17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
29.03.24 14:54  Anonymous
29.03.24 00:14  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Výlet č.14 za Bílou paní
Zápis: Cossack    Fotky: -    Popis fotek: -   
výlet tento, konal se dne 7.září tohoto roku

Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:

Bloodik (Buzna)
(ossack (obětavý řidič)
Hujer (Buzna)
Kanibal (Buzna)
Nikeman (Buzna)

Tento den byl důkazem, že se nám již činnost a chování v KPCP dokonale vymkla z našich odborných rukou. Večer začal již několik dnů předtím, kdy trio cvoků v obvyklém složeni Bloodik, (ossack, Hujer, jelo obdivovat Barbíny do Tesca ve Zličíně a zároveň zakoupit zde i pexesa pro turnaj, který se měl pořádat právě osudného 7. Září večer v rámci pravidelného výměsíčního zasedání KPCP. Poté, co jsme mezi Barbínama a žrádlem strávili tři a půl hodiny a vyvolali nejednu ostudu, byla zakoupena pexesa, instantní nudle, zmrzlina (kterou jsme oblejzali asi hodinu a nedokázali si vybrat) a pár dalších velmi důležitých drobností o jejichž důležitosti by samozřejmě člověk se zdravým rozumem zapochyboval, ale uvědomme si, o koho v naší trojici šlo. Pak již je vše jasné.

Pochopitelně jsme pozitivně hodnotili i kolemnakupující slečny a negativně hodnotili drahé polovičky kolemnakupujících slečen. Na naší dávnou stížnost ohledně jogurtů s Pokémony, které jsme se s Bloodikem před cca půl rokem neúspěšně pokoušeli zakoupit i s přepravkou, nám pochopitelně nikdo neodpověděl, takže Bloodik napsal stížnost na stížnost na stížnost, jak to, že nám neodpověděli na naši stížnost, potažmo pak na stížnost na stížnost.
O tom, kde skončí tento list papíru popsaný vetchou rukou dožraného Bloodika, nemusíme pochybovat.

Každopádně již na této akci, kde si Bloodik chtěl koupit penál a posléze i batoh s Barbie a ani Ing. Hujer CSc s RNDr (ossackem v sekci potřeb pro domácí zvířata zde při nafukování gumové slepice nepůsobili zrovna na nejvyšší úrovni, byly zřejmé neklamné známky toho, co muselo v týdnu poté následovat.

Nebylo to ani pexeso open, jehož třetí ročník proběhl výše uvedený den. Ani s. Zounar mladší, který se totálně namol (nebo nadur???) nemohl nabažit naší hry, kterou hlasitě komentoval poté co spatřil jak Hujer bravurně sejmul balíček a nenalezl v něm jediného žolíka. Nebyly to ani servírky, které nás oblažovaly svým bytím zde a svou krásou (teď vyjímečně nekecám-co dyž to náhodou budou číst). Bylo to to, co následovalo po ukončení právě tohoto zasedání, co dalo vzniknout tomuto novému zápisu do análů i orálů v historii KPCP.

Před pizzerií, ze které již dávno předtím zdrhli poražení v turnaji Hausík, Barry, Hubina (ten se porazil tím, že vůbec nehrál), Nikeman (dtto), Juldík a spousta dalších – které díky neexistující docházce již nedokážeme přesně určit, se sešlo zdravé jádro pro vytváření píč**vin v KPCP a začalo řešit jak bude tento jistě velmi hovnotný večer pokračovat.

Nápadů padalo spousty, některé vtipné – Hostivař fotbal, některé méně vtipné, zato plné vášní – návrat k manželkám (tedy jak pro koho) a některé z říše snů a nejrůznějších zhůvěřilostí. Jako největší pošuk se již tradičně ukázal ze řetězu utržený (ossack, který navrhl návštěvu hradů Točník a Žebrák, neboť se blížila půlnoc.
Tento nápad, jehož pravděpodobnost úspěchu se rovnala téměř absolutní nule, se ale z nějakých záhadných důvodů setkal s velmi bouřlivým nadšením téměř všech zúčastněných. Po chvilce dohadování jsme se shodli, že by nebylo od věci trochu provětrat Bílou paní na Žebráku potažmo Točníku a tak jsme se vydali k našim vozům.
(ossack ale prohlásil, že v saku, kravatě a košili s polobotkama na nohách rozhodně na hrad jít potmě nehodlá, čímž ovšem v žádném případě neruší svou účast na této šílené akci. Pojede se tedy domů převléknout do pracovní hradní uniformy tak aby lépe zapadl mezi ostatní členy KPCP, kteří již přišli z práce v teplákách. Stal se ale okamžitě terčem nemístných narážek a vtipů, zkrátka někteří členové nemohli vydejchat skutečnost, že s tak geniálním nápadem přišel právě (ossack a ne oni sami.
Byli tedy ponecháni svému osudu a (ossack se jel domů převléci. Tuto celou akci zvládl střelhbitě a po pěti minutách se již zase řítil z hory na které bydli dolů do údolí, kde již čekal zbytek výpravy. Přestože dorazil maximálně 45,425 sekund později jak ostatní, stal se opět terčem ubohých pomluv a drbů. Dokonce byl donucen své vozidlo zneužít k jízdě, přestože zrovna neoplývalo benzínem a Nikeman měl zde stroj nepoměrně silnější a zelenější.
Ale jen ať si drbou buzny, (ossack řídí rád a tak se ujal točení volantu, zatímco ostatní se věnovali FBK.

Jelikož jsme cestou zjistili, že je tma jak v pytli jelikožvá slunce z nepochopitelných důvodů zmizelo již cca před pěti hodinami neznámo kam (naposledy bylo viděno na západě) zanechafše za sebou černočernou tmu, bylo třeba zakoupiti patřičné propriety ku výpravě na hrad. Nemohli jsme přece riskovat nebezpečí úrazu při výstupu tmou tmoucí , setkání s hejkalem bez náhradních slipů v baťůžku a podobně. Benzínová pumpa éemfau na předměstí Berouna stala se naším obchodním domem, kde bylo zakoupeno IceTea pro (ossacka, čokoládky pro ostatní, Crocodile housky, trojůhelníkové chleby typu sandwich a pivo s pěnou pro docenta Hujera SRPŠ. Ale hlavně zde Bloodik utratil nejeden hříšný peníz za nejnovější model osvětlovací techniky ve formě baterky na dvě baterky. Jako bonus k přístroji dostal ještě žárovku, která za určitých okolností a vhodného nakonfigurování přepínače na těle aparátu, po předchozím uschování dvou monočlánků do nitra duté trubice, vydávala jistou formu záření, které se při troše fantazie dalo považovat za druh světla.
Takto vybaveni jsme se opět odebrali k automobilu, kde jsme snědli co jsme si koupili, ne tak docent Hujer, tento si nechal žrádlo až dovnitř automobilu, za což mu byl (ossack velmi vděčen. Ale to již jsme vyráželi od pumpy a neúprosně se blížili ku hradům. Cestou byl samozřejmě na okolojedoucích řidičích zkoušen vliv světla z neočekávaného zdroje uvnitř našeho vozu na jízdní vlastnosti jejich automobilů. Kupodivu jsme za tuto taškařici nedostali do držky jak by asi každý slušný člověk očekával a tak kolegy brzy přestala bavit. Raději jsme mysleli na blížící se výsadek z vozidla a výstup na vrchol ku hradu.

Na nedostatek vzduchu na vrcholku hory s Točníkem jsme byli připraveni, neboť celou cestu k hradům nás docent Hujer CSc. obšťastňoval sarinem, chlorem a hujeritem, což je obzvlášť nebezpečný plyn z útrob celou cestu neustále žeroucího docenta. Tento se do okolního ovzduší dostával provázen ohlušujícím a kalhoty trhajícím praskotem a explozemi co pár minut. Pokaždé když byl vyhlášen trénink výstupu do míst s řidším vzduchem, uzavřeli jsme okna a nechali na sebe hujerit chvíli působit. Nešlo to ale dlouho… zejména poté co Hujer otevřel pixlu s pivem a toto jak ucítilo hujerit, okamžitě se zúčastnilo právě probíhající chemické reakce, kterážto spočívala ve vypěnění z obalu ven a v rámci gravitace následně na podlahu vozu. Hujerovi bylo vycinkáno a byl upozorněn na první stupeň smogové kalamity s tím, že musí produkci hujeritu okamžitě omezit, jinak bude s ním naloženo po svém.

Již hrad nám byl na dohled, tedy kdyby bylo vidět. Takto jsme ho mohli pouze tušit cca 15 kilometrů šikmo vpravo od dálnice. K tomuto místu jsme se oblouznění hujeritem po chvíli i dostali a řešili, který že to hrad navštívíme. Původně totiž bylo v plánu pouze provětrat faldy Žebrácké Bílé paní, ale jelikož výpravu řídil PaedDr (ossack, nelenil a stočil volant rovně po cestě směrem vzhůru na hrad Točník. Protesty spolucestujících byly rázně umlčeny hrozbou ponechání napospas v příkopě divokým škvorům a sladkovodním sýkorkám. Poté již se nikdo neodvážil vyslovit byť jen jediné slůfko protestů a tak jsme zavzpomínali na náš vůbec první výlet na toto místo. Tehdá jsme zde obdivovali zejména mistrovské kousky místního smečaře Brůny při hře v nohejbal, občanskou vybavenost stánku s občerstvením, který přímo překypoval výherními automaty. Taktéž nemohla býti zapomenuta story s Karlovo plombou, kterou si tento vzteky odstranil ze zubu v průběhu výstupu ze základního tábora severní stěnou hory tzv. Hujerovo traversem v rámci odhazování přebytečné zátěže.

V neposlední řadě se ozvaly návrhy na podpálení boudy hlídače místního parkoviště, který od nás loni vybral mrzký peníz za parkování se slovy, že hrad jest otevřen a přístupen dychtivým turistům. Hrad byl nejen uzavřen, ale kromě jiného i znepřístupněn nejen dychtivým ale i všem ostatním turistům. Dědek sviňa to věděl, tím spíš, když v průběhu našeho smlouvání s ním nás míjelo vozidlo správy hradu s kastelánem, což nám došlo až pozdě. Při návratu již dědek nebyl na místě a to mu zcela jistě zachránilo holý život. Tentokrát ale na místě nebyl a to mu zachránilo život podruhé.
Pomocí dálkových světel jsme si tedy osvětlovali cestu vzhůru na hrad a přes nesčetné výmoly a strouhy se šplhali do kopce. Jelikož jsme již neměli chuť absolvovat úchylný Hujerůf travers (Hujer ssebou neměl ani náhradní plombu, kdyby náhodou zase nějakou cestou ztratil) a (ossack riskl výjezd až téměř k hradu na speciální, při předchozí návštěvě objevené betonové parkoviště, které se původně jevilo jako rybník. Kupodivu pravděpodobnost výskytu rybníku v kopci se rovnala téměř nule a tato byla ještě potvrzena vrhem útržku skály nazdařbůch dolů. Při zásahu plochy se neozvalo šplouchnutí, ale zvuk specifický pro neúspěšný pokus o sloučení betonu s kamenem a tudíž tedy bylo zřejmé, že jde buď o betonové kluziště, nebo parkoviště. (ossack tedy riskl cestu přes zákaz vjezdu a vezl své přátele na toto parkoviště cestou necestou. Ani jsme nezabloudili, i když někteří sejčkovali a disponovali kecy v kleci, že spadneme do propasti a podobně. Parkování samotné již proběhlo v pohodě a tak jsme se vydali vstříc tmě na hrad. Ti, co byli odkázání na svůj zrak nešli až tak rychle, neboť nebylo skutečně vidět na krok a Bloodik s (ossackem měli s baterkami o důvod víc, zašpásovat si s ostatními a tak co chvíli zhasínali své zdroje světla, aby vzápětí počaly se ozývat nadávky a úpění ukopnutých palců a nárazy na kmeny stromů potulujících se kolem cesty.
Hujer ale posléze vymyslel jak své bezbaterkové kamarády vyvést z lesního masivu. Pomocí zvukových signálů. Trhání kalhot bylo totiž slyšet na míle daleko a následný útok hujeritem cítit ještě dál, tudíž bylo možné se směle dle těchto signálů ve tmě orientovat. Tento způsob navádění ale způsoboval pomalou otravu všelikými kysličníky, takže bylo nutné Hujera občas nechat poodejít.

U hradu již bylo vidět celkem pěkně, neboť ještě dozníval úplněk měsíce. Hrad se před námi tyčil velmi zvláštně a romanticky nasvícen. Zkrátka sídlo Bílé paní jak se patří. Bohužel tato si nejspíš vzala dovolenou, neboť její výskyt na zřícenině nebyl KPCP zaznamenán. Možná jí odlákal všudypřítomný hujerit, který se líně převaloval kolem hradu.

Minuli jsme dřevěného koně, vyhnuli se lesní zvěři a blížili se k hlavní bráně hradu. Ta jest spojena s okolním terénem poměrně vysokým mostem pod kterým sídlí medvěd žrout. V letních měsících zde byl ještě s družkou, ale ta byla tentokrát nejspíše na služební cestě. Dospěli jsme k názoru, že je třeba o našem výletu informovat nezúčastněné osoby a tak se začaly zuřivě psát SMSky všem známým a kamarádům. Bublays chudák byl nucen vyslechnouti i telefonát.

V hradní pokladně se mezitím rozsvítilo světlo, nejspíš proto, že jsme nebyli zrovna nejtišší výpravou, která ten den dorazila a popletla si poledne s půlnocí. Na hradě se kupodivu neprovázelo. Namísto toho nám byla v ústrety vyslána hlídací zvěř. Původně jsme dle čtyřech nohou soudili na psa, ale poté co se zvěř přiblížila jsme zjistili, že jest to hlídací černohnědá koza s rohy, kterou si mnozí pamatovali z předchozího výletu, kdy si na ní i sáhli a nejednu blešku tak domů dovezli. Očekávali jsme, že koza začne štěkat, ale neozvalo se nic, asi měla chřipku.

Co jsme ale neočekávali byl další Hujerovo útok z útrob. Tentokrát to ale nebyl hujerit, tentokrát to bylo něco daleko silnějšího a tak exploze hujerinu (jedovatější a zákeřnější forma hujeritu) způsobila jednak to, že (ossack byl tlakovou vlnou trhající Hujerovo slipy i jeansy málem sražen z hradeb do údolí a jednak hlídací koze se z nečekaného a prudkého poklesu hladiny kyslíku podlomila kolena, škytla a vydala se v motolici směrem zpět k boudě. I RNDr Hujer uznal, že tentokrát to skutečně přehnal, ostatně neustávající vibrace mostu po úvodním otřesu nám daly za pravdu a bylo jen otázkou času, kdy se zřítíme i s mostem do výběhu medvěda. Ten už měl v tu chvíli ale jiné starosti, neboť k němu právě dorazila vlna hujerinu, která ho okamžitě omráčila stejně jako kozu, která si mezitím za chajdou tlapkami utírala nudle z nosu a slzy jenž ji smrady tekly z očí. Medvěd se svalil jako sud a zůstal ležet jak široký tak dlouhý uprostřed výběhu neschopen pohybu. Bloodik měl tu odvahu, že v takové koncentraci hujerinu rozsvítil baterku, nedbaje na nebezpečí exploze, a posvítil na medvěda dolů, zda nepotřebuje první pomoc. Tento jen ztěžka oddychoval a nasával zbytky čerstvého horského vzduchu, který byl téměř vytlačen bojovým otravným plynem. Tupý úder, který se vzápětí ozval z nitra kastelánova domu svědčil o tom, že se hujerin dostal i do útrob budovy, kde cestou potkal výše uvedeného nešťastníka. Tento se okamžitě odebral do říše snění a psychedelického opojení a složil se na podlahu jako pytel.

Hujerovi bylo okamžitě přísně zakázán jakýkoliv prudší pohyb a povinnost každý další útok hlásit.
Když koncentrace plynu na mostě a pod ním klesla, vydali jsme se na druhou stranu hradu, k původnímu vchodu do hradu, kde jsme se rozhlíželi po okolí a hráli laškovnou hru – Copak je to za městečko pod námi? Jelikož z města bylo vidět leda pouliční osvětlení, byla to hra velmi zákeřná. (ossack zde taktéž zavzpomínal na své předchozí návštěvy tohoto místa a zamáčkl slzu romantiky.
Poté jsme se jali pozorovat tmu nad Žebrákem. Toto nám vydrželo téměř do půlnoci, kdy jsme se odebrali zpět k vozu. Cesta k autu opět probíhala za značně dramatických okolností v naprosté tmě se spoustou zákeřných překážek. Samozřejmě RSDr Hujer zapoměl na zákaz a kombinoval hujerin s hujeritem až se zem otřásala. Bloodik s (ossackem posléze získali spásný nápad i se zdroji světla zdrhnout ostatním, kteří si pak museli svítit na cestu svými mobilními telefony. Jooo pánové, kdybyste měli pořádný telefony a ne nějaký ušmudlaný NOKIE, tak si posvítíte.

Sestup k parkovišti po prapodivných obřích schodech se kupodivu nestal groteskou v podání tria MUDr. Hujer, JUDr. Kanibal a Ing. Nikeman, snad příště. Nastoupili jsme způsobně do vozidla, které nám nejenom nikdo neukradl, ale ani mu nepustil žilou z kol. Jízda z kopce dolů byla uzpůsobena terénu. Jen jsme vymýšleli co bychom řekli případné hlídce SNB, kdybychom nějakou potkali. Těžko by nám uvěřili, že jsme nejeli vykrást hrad, ale pouze se jen tak na otočku pokochat z Prahy. Snad jedině Msgr.Hujer by nás hujeritem zavěšeným proklatě nízko mohl zachránit z nejhoršího.
Naštěstí se nic takového nestalo a hujerit zůstal alespoň z části tam, kde bylo jeho místo.
Nakonec parkujeme na oblíbeném místě pod hradem Žebrák a vydáváme se po silnici směrem k jediné přístupové cestě k hradu. Shodou neuvěřitelných náhod nepotkáváme žádné obyvatele nejen hradu, ale ani vísky v podhradí a tak můžeme nerušeně pokračovat vzhůru k troskám.

Jakmile jsme sešli ze silnice na lesní cestu, došlo k tragédii, kterou prozradilo jen jemné křupnutí. Kanibal pachatel přistižen při činu se přiznal, že ve tmě přehlédl a následně rozšlápl šneka. Tento skonal po krátkém boji s troskami ulity cca v 0:04 hodin. Čest jeho památce. Posléze se ale ukázalo, že nešlo o šneka, ale o skleněné oko docenta Hujera, který za toto Kanibalovi věnoval koňskou dávku hujerinu, která nás už v tu chvíli měla varovat před tím, co nás pak čekalo na hradě. Bohužel nedbali jsme varování…

Pod mostkem, na kterém na nás loni náctiletá omladina nachystala bondage past vznikla další soutěž, kterou vyhlásil Bloodik. Pravidla byla jasná a poplatná KPCP – „Kdo v temném lese zakopne o bludný kořen a rozbije si držku, je bůch “ (původně tedy bylo … je kterén, ale jelikož tuto etapu hry směle vyhrál po pár metrech (ossack, jistě chápete, že jsem musel poslední slovo změnit) Ukrutnou hubu, kterou hodil (oss v lese naštěstí nikdo neviděl, pouze byl slyšet výkřik a zašustění svalové hmoty při otření se o kůru sekvojí, které se zachvěly tou strašlivou silou způsobenou obrovskou kinetickou energií (ossackovo těla. Mezitím Kanibal, Hujer i Nikeman prohlásili, že při zpáteční cestě budou tvrdí a vodní tok přebrodí. Uvidíme jestli jim to hrdinství vydrží.

Po vyhrané soutěži se (ossack opět věnoval výstupu na horu. V hradním paláci stanul společně s Kanibalem a Bloodikem, takže stačili vymyslet akci „Kdo vyděsí Nikemana“. (ossack se tedy schoval za roh a nechal Nikemana projit okolo, aby na něj mohl bafnout čestně a ze zálohy. V Nikemanovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Vykřikl a přiživil vpředu žlutý kruh a vzdadu hnědý pruh. Pak společně prohledáme hradní sklepení a prostor hradního paláce pro případ, kdyby se tu vyskytli sourozenci Osmanští. Nalezeni kupodivu nebyli.

Bouřlivá debata o všem možném následuje provázena Hujerovo útoky hujeritem a hujerinem, které vedou Karla k vyhlášení soutěže o největší prd. Kupodivu Karel nenachází konkurenci, byť se všichni snaží ze všech sil. Ovšem Karel ještě na závěr celé akce podpořil své výkony něčím, co se nedalo popsat, to už byla forma nejzhoubnější – hujerax. Jakmile byl vypuštěn, začaly se ze zdí v hradním sklepení odlupovat dlaždice a hlavní věž vertikálně pukla. Rychle pryč, než budeme obviněni z rozbíjení majetku v socialistickém vlastnictví. Pokud zde Osmanští byli, stejně se udusili, takže jsme mohli nechat hrad hradem a mazat k řece.

Zde proběhl brod živlem v podání Kanibala a Nikemana, bohužel bez komplikací, na které jsme se s Bloodikem tak těšili. Třeba jindy.

Pak jsme se již nechali opět vozidlem unášet ku Praze, byť opět rychlostí, která se tak nějak nelíbila, ale (ossack byl spokojen. Jak s akcí, tak s rychlostí, takže si do jízdy nenechal kecat.

Celá akce končí u restaurace Na Ladronce, kde stály ostatní vozy našeho osazenstva. V těch se pomalu rozjíždíme k domovu, abychom mohli vstřebat dojmy z právě uskutečněného výletu. Na tento si (ossack vzpomene ještě v pondělí, kdy v podpalubí vozidla na předním sedadle spolujezdce a pod ním, nachází součástky červené papriky pocházející z Hujerova sandwiche. Pěna z piva se již vsákla do gumových koberečků… stejně tak jako se vsákl do historie nás další výlet.
  


... za KPCP  Cossack