.8a na Radyni, Švihof a Kašperk
  


... za KPCP  Cossack