17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
18.10.18 04:06  Anonymous
17.10.18 07:28  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   č.8a na Radyni, Švihof a Kašperk
Zápis: Cossack    Fotky: BLooDiK    Popis fotek: BLooDiK   
    
Sraz na tento výlet byl vůbec poprvé v historii stanoven na výjezd od pumpy Benzina v malém východočeském městečku Přešticích na 13:30. Jednotlivé posádky vozů se sem dopravily aniž by o tom věděly úplně stejnou cestou a to sice přes hrad Radyni. Cestou z Prahy se bohužel počasí trochu zhoršilo a tak místo vlahého deštíku již lilo od Berouna. Na Radyni měl nějaké vyřizování Kanibal, který se zde minulý týden bezhlavě zamiloval do vezdejší slečny pokladní hradní. (ossack mu s Bloodikem dělali pouze doprovod, kdyby ho třeba slečna chtěla bít a tak.
Bohužel se nám ale nezadařilo zabránit trapným okamžikům, které u budky následovaly, ale to už je osud každé nově vznikající lásky. Alespoň jsme si vylezli opět na věž, abychom se nyní již s pomocí dalekohledů mohli pokochat širokým dalekým rozhledem do mlhy. V okulárech jsme si jí nemohli vynachválit. Její neskutečně krásné kouřmo, které nebylo rušeno žádnými elementy jako městy, stromy, poli a kopci, nás nechávalo všechny doslova a do písmene vlhké. Škoda jen, že mlhy nebylo více, abychom si mohli její část odvézt domů v krabičce. I tak jsme byli pyšní na to, že jsme mohli tento tak řídký jev spatřiti na vlastní oči. Ku překvapení jak Bloodika tak i (ossacka jsme se čistě náhodou na věži setkali i s druhým vozidlem resp. jeho posádkou a tak jsme se vroucně přivítali s Rudlajsem a jeho nejvěrnějšími. Kanibal zatím dole pod věží trpěl jako to zvíře chycené do pasti, potil se, plakal, vlhnul odspoda, odshora i zevnitř… Nakonec jsme ho radši osvobodili. Jenže to zvíře v nestřeženém okamžiku ukradlo slečně pokladní sylabus průvodce po hradu a vrazilo ho Rudlovi do kapsy, aby případné prozrazení krádeže nebylo na něj. Spoléhalo nejspíš na to, že Ruda na obsah kapsy přijde až pozdě a tím pádem nebude již možno dokument vrátit na otočku, ale bude se s ním muset „dobrovolník“ Kanibal vrátit na hrad až někdy jindy a předat ho slečně sám. Jak průhledné…

Abychom to měli s případným vracením se na hrad ještě těžší, schválně cestou naplánoval několik fatálních navigačních chyb takže jsme se během pár desítek minut ocitli desítky kilometrů jinde než jsme původně chtěli být. Nechali jsme se zkrátka ukolébat a on si mohl jen mnout ruce, jak s námi pěkně zatočil. Ještě nás povozil v Přešticích dvakrát kolem městečka, abychom cestou přejeli bludný asfalt a zde zapomněli, že jsme vlastně původně chtěli jet na bunkry. Dále už to znáte, takže se k našim přátelům vracíme ve chvíli, kdy se sešli v Přešticích u pumpy a od ní směřovali dolů na Klatovy resp. do Švihova.

Na benzín jsme nyní jeli do Lužan, kde jest plynovýčep. Tento se nachází hned na začátku fsi a vede k němu jakási polní cesta mezi domky. Šipky ale vedou neomylně a tak záhy parkujeme před výdejnou. Bloodik jde probudit obsluhu a přeptat se, zda by pro nás na dně cisterny nenašli pár doušků. Obsluha si posvítila zapalovačem do nádrže a prohlásila, že tam dole na dně cisterny se skutečně cosi válí, co je nám za úplatu ochotna přepustit do naší nádržky.
Bloodik tedy mistrně nacouval k hadicím a na plyn se tak těšil, že samou vervou, ale hlavně vozidlem málem celou stanici zbořil. Možná poté i půl vesnice… Mohli jsme býti na Švihově v tu chvíli daleko rychleji a ještě si ho prohlédnouti z ptačí perspektivy. Skutečnost, že by to ale pro nás byl poslední hrad, který bychom za svůj život spatřili nás ale radši držela při zemi a tak když jsme opustili po menších tahanicích o peníze (Kanibal tvrdil, že Bloodikovi půjčil litr před hodinou a tento mu z něj dle jeho slov vrátil ušmudlaný tři stovky) stanici, oddychli jsme si.

Švihov jest městečko, jehož nedílnou součástí je vodní hrad postavený na místě bývalé tvrze. Přestože z hradu stojí sotva polovina původních staveb, stále působí velmi mohutným dojmem a stojí za vidění byť jeho stav už je na pováženou. Zaparkovali jsme zde na ploše k tomu určené asi sto metrů od hlavní hradní brány. (ossack zde byl cca před 14ti lety, takže pro něj bylo s podivem, že se zde od éry komoušů vůbec nic nezměnilo. Náměstí působilo stejně neutěšeným dojmem jako tenkrát, hospoda zde byla jen jedna a to takového rázu, že by do ní zdravě uvažující člověk jenž ji zvenku spatří ani nevlezl. Nejspíš se tu zastavil čas. I dav důchodců, který nás míjel vzápětí dával tušit, že se jedná nejspíše o jakýsi výlet ROH. (ossack je přivítal mohutným … do kapesníku, což některé z nich vyděsilo, neboť dinosaury měli ještě mnozí v paměti z dětství. Kousek od našich vozidel stál kontejner s odpadem, který většina důchodců míjela s neskrývaným zájmem a na který se okamžitě vrhl (ossack s Bloodikem. Začali odtam vytahovat všeliké věci, povětšinou samé předměty. Bloodik si chtěl odnést části polystyrenu, kteréžto chtěl použíti na stavbu modelů dvou řopíků z linie LO v severních Čechách. (ossacka zase zaujala špulka jakéhosi kalounu, který by se dal využít při uskutečňování jeho bondage fantazií .
Nakonec jsme ale vše ponechali na svém místě, i když Bloodik se s polystyrénem loučil jen nerad a těžce a v jeho očích byly vidět i slzy… Smutek bylo třeba zažehnati co nejdříve a tak jsme vstoupili zbytkem hlavní brány do hradu.
Uvnitř pobíhal hund kterému místní omladina neustále kamsi házela žlutou umělohmotnou kost. Nechali jsme hunda hundem, Rudlajs provedl několik fotografií do rodinného alba a my se mezitím dohodli, že se půjdeme podívat i dovnitř hradu. Je to trochu neobvyklé, neboť KPCP si vybírá při svých výletech většinou zříceniny hradů, kam je přístup volný a neobtěžuje vás tam žádný průvodce, ale zde nebylo pravděpodobné, že by nás do hradu pustili samotné a ještě nám dali klíče jako onehdá na Choustníku. Kanibal byl mezitím vyslán na WC, jelikož dostal stání při představě, že pojede za týden na Radyni sám se sylabusem a slečna ho za hrdinství odmění polipkem. My ostatní jsme se vydali do hradní pokladny. Zde byly ku prodeji všelijaké šutříky. Léčivé, neléčivé, esteticky pikantní, pohledy, knížky, přívěšky a mimo jiné i vstupenky. Ty na rozdíl od Trosek jsou velice pěkné, dalo by se říci že zatím nejhezčí, jaké jsme kdy na hradě dostali. Dokonce i pokladní posádka byla příjemná a dala (ossackovi čuchnout i ke gulášové polévce. Tento si pak sedl na protější konec místnosti against Bloodik a navzájem se pozorovali dalekohledy až do chvíle, kdy se oba třásli hrůzou z toho co spatřili za skly svých přístrojů.

Na prohlídku jsme měli jít cca za 15 minut, takže jsme tyto trávili přátelským klábosením (Rudlajs), wapováním na internetu (Kanibal), či bezcílným bloumáním po místnosti /(ossack/.
Po čtvrthodině si nás vyzvedla slečna průvodkyně a nic netušíc nás odvedla ku hlavní bráně. Tu nám nejdříve obrovským klíčem otevřela a pak nás plus ještě pár dalších nešťastníků vpustila dovnitř, bránu zavřela, uzamkla. Nyní jsme byli v jejích rukách. Zmocňovala se nás pomalu hysterie, takže jsme se jí bránili „veselými“ průpovídkami. Hned za branou nám slečna řekla ať se neopovažujeme nikam volat z mobilních telefonů, vypneme je a v žádném případě se navíc nedotýkáme ničeho co budeme cestou míjet. Asi mají na hradě tyfus nebo choleru. (ossack se tedy pokusil svůj telefon umlčet, ale jelikož ovládání Nokie za dva roky ještě tak úplně nezvládl, chvíli mu to trvalo což slečna nenávistně sledovala zlým pohledem. (ossack se strachy roztřásl a z původního záměru vypnout telefon sešlo, neboť jímán hrůzou zapomněl tajné číslo, které pak do telefonu znovu vdechne život. Jediné co tedy svedl, bylo vypnutí vyzvánění telefonu, aby tento jen pípnul. Systém „kino“ který ho svého času naučila jeho bývalá přítelkyně a kdy se dalo pípnutí zamaskovat vhodně umístněným kýchnutím.

Vstoupili jsme do první místnosti na hradu a tou byla písárna. Byly zde po stěnách nějaké grafitti a uprostřed místnosti modýlek hradu z papíru, řeky a vodních příkopů z plexiskla a trávy z čehosi zeleného. Dále zde byl umístěn i modýlek mlýna, jemuž se ale ze záhadných důvodů netočilo kolo. Chtěli jsme ho s Bloodikem spravit, ale zákaz dotýkání se všeho nám v tom zabránil. Slečna nám povídala cosi o hradu, sýpkách, zjevech na stěnách a o tom, že vhodným zásahem do vodního systému hradu se dalo jeho okolí zamořit vodou a vznikla tak permanentní bažina. Tato pak bránila dobyvatelům v dobývání a pomáhala obráncům v bránění dobývání dobyvatelům. Průser byl, že jedni z dobyvatelů zjistili, že se dá odkudsi vytáhnout špunt a díky tomu vypustili hradní příkopy do kterých už pak mohli nastoupit suchozemci. No zkrátka hrad byl dobyt a basta. Nebo to tenkrát byla ještě tvrz? No možné to je. Zkrátka a dobře poté byla stavba rozšířena o další opevňovací prvky a na prdel jí dal až idiotský příkaz Ferdinanda II, který tenkrát nechal pobořit všechny hraniční hrady. Díky tomu Švihov přišel o většinu svých dělostřeleckých bašt a stal se z něj neškodný paneláček. Později byl přeměněn na sýpku, ještě později zabaven komouši, kteří ho tak jako úspěšně většinu památek u nás, proměnili na zříceninu. Ta se z hradu zachovala dodnes.

Slečna nás pak ještě ohromila nalepenou omítkou, kterou i s nápisy na ní přinesli tehdá odněkud zvnějšku hradu a nalepili jí do písárny na stěny. Nápisy byly dva a byly velmi stěžejní. Jeden vychvaloval pivo a druhý pomlouval hrachovou kaši. Důvody se nám slečna neobtěžovala sděliti. Jelikož před námi šla výprava důchodců, museli jsme se pohybovat tak, abychom je nedohnali a nenamotali se mezi ně. Tím pádem jsme měli i více času na zkoumání jednotlivých faktů. Bloodik s (ossackem se jali hledat pomyslný špunt na modelu hradu, že by jako vypustili vodní příkop, ale plexisklo drželo pevně.
Paxe otevřely dveře a slečna nás vyzvala dále. Ukázala nám trosky paláce a jeden z mnoha prevétů, které jsme ten den měli na Švihově ještě vidět. Jen taktak jsme se vyhnuli padajícímu předmětu z jeho otvoru.

Další prohlídka pokračovala ve vnitřní části hradu. Zde si z nás slečna už regulérně dělala blázny, neboť nám tvrdila, že tento prostor, kde dříve byla studna, se dal z místnosti se stavidly (která byla kdesi v podzemí a kam se samosebou nepůjdeme podívat) zatopit vodou do výše dvou a půl metru. Ukázala nám na jakýsi překlad ve stěně, kam až měla voda sahat. Když se člověk vyklonil z okna vnitřní části hradu, zjistil, že zem je pod náma dobré tři, čtyři metry a že je tedy nesmysl, aby voda vzlínala takovým způsobem, aby zatopila šest metrů vodního sloupce nad zemí. Zkrátka už jsme jí nevěřili. (ossack byl zralý se jí na tento nesmysl zeptat, ale pak byl radši zticha, neboť následovala cesta do hradních sklepení a tam se mohlo stát ledacos. Ve sklepení jsme se dověděli co se zde skladovalo a jak to zde vypadalo, zkrátka takové ty nesmysly, co si každý průvodce vymýšlí, jen aby lidi neměli pocit, že vyhodili peníze za nic. Bloodik s Kanibalem se ve tmě navzájem děsili pohledy do svých obličejů z bezprostřední blízkosti, takže působili menší rozruch při vyprávění slečny průvodkyně, jenž tyto nesla jen velmi nelibě.
Zlá průvodkyně nás pak poslala ve sklepě o místnost dále, kde měla býti v zemi jáma na uskladnění brambor. Tato byla překryta dřevěnou deskou, takže jsme poprvé v životě mohli spatřit bandu návštěvníků jak zcela uchváceni sledují dřevěnou desku v podlaze. Bloodik nelenil, vytáhl svou baterku zlodějku čelofku a zasvítil mezi prkna desky. No co myslíte? Byly tam brambory? Hovno hovno paní učitelko… zase nic. Už jsme toho vymýšlení měli akorát dost.

Ze sklepa jsme vystoupili do hradního něčeho, kde byla busta hradního pána Půty Švihofského a hořely zde svíčky. Místnost měla sníženou podlahu a strop (důvod nám byl taktéž sdělen, ale byl natolik nevěrohodný, že jsme jej okamžitě zapoměli), takže okna v ní byla zhruba ve třímetrové výši a rozhodně z nich nebylo vidět ven. Místnost k čemusi sloužila, ale já již nevím k čemu. Každopádně jsme se zde dověděli o hradním pánu, jemuž se přezdívalo „Černá svině“ (asi pískal místním fotbal) a straší nyní na hradě. Taktéž o hradní paní, která taky straší na hradě a té se zase říká Černá paní Švihofská. Údajně tu jsou i jakési zazděné osoby, které chtěl (ossack s Bloodikem neprodleně osvobozovat, ale slečna si k báchorce bohužel nedomyslela závěr a tak nám nebyla schopna říci, kde že máme hledat.
Naše další cesta vedla do ložnice resp. „fraucimoru“ (což je nejspíš složené slovo z Frau zimmer tj. pokoj pro báby), kde nás madam ohromovala znalostí nábytku, postele s větracím poklopem, truhlami začarovanými ve skříně a v neposlední řadě malou truhličkou stojící vedle postele. Pikantní hádanka „hádej co je uvnitř“ se jaxi neujala, takže nám nakonec prozradila, že to je rakev pro novorozeně. Nejspíš je tenkrát mordovali jak se narodila. Co my víme. Zkrátka přenosná spižírna pro kanibaly. Však taky Kaník zde pookřál a hned si krabičku obkresloval na toaletní papír.
Na zdi zde visel gobelín na kterém měl být znázorněn únos krásné slečny. Tento výjev nás trochu zmátl, neboť logicky když někdo někoho honí, je tento za tím, který utíká a jelikož ten co honí honil toho co utíká proto, že mu unesl krásnou slečnu, dalo by se očekávat, že na tom místě prvního co utíká (na koni) uvidíme tu slečnu. Možná tam byla, jen nás trochu mátl plnovous, kterým disponovala. S Bloodikem jsme se shodli, že takovou bychom rozhodně nehonili, natož abychom podle sebe nechali vyrábět koberce. Zkrátka byl to regulérní zájezd do Nestlé zvěčněný na hadru.

Další navštívenou místností byla hradní kaple. Zde bylo několik trupíků z nichž někteří neměli nohy, jiní ruce. Jeden vypadal podle klobouku jako Neználek, zkrátka dobrý panoptikum. Na oltáři bylo sousoší korunování Marie, bohužel těm dvěma co korunují někdo ukradl korunu, takže mají nad korunovanou slečnou jen vztažené ruce. Naštěstí nikdo neukradl nejvzácnější exponát vezdejší a tím je socha sv. Barbory v životní velikosti. Co nás v kapli zaujalo daleko více, byl jakýsi otvor (vypadal jak díra do kamenný prdele), jenž údajně vede do prostoru, kde jest zazděn nějaký mnich a když prý se do díry strčí prst a něco si člověk přeje, tak se to splní. (ossack s Bloodikem ovšem velmi rychle s pomocí baterky zjistili, že díra nikam nevede a že tedy celá pověst se nezakládá na pravdě. Nicméně dle informací slečny o jednotlivých zazděných osobách to vypadalo, že je hrad snad postaven z lidí. Všude za zdí byl někdo zazděn. Pomalu jsme se začali obávat o svou bezpečnost. Naštěstí jsme se ale dostali za chvíli zpět tam, odkud jsme přišli (už podruhé během prohlídky) a mohli pokračovati do horních pater. Cestou nás na parkánu zaujala novodobá zástrčka, která zde byla zapojena do trámu systémem omotávky. Asi zde mají nějaké speciální vodiče elektrické energie ze dřeva. Malým vchodem jsme vstoupili do tanečního sálu se stropem dovezeným z nedalekého zámku, jenžto vyjadřuje lidské ctnosti, umění a další vyfikundace. Bloodik si zde i zatancoval k nelibosti slečny průvodkyně, která z nás pomalu tekla. Jako obvykle to zkrátka byla neskutečná ostuda. Po zdech zde byly jakési čmáranice, které slečna vydávala za tehdejší účtenky z hospody. Jestli se tu účty psaly na zeď, to skutečně netušíme.
Následoval sestup do hradní jídelny, přestože jsme míjeli několik dalších uzavřených dveří, ale o těch nám slečna odmítala říci cokoliv bližšího. Zkrátka moc jsme toho z hradu neviděli. Sem tam nám tedy slečna řekla kam která chodba vede, ale věřte jí… V jídelně bylo rozestavěno staré nádobí, nábytek i jakási speciální židle pro roboty.
V zadní části se nacházel výklenek, kde se skladovaly mrtvoly, pokud se nějaká vyskytla v průběhu večeře.

No a poslední místnost - hradní zbrojnice nás zaujala tamní sbírkou robotů. Samej plechovej panák. Největší úspěch slavil robot s pracovním názvem Pavel Ploc, který zde byl vypodobněn ve chvíli, kdy skáče na lyžích. Slečna se ale s naší teorií robotů nespokojila a prohlásila, že se jedná o brnění. No budiž, každý máme právo na svůj názor. Opět zde přišel čas na hádanku a to sice ohledně jakéhosi zařízení, které vypadalo vskutku kuriózně, no chtěli jsme slečně udělat radost, takže jsme se nechali podat, přestože jsme všichni už od začátku věděli o co se jedná. Ano, byl to skutečně stojan na světlo (louče – tenkrát prý neměli žárovky). Pokračovali jsme prohlídkou dalšího robotária ve vedlejší místnosti, kde nás nadchly středověké kozačky. No… s těmi co se nám na slečnách líbí měly společného akorát to, že byly vysoké, jinak bych to na nohu nevzal ani jako ženská, ani jako chlap. Viselo zde i poměrně velké množství středověkých zbraní, kuší, halaparten, sudlic a kdoví jaké vší havěti… Dokonce se zde povaloval i kanón, ale střelivo do něj bylo buď moc velké, nebo kanón na střelivo moc malý. Později jsme se dověděli, že b) je správně.
Kanón je replika, koule jest pravá. Průvodkyně nás pak seznámila s několika nechutnými historkami ohledně použití zbraní visících zde na stěnách, také se zmínila o tom, že podlaha zde je původní a možná zde nalezneme i stopy středověkého psa. Tyto jsme nenašli, resp. ani nehledali. Kanibal se snažil ještě do přízně slečny vnutit tím, že jí pomůže s klíčema, ale jelikož tyto neunesl, musel jí je vrátit. Tím naše prohlídka kupodivu skončila. Určitě jsme měli jít ještě někam, ale slečna už to asi psychicky neunesla, takže se s námi rozloučila a vyštvala nás před hrad. Předtím se ale ještě (ossack stihl zapsat do knihy návštěv, aby na nás hned tak nezapomněli. Chtěli jsme navštívit ještě hradní věž, ale nebylo nám umožněno. Tím jsme se definitivně urazili a dorazila to ještě průvodkyně, která na nás šla žalovat své kolegyni. Fuj!!!! Jestli to slečno čtete, tak se STYĎTE! Povídáte nám takové pohádky, my vám to věříme a vy na nás takhle? Vezměte si příklad ze slečny na Radyni, že Kaníku . No… je tedy pravda, že slečna na Radyni byla asi tisíckrát hezčí než místní. Ta byla zkrátka divná. S tímto vědomím a vědomím takové trochu ostudy jsme se vydali k našim vozům.

Zde, přestože Rudlacar byl vybaven jídlem na měsíc dopředu zaúřadoval hlad a tak si posádka vydupala zastávku v nějakém blízkém městečku na pozdní oběd. Bylo dohodnuto, že vzhledem k času to necháme na Kašperské hory, abychom to pak měli na Kašperk blízko, byť Bloodik tvrdil, že hrad je již stovky let uzavřen a provádí se opravy.

Ze Švihova jsme tedy odjížděli se smíšenými pocity, které ještě podpořily úchylné cedule s černejma krávama a prapodivné názvy vesnic, kterými jsme projížděli. Vypustili jsme již návštěvu Velhartic, přestože byly jen kilometr od nás. Zastávka uprostřed křižovatky, ponechání vozů s otevřenými dveřmi a porada na dešti zaujala nejednoho projíždějícího motoristu. Kanibal se mezitím snažil vypnout CD, které zrovna z Bloodikovo Golden shits II začalo přehrávat jakýsi hit, který Kaník nerozdejchal. Nicméně jeho snaha skončila tím, že CD skladbu začalo hrát znovu od začátku a pak přestalo hrát úplně. Původní záměr skladbu přeskočit se tedy nezdařil a Kanibal měl co dělat, aby před příchodem Bloodika vše uvedl na pravou míru, aby tento nic nepoznal. Rozjezd na křižovatce nám zpestřil sloupek cca 20cm koukající nad zem zhruba uprostřed silnice, na který se nejspíš instaluje dopravní značka. Tuto buď někdo ukradl a nebo jí nejspíš ještě nenainstalovali. Jízda v dešti nás stále častěji přiváděla na myšlenky zalézt někam pod peřinu a tam nečas přečkat, ale přece to nevzdáme… Kanibal si mezitím opět začal číst noviny a tak to muselo zákonitě skončit jak to skončilo. Navigační chyba nebyla tentokrát tak fatální, takže nebylo třeba měnit název výletu, ale způsobilo nám to jen takové střední potíže.

Zkrátka přijedeme do Sušice trochu odjinud, než jsme očekávali a zajedeme si cca 15km. Jaké bylo naše překvapení, když po pár kilometrech jízdy jsme se ocitli na sídlišti a toto sídliště již bylo součástí Sušice… Okamžitě jsme začali žhavit dráty Hujerovi, aby nám poradil, kam se máme jít najíst. Hujer jako již tradičně (když sám nic nepotřebuje) nám telefon nezvedal a jelikož (ossack jako bývalý znalec Sušice zde byl naposledy před osmi lety, nechtěli jsme riskovati bezcílné bloudění po náměstí. (ossack tedy navrhl, že se vrátíme k původní variantě a to sice večeři v Kašperských horách, které již nebyly tak daleko. Vyjeli jsme tedy ze Sušice směr Kvilda, Čeňkova pila resp. Srní a (ossack se svěřoval jak zde byl svého času za vodáka. Byl asi jediný z výpravy, který z Radešova (tam budeme odbočovat na Kašperky) sjel na vodě lodí, kterou vlastnoručně obsluhoval až dolů do Sušice. Pravda, málem se přitom utopil, ale nakonec přežil. Dal k lepšímu pár vodáckých historek, jak se trefoval mezi pilíře mostu atp.
Vody bylo v řece skutečně požehnaně a tak nebylo divu, že v oblíbené zatáčce, kde se tenkrát (ossack vyklopil na gumovém člunu, byla stržena silnice i se svodidlama, takže tato visela dolů do koryta říčky. Řopíku, který se nacházel na levé straně silnice pak už nikdo nevěnoval pozornost, neboť zde již šlo skutečně o život.

Konečně jsme se dostali k odbočce na Kašperské hory u kempu Radešov a začali stoupat do prudkého kopce. Všichni si dělali z (ossacka srandu, když poukazoval na to, že na protější stráni vidí sníh… později se měli přesvědčit jakou chybu dělali. Kašperk kupodivu vidět nebyl, neboť mlha neumožňovala vidět dál jak půl kiláku. Zůstali jsme tedy v blažené nevědomosti o vzdálenosti hradu od naší současné polohy. Hlad již útočil ze všech koutů vozidla a tak bylo jasné, že se musíme do hodiny najíst, nebo dojde k tragédii. Na náměstí v KH to vypadalo opět jako by se tam zastavil čas. Hotel Kašperk byl uzavřen a vůbec všechny podniky co zde byly k vidění působily dost opuštěným dojmem. (ossack proto nelenil a zavolal domů, neboť jeho rodina zde před rokem byla a mohla by tušiti co zde bylo či nebylo za zařízení ku naplnění žaludků. Bohužel ani po telefonu nedostal žádné kloudné informace. Zbývalo tedy jen zariskovat. Bloodik vystoupil a jal se prohlédnout jeden z místních otevřených podniků. Zjistil, že se jedná o zahulenou špeluňku, kam bychom s dětmi si asi netroufli jít. Ale dále zjistil, že o tomto víkendu zde mají sraz frajeři ze Sudetoněmeckého Landsmanschaftu, takže hrozilo, že si dáme navzájem do držky, protože tito páni si zejména v poslední době do tý svý držky skutečně nevidí. Museli jsme se tedy po městě pohybovat velice obezřetně. Nakonec jsme kdesi dole pod náměstím nalezli podnik, jenž nás na Šumavě v horách skutečně překvapil svým názvem a to sice Waikiki… Asi už nevíme jak se do té Evropy dostat, tak to zkoušíme rovnou do Ameriky. Ale vařili a tak jsme to riskli. Objednali jsme si polívky, ale ty neměli (asi je na Waikiki nevaří) a tak došlo rovnou na hlavní jídla. (ossack velkým hladem nedisponoval, takže si dal jen játra s chlebem, zatímco ostatní si dali regulérní jídla. Snad s vyjímkou Ifči, která si nedala nic. Tlačili jsme se u jednoho stolu jako sardinky a čekali na nášup, když jsme si všimli ve vedlejší místnosti stojícího stolního fotbalu. První hru hrál Kanibal s Bloodikem proti Rudlajsovi s Ifčou a vyhráli. Pak si to rozdali dospělí s dětmi a tento stav už si nepamatuju. Nakonec došlo na hru Bloodika s (ossackem proti Ifče s Rudlajsem. Vyhráli jsme 10:1 což bylo na to, že nám zakázali kroutit tyčkama s hráčema docela slušný výsledek. Pak již následovala žranice. Tedy žranice… (ossack dostal k játrům dva krajíce chleba, ani o jeden víc . Dávky hranolků pro Rudlovo děti také nebyly závratné, ale co se dá dělat. Kaník si po jídle ještě objednal kávičku a tak měl tu smůlu, že šel z restaurace poslední. Smůlu z jednoho prostého důvodu. První šla Ifča s dětma a každý další kdo vycházel se již pak dostal do soustředěné palby sněhových koulí bez možnosti úniku. Pochopitelně to nejvíc odnesl Kanibal, neboť na (ossackovi s Bloodikem si Ifča vyzkoušela všechny finty a už věděla pak jak na Kanibala, který se nic netuše vypravil ze dveří ven.

(ossack a Bloodik si mezitím prohlíželi dioramata místních skautů vyrobených z papíru. Některé výtvory nám připomněly naše mládí, některé jsme nepochopili a některé už se asi přes zimu rozpadly. Tím jsme ukončili návštěvu Kašperských hor a vydali se k poslednímu dnešnímu cíli a tím byl již zmíněný hrad Kašperk.

Za městečkem už bylo jasné, že to bílé na zemi je skutečně sníh a tak se i ti největší optimisté přestali smát. Korunu tomu dal policejní vůz, který nás cestou na Nezdice natlačil do závěje. Kupodivu za kopcem bylo i parkoviště, které v tuto hodinu zelo prázdnotou. A ještě více kupodivu bylo to, že Kašperk je pro veřejnost normálně otevřen, akorát jsme jako obvykle přijeli pozdě. Ale když už jsme tady, tak si půjdeme alespoň hrad prohlédnout zvenčí. Venku stále pršelo, takže opět přišly ke slovu naše „nepromokavé“ oděvy. Posádka Rudlacaru je měla jen pro děti, zatímco Ruda s Ifčou měli oba fleecové mikiny, které tedy vodu zachycují zcela spolehlivě. Opět došlo na koulovačku a na zbabělé útoky ze zálohy. Kanibal opět lamentoval, že když k hradu vede taková pěkná silnice, mohli jsme jet autem…
Zkrátka nic nového ten den . Cestou probíhala vášnivá diskuse na téma kdy se z dítěte stává chlap. My razili teorii, že tehdy, kdy louži překročí, místo aby do ní vstoupil. Ifča zase razila teorii, že nikdy. No… pravda je asi někde mezi.

Návštěvu strážního hrádku, ze kterého je Kašperk krásně vidět jsme radši vynechali, neboť se stmívalo a navíc byla mlha, takže výhled by asi stejně nebyl nic extra. Tím pádem jsme se omezili pouze na externí prohlídku hradu, který nás zaujal svou rozlehlostí a kopcem, na kterém stál, přestože jsme již byli na úrovni jeho hradeb. Stále nám k hlavnímu paláci zbývalo nemálo výškových metrů. Ifča cestou vyráběla s dětma koule ze sněhu, které byly pak demonstrativně svrhávány z hradeb. Z hradní brány se ozývaly nějaké hlasy, takže tu ještě byla jistá možnost, že by nás pustili dovnitř, ale ta se záhy rozplynula. Pouze nějaký úchyl nás pozoroval z průzoru poštovní schránky a myslel si, že je děsně nenápadnej. Každopádně jsme se shodli na tom, že hrad bychom rádi viděli i zevnitř a tak to rozhodně není naposledy co tu jsme. Mírně promrzlí a mokří jsme se pomalu vraceli z hradu a ještě jsme spáchali dvě skupinová fota, která jsou samozřejmě k dispozici na webu. To první bylo trochu zmatené, neboť v danném počasí asi nefungoval infračervený přenos a tak blblo dálkové ovládání foťáku. Přestože tento přístroj o týden zpět směle fotografoval z jednoho útržku skály na druhý při daleko větší vzdálenosti. Zkrátka Bloodik se pokusil problém opravit tím, že fotoaparát nastaví na defaultní dobu pro samospoušť a pak k nám doběhne (což se minule na skalním masivu naopak bez nasazení vlastního života povést nemohlo). Jenže fotoaparát se v půlce cesty rozmyslel a začal fotit. Bloodik se lekl a zaujal pozici připosraného práčete. Tím se vysvětluje fotka Sněhuráka a šesti trpajzlíků tak jak je uvedena na webu.

Počet cílů našeho výletu se tak vyčerpal a zbývalo již jen navrátit se domů. Ještě jsme hned vedle parkoviště našich vozů zaregistrovali penziónek, kde jsme mohli povečeřet jistě lépe než na Wajkiky, ale to už je holt riziko podnikání.

Cesta zpět vedla přes všeliké malé vesničky, dokonce jsme spatřili i jednu minipřehradu. Při průjezdu Strakonicemi si (ossack vzpomněl na všudypřítomný smrad před lety, když zde na začátku města stála jakási škrobárna. Ta byla ale nejspíš zrušena, neboť jsme nenašli ani stavbu ani smrad a dokonce se (ossack dostal do podezření, že chce ujít a pak ten smrad svést na škrobárnu. Naštěstí ale (ossack toho obvinění vyvrátil a stejně se pak dostal do úzkých Bloodik, který zase tvrdil, že kdesi cestou je spalovna odpadků, která taky úžasně smrdí. Taky nesmrděla, ale budovy jsme našli. Variantu návratu k (ossackům domů před Prahou přes Radotín jsme zavrhli, neboť jsme již jednou, při návratu ze Solvayových lomů takto brutálně zbloudili a skončili jsme kdesi v Krči. Úderem půl deváté večer byl tedy nakonec (ossack vysazen před svou rezidencí, Kaník odvezen před svou a skončil tak další skvělý výlet KPCP.

Jak to dopadlo s Kanibalem, slečnou na Radyni a ukradeným průvodcem, Vás budeme samozřejmě informovat. Každopádně jsme si ale ověřili dvě věci. Jsme schopni se účastnit výletu i když je neuvěřitelně hnusně. Je ovšem bezpodmínečně nutné si pořídit pořádné výletnické boty, protože upřímně řečeno naše tenisky na léto byly ze sněhu překvapeny možná ještě víc než my samotní.

S přáním hezkého dne, či večera… se s Vámi loučí…
  


... za KPCP  Cossack