17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
11.12.18 09:55  Anonymous
10.12.18 16:14  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Výlet č.15 na Bobocup – zápisová archeologie
Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:

Bloodik (Bloodcar driver)
(ossack (Buzna, následně navigátor)
Kanibal (Buzna a náhradní navigátor)

Hujeržena (Hujeržena)
Hujer (Hujer)
Nikeman (Nikecar driver)

Je tomu již mnoho let, kdy se udál tento výlet, nicméně vzhledem k tomu, že šlo o výlet poněkud vyjímečný, bylo by škoda na něj jen tak zapomenout a ponechat ho jen tak v análech KPCP. Samozřejmě by se jistě našli jedinci, kteří by svůj anál s radostí nabídli, pak zase jiní, kteří by v onom rádi ponechali, ale tyto anální junty nyní nechme stranou. Vraťme se tedy o téměř čtyři roky zpět a nechme se unášet vzpomínkami na tento jistě pro mnohé nezapomenutelný den.

Sraz na uvedený výlet byl stanoven na svou dobu tradičně tj. u BlooDiKů. Zde se sešel tedy prozatím jen (ossack s BlooDiKem, aby vykoumali cestu, podělili se o zážitky z předešlého týdne zejména z říše dlouhých nohou a vysokých podpatků okološmírujících dam. Důležitou informací pro neznalého čtenáře je jistě skutečnost, že se původně v tomto termínu měl konat tzv. Bobocup což byl krycí název pro turnaj na bobové dráze ve Špindlerově Mlýně. Bohužel ale tenkrát celý předešlý týden pršelo a tak se z Bobocupu turnaje stal pouhý Bobovýlet ve formě veselé taškařice s dětmi a Kaníkem. Tenkrát jsme ještě zdaleka nedisponovali podobným vybavením jako je GPS a tak nezbylo než spolehnout se na mapu a navigátorské umění. Naštěstí zde nebylo co zkazit, takže jsme mohli s klidem v srdci ponechat navigaci na tenkrát ještě začátečníkovi Kaníkovi, který ji pojal jako jeden ze svých mnoha navigačních trainingů. Zajímavé ovšem je, že přestože od výletu uplynulo již tolik let, Kaník nepřestal být začátečníkem a dalo by se říci, že jeho navigátorský vývoj nabral spíše opačný směr tzn. závoj. Vzpomeňme jeho slavné navigátorské „tady si měl odbočit vpravo“, které se stalo už legendou. Ale tenkrát jsme ještě netušili, jaké možnosti se nám v něm schovávají. Naopak zcela ověřeno jsme už měli to, že i když jsme dohodnuti na konkrétní hodinu odletu, kterou samozřejmě celý týden předtím napadá s tím, že přece nebude vstávat o víkendu v osm, vždy na něj musíme před jeho hausem čekati. Tentokrát ovšem byl již dávno vstatej ovšem ne kvůli výletu, ale kvůli smažbě na počítači a honění si svého koženého přítele. Takže zdržení jsme nabrali stejné, jen z jiného důvodu než obvykle. Vylezl až po hrozbě, že probudíme celý barák a svedeme to na něj.

Po nalodění Kaníka bylo třeba na cestu nabrati příslušně paliva. Jelikož tenkrát byl ještě BlooDiKovo Fort Fíkus erotickým snem, osedláno bylo vozidlo klasické (nyní v něžné péči Bosorky) Škoda Favorit, které jezdilo za levno tj. na plyn. Oblíbená plynopumpa u Mekouše pod Jižní spojkou si tak opět přišla na mrzký peníz za pár pšouků do bojleru v kufru. Zatímco BlooDiK s pumpařem smlouval o ceně, kontaktovali jsme dalšího účastníka zájezdu s. Hujera a dohadovali hodinu a místo kontaktu, kde bude Hujer nabrán. Akci jest nutno velmi kvalitně načasovat, neb je nutno posléze instruovat další vozidlo účastnící se zájezdu a to sice s. Nikemana, který Hujera převezme a posléze na určeném místě nabere i Hujerženu tak, aby dokompletoval duo Hitchcock. Jelikož Hujer byl nejspíš den předtím flámovat, dochází při telefonickém kontaktu k menším zmatkům a tak nás Hujer čeká trochu někde jinde, než my čekáme jeho. Po vzájemném ujasnění si kdo kde je se vydáváme sobě naproti, abychom se cca po další půl hodině nahánění konečně sčuchli, neb Hujer nás nečeká před Hujerhausem, ale kdesi v centru okolo stanice metra Sokolofská neboť prý musel splnit jisté důležité poslání, které mu velelo opustit původní dropzone. Cestou za Hujerem na dropzone 2, zhruba v oblasti mostu Klementa Gottwalda, v průběhu družného hovoru v BlooDcaru jest nadhozeno velmi zajímavé téma, které načnul (ossack. Už nevím, jak k němu tenkrát došlo. Snad se Kaníkovi chtělo čůrat či co. Každopádně (ossack zde vyjevil svou teorii podpořenou praxí o tom, jak lze v kritické chvíli ještě dočasně zamezit znečištění oděvu či vozu poté, co máme nutkání neudržet tělní tekutinu té jemnější varianty. Dle jeho odzkoušené a léty praxe podpořené teorie totiž stačí lehce „pohonit“ a úd přestane myslet na to, na co původně myslel a začne myslet na to, na co už dlouho nemyslel. V trubkách tak dojde k dočasné výměně vysoce brizantní tekutiny tekutinou za jiných okolností neméně brizantní a to je právě ten stav, kterého potřebujeme docílit. Tedy abych byl přesný, ne se poto na úkor toho, že se nepotento, ale získat čas. Zkrátka než stavidýlka pošlou tu kterou tekutinu tam, kam ji žene mozek, máme jistou šanci nalézt příslušné zařízení. Samozřejmě zde velmi záleží na kvalitě honidla a jím pohoněného, to dá rozum. Samozřejmě pohonění musí být o to intenzivnější o co intenzivněji se hlásí tělo s původní činností, které chceme zabránit. Pohonění je samozřejmě potřeba povzbudit příslušnými erotickými představami (např. Kaník nebo šišky s mákem), které celý proces blokace původního záměru urychlují. Však mějme na paměti, že jest nutno dávat velký pozor na to, abychom pohonění příliš nepřehnali, neb se velice snadno pak může stát, že se nám vymkne z rukou a ke zneuctění oděvu dojde též, jen ne blokantem, ale blokátorem. Ze šoku totiž leckdy může následně dojít nejen ke spuštění původně blokovaného procesu, ale poté vzhledem ke znechucení cvičence sebou samým i procesu dalšího jenž už vůbec není v naší režii a vychází ze zadní části cvičencova těla. Tento proces pak velice rychle naplňuje nohavice, ponožky i boty cvičence a tento jest během několika málo sekund dlouhodobě k nepoužití. Stejně tak jeho nejbližší okolí. Touto teorií, její účinností, proveditelností v MHD atp. jsme naplnili cestu až na Sokolovskou, kde se nám podařilo po chvíli vzájemného se nadhánění sehnat i s. Hujera i s jeho neuvěřitelnými červenými novými teniskami Reebok, se kterými se nám hned chlubil. „Ty sem koupil v ausfrkaufu, no za ty prachy, nekupte to…“. Nekoupili bysme, tedy minimálně takto otřesnou barevnou kombinaci, ale to mu přece nebudeme říkat. Faktem ovšem zůstává, že se píše rok 2005 a Hujer v nich stále podniká výlety. Tentokráte ale jen do Tesla pro paštiky. Čas se na nich nemálo podepsal, ale Hujer si k nim zjevně vytvořil jakési citové pouto a tak to loučení zkrátka není tak jednoduchý. Nicméně zpět o pár let zpět do našeho výletu o pár let zpět. Po zjištění, že naše peněženky zejí prázdnotou a Hujerova je i přes fantastický nákup ve šmelcu taky poněkud zející vším jen ne penězi, bylo rozhodnuto, že si někde cestou pohrajeme s bankomatem. Bohužel jediný nalezený kousek od Podivného Mlýna neakceptoval jiné než pravé karty a tak jsme byli nuceni sáhnout do železných zásob na naše vlastní účty. Po nutném přesunu peněz z útrob bankomatu do našich šrajtoflí konečně a definitivně usedáme do vozu. Dalo by se říct že celou cestu až k dropzone 3, kde čekal Nikeman (tedy vzhledem k tomu, že jde o Nikemana, by věta měla znít „kde jsme čekali na Nikemana“) jsme nadávali na to, proč jsme nakonec neuskutečnili původně zamýšlený Bobocup aneb závod na bobové dráze ve Špindlerově mlýně, když je tak krásně. Jenže kdo to mohl tušit po tom týdnu, kdy doslova lilo každý den? Ani ti největší optimisté, které KPCP má tj. Cossacka tomu už pak nevěřili a tak se bobocup prostě odvolal a jelo se jen na „standardní výlet“ kamsi. Trudnomyslnost, která tímto zjištěním vznikla byla ale záhy zahnána Karlem Hujerem, který se poměrně překvapivě jal bavit o žrádle. Toto téma, které od něj tak často neslýcháme pohltilo celou posádku vozu a to zejména poté, co nám Hujer slíbil údajnou již upečenou a připravenou zemlbábu od Hujerženy, kterou si údajně objednal. To zaplesal i Cossack, který jinak zemlbábu nejí. Nakonec to ale všechno tradičně (vzhledem ke spolehlivosti ženských) dopadlo trochu jinak a zemlbába tak zůstala pouze v našich erotických snech. U Poděbrad se následně scházíme s Nikemanem, který na dropzone dorazil z Peček od své tenkrát ještě potentní skoromanželky. Hujer vzhledem k tomu, že cestou k pumpě obdržel burcující SMS od Hujerženy, že zemlbába nebude si radši pak přesedl k Nikemanovi, protože se bál hněvu své původní posádky, které už po Pavlovsku tekly sliny při představě jak si narvou bachory. Oba vozy se následně odebírají tzv. Kaníkovo zkratkou k Jičínu (mnozí oba aktéři spolujezdci si vzpomenou na to, jak jsme onehdá večer v Jičíně odbočili dle Kaníka kamsi a po dvou hodinách jízdy se místo v Praze ocitli na kruháku u Poděbrad). V Nové Pace tj. dropzone 4 je třeba nabrat ještě Hujerženu. Jenže komu by se chtělo pro nějakou babu, když ani zemlbábu neupekla? Kacířské myšlenky celé posádky Bloodcaru naštěstí překazil Nikeman, který pod Hajerovo pohrůžkou, že si sundá starý tenisky ve voze, radši odbočil a vyzvedl Hujerženu i bez zemlbáby.

Kam tedy pojedem? Zásadní a poměrně obvyklá otázka vyvstala po definitivním sestavení posádek obou vozů. Návrh cesty na Gutštejn či Helfenburk byl zamítnut, protože tyto jsou poněkud jiným směrem než jsme předtím dvě hodiny jeli. Jako cíl je nakonec vybrána Sněžka, kde jsme už dlouho nebyli. Hlavně vzhledem k tomu, že jsme netušili jak lanovka nahoru jezdí či nejezdí, volili jsme tedy Pec, kde bychom mohli případně včas zjistit, že kupříkladu nejsou lana nebo podobně a mohli se tak bleskurychle a ještě před obědem vydat někam jinam do Krkonoš. Pokud tedy vyjde Sněžka, zajeli bychom poté do Špindlu na boby, neboť jak se Kaník nechal slyšet, ty jezdí do desíti do večera. Neuskutečněný Bobocup by se tak stal víceméně takovým neoficiálním tréninkem na tento závod až se někdy třeba uskuteční. Někteří sice navrhovali Bobocup uskutečnit a odjet ho v sestavě, kterou tvoří oba vozy. Zejména na truc DrAgonovi, který se na Bobocup velmi těšil. No řekněme si to otevřeně vzhledem k jeho tělesným proporcím by byl velkým kundidátem na výhru. Pakliže by se ale našel dostatečně široký vozík. Nicméně toto již předtím otestoval Cossack, takže DrAgon nemusel mít starost, že by svůj pekáč neusadil kam bylo třeba. Přinejhorším pořadatel slíbil, že za příplatek je možné vozík pro DrAgona nahradit sedací vanou.

Odbočujeme tedy do Pece a směrovku na Špindl ponecháváme zatím v pozadí. Cestou projíždíme neskutečně dlouhé vesnice, které si nic nezadají s těmi v Orlických horách. Nicméně nikde není ani živáčka. Proč, to se nám nepodařilo zjistit. V jednu chvíli podjíždíme nákladní lanovku z Černého dolu – poslední zachovalá u nás a dokonce funkční. Se svou délkou kolem 8,5km je též vůbec nejdelší lanovkou u nás. Cossack již drahně let sní o tom, že by se v ní rád svezl a tento svůj sen též sděluje posádce vozu. Dále vzpomíná na to, jak tu před mnoha a mnoha lety s tátou sledovali jednu z etap svého času velmi populárního Course de la Paix tj. Závodu Míru Praha Berlín Varšava či jakým směrem se to tenkrát jelo. Sledovali jsme tento závod na odpočívadle kousek od sloupů této lanovky na malilinkatém televizorku sovětské provenience sice černobílém, ale přiznejme si to otevřeně, tenkrát jsme neměli barvu ani doma , pominu li pastelky ve školním penálu. Pověstné pastelky Progresso tenkrát hýřily barvami o jakých se dnešní mládeži ani nezdálo.

Cesta dále probíhala poměrně v poklidu, někdy až příliš. Zejména ve chvíli, kdy jsme u Mladých Buků dojeli nějakého psychopata, který ve svém voze zjevně ještě neobjevil rychlosti od 2 výše a řítil se tak 40km rychlostí i na rovných úsecích, kde by i oko nezkušeného pozorovatele dokázalo odhalit periskop ponorky během několika sekund. Magora jsme se naštěstí asi po 10ti kilometrech zbavili a tak následovala vzpomínková pasáž (ossackovo, kdy tento chtěl svým spolujezdcům ukázat, kde že to trávil pověstný lyžařský výcvik za totáče povinný v sedmé třídě základní školy. Bohužel i přes veškerou snahu onen baráček nenalezl a tak mu nezbylo než zatlačit slzu. (Pro ty, kterým se mě zželelo a zatlačili slzu se mnou můžu konstatovat, že při další expedici sem již baráček jsem nalezl) Každopádně se znovu otevřela stará láska, která stále nerezaví a která onehdá započala právě v útulném dvanáctilůžkovém pokoji plném spolužáků. Dodnes jsou živé vzpomínky na tehdejší debaty těsně před spaním, kdy jsme ve svých fantaskních hovorech sdíleli jeden druhému koho že to z dámského osazenstva naší třídy tajně milujeme. Samozřejmě jsme skončili pouze u náznaků, jméno nikdo neřekl, naopak ho střežil jako oko v hlavě. Nakonec jsme je samozřejmě ze sebe navzájem vytahali za pomoci výměnného obchodu. Já řekl svou, on taky svou. Jenže tenkrát to nebyly žádný zvrhlý myšlenky začínající na hrudnících a končící v rozkroku, ale začínající a končící vysoce vzrušujícím mazlením a romantickými chvilkami pospolu ruku v ruce. Kupodivu hlavní konkurent a spolužák z nejoblíbenějších tajně miloval klasickou, dalo by se říci tenkrát už dost profláklou třídní modlou K. F. Tu milovali všichni už od třetí třídy. Jenže (ossack jakoby chtěl něco víc, se zabouchnul do úplně jiný, nově příchozí slečny až po sloučení dvou tříd různých škol. Jeho modla Lucka Košťálová byla prostě tenkrát nepřekonatelná. Dokonce to došlo tak daleko, že jí v osmé třídě musel koupit nový skla do slunečních brýlí s plajbojem (nálepka zajíce na skle), které se jí předtím jali s výše uvedeným nejlepším kamarádem rozbít. Samozřejmě omylem a v rámci hrátek na upoutání její pozornosti. Tenkrát na (ossacka byla hodně zlá a dokonce na něj i křičela!!! No upoutat se tedy povedlo, jen ne asi tak, jak by si upoutávač představoval. No zkrátka nenaplněná love zůstala klasickou nenaplněnou love a tuto tristní story ukončím konstatováním, že dotyčná zmizela kdesi v propadlišti dějin a od roku 1986 nebyla spatřena. Nicméně i teď , když prohlížím fouta ze ZŠ je třeba konstatovat, že bych se zabouchnul asi zase . Zkrátka taková nenaplněná love forever. Ale zpátky z dětství do reality třicetiletých…

Zaparkovali jsme v Peci na příslušně k této činnosti vyhrazenému parkovišti naše vozidla a jali se vystupovat. K lanovce jsme to měli ještě tak kilák a půl, takže Kaník tradičně začal svý litanie, jestli nestálo zato dojet ještě o kus dále, že třeba bychom nemuseli tolik chodit. Naštěstí byl včas umlčen dalekohledem, který mu BlooDiK vrazil do ruky. Byl to úplně nový přístroj, který Kaníka okamžitě zaujal, neboť díky němu i malé věci na jeho těle získaly naprosto nevídané a nepoznané rozměry. Chvíli se tedy pozoroval za autem aby se pak mezi nás vrátil ještě s rozepnutým poklopcem. Z kapsy mu pak výhružně trčela pinzeta mistra hodináře, která minutu předtím svírala Kaníkovo užofku Bužírku. (ossack dokonce, když už jsme u těch dalekohledů, vyjímečně nezapomněl ten svůj a tak mu kamarádi konečně uvěřili, že nějaký vůbec má. Na předchozích 17 výletů ho totiž vždy zapomněl vzíti. Skupina z Praheeeee se poté vydala vstříc lanům a sedačkám lanovky na Sněžku. Cestou jsme míjeli mraky soudruhů z NDR, kteří zde byli na výběrové rekreaci SPD, neboť jak jinak nazvat žrací nájezdy s nehoráznou kupní sílou eura… Těsně před vstupem do útrob budovy s lanovkou nás ale s Kaníkem popadne touha vyvenčit naše úhoře a tak hurá na pánské záchodky, kde byla vykonána tolik příjemná činnost. Kaník tedy volil mísu, (ossack byl drsný a jal se přistoupit ke škebli. Nebo možná to bylo naopak, tyto anály již si toliko nepamatuju. Ještě jsem pozapomněl na jakousi ženštinu, která se nás cestou k lanovce na cosi ptala. Zřejmě z našeho zjevu, který byl ztělesněním důvěryhodnosti usoudila, že my jsme ti praví na položení otázky. Bohužel vzhledem k tomu, že starogermánsky rozumíme asi tak jako hebrejštině z východního Jeruzaléma se silným srbochorvatským přízvukem, zůstalo pouze u jejího dotazu. S Kaníkem jsme pouze zúčastněně pokývali hlavou a šli dál ponechajíc babu svému osudu. Kaník jako vyhlášený lingvista sice tvrdil, že části dotazu rozuměl, ale pochybuji, že ze slova „ja“, které pochytil by se dala sestavit otázka, která babu zajímala.

Cena zpátečního lístku na nejvyšší horu ČR nás poněkud zmrazila, neboť 265Kč nečekal ani ten největší pesimista. Ale když už jsme tady, tak holt jedem. Utratili bychom to jinde a za větší kraviny, tak proč si neužít… Uloupený peníz si minimálně (ossack mohl vydělat bleskurychle zpět, neboť těsně po odlepení se jeho sedačky od dolní stanice spatřil dole na pěšině futrál určitě plný foťáku. Zapamatoval si tedy ono místo a těšil se jak si ho tam pak vyzvedne při návratu. Sedačka byla mimochodem tradičně dvojsedačková a její posádku tak kromě (ossacka tvořil ještě BlooDiK. Nedošlo tak k podobně tristnímu sestavení posádky známého z lanovky na Komáří Vížku, kdy byla (ossackovi přidělena jakási pochybně vypadající lady zvící sice věku mladého, ale krásy pominulé. Vyzobaná slunečnice tak zahřívala strejdu (ossacka na této nejdelší lanovce u nás po celých 25 minut. BlooDiK sice co do ženské krásy také mnoho nepobral, ale přeci jen to byla lepší partie.

Jelikož lanovka na Sněžku se skládá ze dvou částí, bylo nutno v mezistanici na Růžové hoře cca půl hodiny čekat než se rozjede horní část. Věnujeme se tedy focení našich xichtů ze všech stran a úhlů. Po půlhodině jsme se konečně dočkali a tak nasedáme na další sedačku a hurá na vrchol. Cestou nás ale poněkud překvapila docela drsná kosa, která zde vládla a která nás nutila zahalit co zahalit šlo a modlit se, aby nezačaly padat kroupy. V horní stanici se pak setkáváme s nějakým dementchildem, který na nás povykuje a ukazuje gesta všeliká jen ne slušná. Na vrcholu hory fouká docela drsný vítr a zima je díky tomu ještě nepoměrně větší. Užíváme si nového i staronového dalekohledu a čučíme do Polska kamsi do háje a pak k nám na bunkry v okolí Studniční a Luční hory. Dokonce se nám daří je i nalézti. Bunkry ale nejsou nic pro Hujera s Nikemanem, kteří se nám okamžitě po dojetí ztrácejí kdesi v davu. Kanibal s BlooDiKem a (ossackem se tedy vydávají do polské restaurace (takové ty tři talíře na sobě) na něco na zub, neb BlooDiKovi ještě zbylo pár plotůvek z předchozí návštěvy této země zaslíbené. Opět přichází ke slovu dalekohled a sledujeme jím dění na polské burze. Za několik minut se k nám přidává další dočasný člen naší výpravy a tím je lísací kočka. Kde se vzala tu se vzala, zkrátka přidala se k nám a neustále se omotávala kolem našich nožek. Samozřejmě v sedmém nebi byl zejména velký znalec a majitel koček BlooDiK. Jal se jí různě hladit a drbat, což dělalo dobře zejména blechám v jejím kožichu.

Při návratu za demarkační linii uprostřed hory byla nalezena jedna z pozdějších ikon KPCP a to sice kamenný úd/pyj. V nadcházejících letech je v rámci ankety Hujer věnován jako putovní cena několika členům. Kde nakonec toto přírodní dílo skončilo nemám tušení, ale možná by stálo za to se po něm poohlédnout. Najednou se ale děje cosi podivného, zahaluje nás úplně bílá mlha a v tu chvíli nejenže nemáme Hujera s Nikemanem, ale nemáme ani BlooDiKa a Kaníka natož pak (ossacka. Nakonec se nám ale podaří i v mlze se společně nalézti a tak je třeba tento šťastný okamžik náležitě oslavit. Je volena oslava ve formě buchetky v místním bufáči. Vzhledem k tomu, že tehdejší Česká bouda již nefungovala, nezbylo než použít bufáč v interiéru horní stanice lanovky, který ovšem disponoval náležitou germánskou přirážkou. Hujer je však i se zblitkem výpravy jako je Hujeržena a Nikeman nezvěstný. Lanovku tedy musíme nechat ujet a počkat až se společně opět shledáme. Buchetka, kterou jsme si objednali byla sice den stará, což se projevilo zejména na její houževnatosti při pokusu jí ukousnout, ale nakonec se zadařilo. Chvíli jsme měli pocit, že ukusujeme z tenisáků, ale časem pomohl i čajík a tenisáky se šlehačkou, které majitel hospy vydával za koblihy, jsme spořádali. Klidnou atmosféru konzumace buchetek v prázdném bufáči narušují tradičně jen příchozí germáni, kteří poplatni své tradici řvou jak dobytkové. To ovšem nezastaví pana hostinského, který okamžitě zapomíná na své české hosty a vrhá se na eura germánských polobohů. Naštěstí nás ale čeká dojemné setkání se zbytkem výpravy, který se mezitím našel a tak si Hujer a spol. objednávají párky, přestože lanovka se má rozjet co nevidět a vzhledem k počtu dederonů to vypadá na hodně dlouho než se na Hujer family dostane byť jen jediná šlejška. Ubohost obdržených nožiček párků (zvících pavoučích nožiček) je naštěstí kompenzována velmi, ale opravdu velmi pěknou paní hostinskou. Tradičně se potvrzuje pravidlo, kdy krásná ženská zdobí hnusného chlapa. No my s Kaníkem máme holt smůlu… asi nás v tomto ohledu nečeká nic pěkného a kdo ví jakou bestii budeme zdobit my… Lanovka už se rozjíždí, ale Hujer s Nikemanem stále uždibují párečky jako bychom tam měli času habakuk. BloooDiK je sice jemně povzbuzuje se slovy „žerte zmrdi, nebo nám to zase ujede“, ale ti dva si nedají říct. Cucaj a cucaj. Nakonec se nám podaří je zvednout a dohnat do fronty na lanofku. Kosa venku dosahuje poněkud nečekaných rozměrů a tak přichází na řadu veselá taškařice s kapucami, který taháme ze všech možných otvorů našich bund. Okamžitě je vyhlášena soutěž „Staň se dementem“, kterou s přehledem vyhrává (ossack se svou maskou „Žlutý kebul“ a jistě i dle fotodokundamentace uznáte, že tentokrát neměl skutečně konkurenci. Baví se tedy i kolemstojící fronta, které předtím poněkud ztuhly úsměvy, ale pohled na bandu magorů KPCP jim je zase nechává roztát.

Hujer se dočká při dosednutí na sedačku nevšední cti. Je mu dovoleno sama sebe spustit nazdařbůch dolů po laně pomocí splachovadla. Hujer tak neprodleně činí a hoden svých několika nedostudovaných vysokých škol spušťadlo i včas pouští z ruky. BlooDiK ani (ossack jako posádka sedačky č. 2 tuto čest bohužel nedostane. Ono se není čemu divit, (ossack se ještě nepřevlékl ze svého Žlutého kebula a BlooDiK f kapuce také moc důvěry nebudí. Zejména ve chvíli, kdy se rozhodne vytáhnout ještě před usednutím na sedačku svůj dalekohled z baťůžku s tím, že se bude kochat. Pohledem do mlhy začínající 32centimetrů za ústím stanice lanovky ale je všem jasné, že mu už asi definitivně přeskočilo. Na lanovkamanovi je vidět, že by nás nejradši spustil nazdařbůch dolů, ale bez brždění a upevnění sedačky na laně. Nicméně se skřípěním zubů spouští i tuto posádku dolů tak, jak mu dovolují předpisy. Mlha je čím dál hustší a tak se kocháme nevšedními panoramaty. Je ohromující viditelnost, takže BlooDiK neprodleně vytahuje dalekohled do pozorovací polohy. Bohužel viditelnost 1,7 metru je pro dalekohled příliš náročná a tak vrchol Studniční hory jen tušíme. Cestou z hory Růžové již mlha není a tak se (ossack věnuje sledování trasy pod lanovkou, neb zde měl ležet již zmíněný futrál na foťák. Překvapivě ho nenacházíme, asi byl někdo rychlejší, zato potkáváme modlu z restaurace – krásnou paní hostinskou. Tak na ní házíme úsměvy, ona je překvapivě oplácí. Zejména když zaregistrovala, že zmizel zejména Žlutý kebul. Tomu se ale chce neprodleně čůrat a tak se ještě neprodleněji vrhá do nejbližšího křáku, aby odmotal něco svého hada a pustil mu žilou.

Míjíme pamětní desku s poděkováním polským dělníkům a inženýrům, kteří před lety stavěli silnici z Maršova nahoru do Pece. (ossack již touží usednout do vozu a tak spěchá. Před poslední překážkou dělící parkoviště od cesty ale zaváhá a při svém jelením skoku chromého jelena zavadí zadní tlapkou o zábradlíčko a končí držkou v zemi za všeobecného veselí zblitku výpravy. Skok do zdi nejenže bolel, ale i špinil a tak se strejda (ossack musí jít umýt do okolo se povalující louže. Odjezd z parkoviště už je pak bez dalších nástrah a schválností. Jen BlooDiK si neodpustí poznámku o drahém parkování.

Hujer s Nikemanem a Hujerženou se tradičně ztrácí na cestě z Pece. Musíme je za tento čin pochválit, protože jen na slovo vzatý odborník a machr dokáže zabloudit na silnici ze které nejsou odbočky. Na posádku Nikecaru tedy čekáme ve Svobodě nad Úpou. Po šťastném setkání nebrání již nic cestě přes Mladé Buky směr Špindlerůf mlýn a tamní bobofka. Ve Vrchlabí se tradičně ztrácí Hujer s Nikemanem a Hujerženou na které čekáme cca 25 minut, neb se tentokrát ztratili poměrně kvalitně. Za tu chvíli se před nás stačilo naštosovat spousta aut směřujících též ku Špindlu, ale hlavně ukrajinský autobus, který vyvíjí neuvěřitelnou rychlost 27km/h. Plížíme se tedy za busem, neb tento nelze předjet a nadáváme jak špačci. Dojezd resp. dochod k bobovce je poněkud méně slavný než jsme si představovali. Bobovka nefunguje… Tedy funguje, ale ne pro nás, ale nějaký zmrdlý fracky co tam jezdí o sto šest nahoru a dolů stále dokola. Dost tristní konec snu. No na druhou stranu stále lepší než kdybychom dojeli nabuzení na Bobocup a zjistili bychom, že to nefičá. DrAgona by womejvali a Kaník by měl tři roky kecy kdo že to zase organizuje a že on by to samozřejmě dokázal desetkrát lépe.

Výlet tedy končí poněkud neslavně a zbývá dohodnout kam půjdeme nacpat břicha, když už se tedy táhneme takovou dálku. Nikeman chce někam blízko, my zase prosazujeme Mnichovo Hradiště, neb Hotel u Hroznu byl ten rok v naprosto nepřekonatelné formě. Nejen jídly, ale i sympatičností slečny servírky, který to moc slušelo a byla nadmíru příjemná. Nakonec se tradičně bez jakékoliv dohody rozjíždíme a čekáme na Nikemana a jeho staff pod Labskou přehradou. Zde se konečně domlouváme na cíli a navrhujeme tedy Vrchlabí. Nikdo to tam sice nezná, ale třeba budeme mít štěstí. První podnik, který míjíme právě ve Vrchlabí se nám zdá příliš nóbl. Naštěstí, předvést tam totiž to, co jsme nakonec předvedli v podniku jiném, mohou to tam zavřít. Nicméně někteří z posádky vyjadřují velkou nevoli, že tam nejdeme. Nic co je nóbl přeci není jen pro vyvolené a tak se strhne menší hádka o tom, kdo je větší socka. Jdeme radši hledat jiný podnik, přičemž absolvujeme asi dva kiláky pochodu po městě kolem hospod, které byly před kratší či delší dobou zrušeny bez náhrady. Už to pomalu vzdáváme, když nás popadne spásná myšlenka zkusit restauraci u obchodního centra Tesco na náměstí. Sedíme sami v přeplněném sále, kde si nás pingl měří ostřížím zrakem. Prostředí je nicméně velmi příjemné a tak již nic nebrání tomu, aby nás záhy začal obskakovat celý personál restaurace, protože jsme zjevně ten týden byli první kdo přišel. Dochází na objednávku jídla a hlavně začíná ostuda, která absolutně nemá v dějinách akcí KPCP obdoby.

Show začíná Kaník, který se ještě nenabažil BlooDiKovo nového dalekohledu a tak ho chce půjčit. Dalekohled mu je tedy vydán a Kaník začíná sledovat jednotlivé detaily sálu. V jednu chvíli se pohyb dalekohledu nalepeném na Kaníkovo xichtu zastaví a Kaník se slovy „je tím hovno vidět“ dalekohled odlepuje od očí. Přesně ve chvíli, kdy s ním mířil právě dorazivšímu pinglovi na poklopec asi z pěti centimetrů. Poněkud si zkrátka nevšiml, zabrán do pozorování, že mezitím pikolík dorazil s lístečkem a začíná se objednávat. Problém byl v tom, že nedorazil ten původní dědula, ale nějaký přihřátý monstrum, kterýmu se zjevně Kaníkovo pozorování líbilo a nesmírně ho vzrušilo, takže řekl Kaníkovi ať se klidně dívá dál. Kaník v tu chvíli červený jak rajče se nezmohl na slovo. Těsně po odchodu teplého Kaníkova nového přítula doráží další z posádky obsluhy, tentokráte slečna číšníková. Jelikož disponuje modrou velmi sexy košilí, okamžitě se dovídá od Hujera, že je mokrá jako hladina. V Hajerovi se zjevně probudily vzpomínky na trilogii básníků a chtěl ohromit. Jenže si spletl modrou s mokrou a průser byl na světě. Slečna byla během několika sekund skutečně mokrá, ale od slz smíchu asi tak jako my. Z objednání jídla a pití se tedy stala fraška hodná KPCP, kdy nikdo netušil co si dal a jestli vůbec vzrušený pikolík z Kaníkova skleněného oka vůbec zaregistroval všechny objednávky. Co bylo ale zaregistrováno zcela spolehlivě byla mokrá jako hladina, protože slečna očividně tuto veselou story vykládala opodál stojícímu a nic nechápajícímu prvnímu pinglovi. Ten si nás měřil poněkud blesky sršícím pohledem, ale to nám nezabránilo dělat ještě větší bordel. Hujer nabídl své Hujerženě nastávající potentní žrádelní lístek s tím ať si něco vybere. Z pěti jídel co si dotyčná vybrala jí Hujer šest neschválil a sedmé co nechtěla objednal. Měl to být nějaký losos či co. Každopádně to bylo zabalený v alobalu a nevypadalo to zdravě. Kaník vzápětí vyluzuje svůj pověstný krk a definitivně se přestává ovládat. Slečna už k nám ani nechodí a když už se odváží, opět je mokrá jako hladina což jí bere poslední zbytky kuráže a odchází do kuchyně v záchvatu smíchu. Zbývá tedy teplý Kaníkovo přítul a starej strejda, který už nás jen zdivočele pozoruje zpoza sloupu. Překvapivě jsme odehnali všechny hosty, kteří mezitím stačili do podniku přijít. Vydrželi maximálně kolu a když se následně začala pánská část expedice vyjadřovat ke kvalitám přišifších slečen a to samozřejmě jen v tom nejpozitivnějším slova smyslu, nevydrželi to většinou doprovodi slečen. Ono taky trumfnout KPCP ve zvrhlostech není tak jednoduché a když se dotyčné slečny smály víc našim kecům jak sladkým řečem a vtípkům těch svých bodyguardů, radši to pánové včas zabalili. Jen jediný mladík se slečnou vydrželi, ale to jen proto, že slečna se svou vizáží nelákala k žádným průpovídkám. Zkrátka nekomentovatelná bytost. Ani ryba ani rak. Hodina štěstí pro pikolíky nastává kolem půl deváté, kdy si je voláme ku placení. Dostávají náležitá dýška, která je poněkud uklidňují. Zato Hujerženu neuklidňuje donesený losos, který se zjevně nepovedl a poživatelný z něj byl zjevně jen alobal. Ryba po výbuchu putovala zpět do kuchyně, kde jistě skončila v rybí polífce.

Po nutné návštěvě WC a obdivování okolo nalepených dlaždiček na stěnách odcházíme k vozům za vytrvalého prohlížení výloh obchodů a zejména hračkářství. Jelikož ale ještě není nějak výrazně pozdě, navrhuje Hujeržena návštěvu jakéhosi hradu nad Pakou, kam se tedy vydáváme. Jelikož jsme rozjetí ještě z restaurace, je třeba tuto náladu udržet co nejdéle. BlooDiK tedy vytahuje tajnou zbraň a tou je jeden z jeho mnoha výběrů komoušských hitů Arnošta Pátka, Hložka s Kotvaldem a dalších hvězd. Začíná soutěž o Zlatého slavíka, kdy nejdřív jen tak pobrukujeme, ale za chvíli už řveme s Kaníkem a BlooDiKem jak tuři do tónů songu. Kdyby nás tenkrát někdo zastavil, nebo poslouchal, asi se půjde radši rovnou zastřelit. Za hurónského řevu ale míjíme několik odboček a silnic, takže se několikrát vracíme a stále spoléháme na Hujerženu, kterážto jako místní by nás měla dovésti na ono místo. Jenže Hujerženě se udělalo blbě a tak má svých starostí dost. Posádka BlooDcaru už ze samého zpěvu nemůže ani mluvit a tak jen chroptí do dalších a dalších hitů. (ossack s Kaníkem si berou horní party, BlooDiK basu. Fantastický sbor. Dojíždíme kamsi k lesu, kde nás Hujeržena zelená jak sedma posílá kamsi do kopců. Tam se samozřejmě bojíme a tak z výpravy na hrad nakonec není nic. Tedy na tento hrad. Jak se již stalo svého času tradicí, je nutné když už noční výlet začal ho dokončit. Volíme tedy jiný hrad, zatímco Nikeman vyhazuje Les Hujers v Pace a jede si po svých. My volíme naše oblíbené Zvířetice u Mnichovo hradiště, kam kolem půlnoci po jistých nesnázích při hledání po tmě dorážíme. Světe div se, na hradě potkáváme nějaký dva chlapy, kteří na nás koukají asi tak vyjeveně jako my na ně. Asi tam není zvykem lézt o půlnoci na hrad. Tma tedy je jak v ranci, ale jakmile vylezeme nahoru na věž je vidět nádherně. Ono asi holt v tom lese ta tma bývá větší jak mimo něj. Dokonce se odvažujeme fotit a tak vznikají docela zajímavé fotografie z úplného vrcholku věže. Snad tam holka ještě pár desítek let vydrží, protože je z ní fakt fantastický rozhled. Opět fotíme exteriér hradu ovšem tentokrát fouta moc nevychází. Po návratu k caru zasunujeme CD s mixem Depech mode a řádíme dál, ovšem tentokrát již bez zpěvu. Nemůžeme mluvit ani jeden. Jednak máme potrhaný huby od smíchu a hlasivky od zpěvu. Kdyby tenkrát existovala Superbstar, jistě bychom vyhráli jako „Trio hitchkok“

A tak končí další ze slavných výletů KPCP… kolem třetí hodiny ranní uléháme všichni do svých loží a v hlavách nám zůstávají již jen vzpomínky a v kapsách lístky na lanofku.
  


... za KPCP  Cossack