 |
 |
 |
| |
|
|
| |
Otázka nebyla ještě zadána. |
|
| |
|
|
| |
Počet odpovědí: 0
|
|
|
 |
| |
| 22.02.19 |
10:46 |
Anonymous |
| 22.02.19 |
07:49 |
App.start |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| |
| 29.12.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 16.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 15.02.16 |
Zápisy z akcí KPCP |
| 19.01.16 |
Soutěž KPCP |
| 09.04.10 |
Soutěž KPCP |
|
|
|
 |
 |
 |
|
| Výlet č.17 na bunkry |
| Zápis: Cossack Fotky: - Popis fotek: - |
|
|
výlet tento, konal se dne 20. října tohoto roku
Osoby, obsazení a umístění ve vozidlech dle abecedy:
Bloodik (Bloodcar driver)
Bloodik sr. (Bloodik maker)
(ossack (Bunkrofil)
Juldik (vlastník dvou vozů Pažout a Citroën)
Jeden z našich posledních letošních výletů byl opět věnován (ossackovo životní lásce, kterou jsou betonové pevnosti v našem pohraničí. Již samotné jeho číslo napovídá, že letos jsme se oproti loňsku skutečně s výlety rozjeli a nebýt klasické okurkové sezóny v průběhu dovolených, kdy jsme více než dva měsíce nikde nebyli, jistě bychom zakulatili letošní výkon na pěknou dvacítku.
Místo srazu na tento výlet stanoveno nebylo, neboť se Bloodik rozhodl, že všechny členy vyzvedne v jejich rodných domcích a vilách. Tudíž jsme se po nočních telefonátech dohodli, že bude nejlépe vstát kolem takové hodiny, aby nás v sedm ráno mohl všechny najednou nabrat po celé Praze a nezdržovat se.
Bloodika ovšem ráno potkalo několik havárií, které musel řešit na místnosti k tomu určené. Jelikož ve své osobní domácí lékarně, za kterou by se nemusela stydět leckterá fakultní nemocnice, nenalezl potřebná stavidla, obvolával své známé, jestli náhodou nemají patřičné léky čirou náhodou při ruce. Naštěstí jeho otec Bloodik sr. disponoval lékem nadmíru účinným a tím bylo Immodium. Nebylo ho sice mnoho, ale podle pravidla „malé, ale účinné“ to stačilo. Takto uklidněn ho tedy Bloodik jr. jel vyzvednout do jeho sídlištní rezidence v Řepích. Následně se ozval (ossackovi mobil, který ho měl vzbudit. Jenomže ten už neměl koho budit. (ossack nažhaven na výlet totiž vůbec nemohl usnout a když už se mu to povedlo, pak se zase neustále probouzel. Od tří hodin od rána tedy po svém loži cestoval shora dolů a zdola nahoru, na bok a měnil všemožně své polohy tak, aby usnul. Jenže touha po betonu byla silnější. Zkrátka Bloodikovi ráno jen oznámil, že jest rozhodně vzhůru a připraven na vše i s baťůžkem. Úderem sedmé hodiny ranní tedy (ossack vítá ve dveřích své rezidence Bloodika jr. a pro inspiraci do dnešního výletu mu ukazuje jeden z exponátů budoucího (dá li pánbůch, byrokrati a vojenská správa) muzea v objektu R-S-72. Po této ukázce nasedá do vozidla Bloodcar, zdraví se s Bloodikem sr. a vydávají se společně vstříc Juldovi do Vršovic. Cestou probíhá debata o zbraních, jejichž obdivovatelem a skromným sběratelem jest Bloodik sr. Telefonát Juldovi nás ubezpečuje, že tento jest taktéž připraven a očekává nás pod svou činžovní rezidencí ve Vršovicích kousek od jeho oblíbeného klubu Bohemians.
Vyzvedáváme ho tedy cca v půl osmé, přičemž jsme ještě svědky prvního stání jeho budoucího vozidla Václava Pažouta před jeho rezidencí. Dojem trochu kazí stříbrné blejskavé pruhy podél celého vozidla, pozůstatek z doby, kdy vozidlo sloužilo Vietnamské lidové armádě. Z Juldovy reakce usuzujeme, že se mu zaměření naších pohledů právě na tyto pruhy ani zdaleka nezamlouvá a tak raději dále nekomentujeme. Menší zdržení působí ještě Juldou vyžadované zastavení kousek od Hujerovo manufaktury IBM, kde jest postaven na hambě původní Juldacar Citroën. Julda si v něm cosi vyzvedává, či snad do něj ukládá, nevíme. Toto tajemství si ssebou odnesl domů. Ještě nám nabízí, zda nechceme přeci jen zvolit jiné, pohodlnější vozidlo pro naši expedici, že on má vozidel dosti, ale umlátíme ho argumenty, že provoz Bloodcaru je levnější a byť tlumiče vzadu netlumí, silentblok jest ulomen a motor hrozí opuštěním vozidla, pojedeme radši Bloodcarem, osvědčeným to vozidlem. Julda již nic nenamítá a obsazuje poslední volné místo vzadu vedle Bloodika sr. Pak již nic nebrání naší cestě vstříc dalšímu dobrodružství spojeného s betonovými monstry na našich severních hranicích. Julda nás ještě víceméně bravurně navede na Jižní spojku, a posléze již vlastní inteligencí dorážíme k oblíbenému nástupišti našich výletů do Východních Čech a to sice benzínové pumpě Benzina kousek od začátku dálnice na Hradec Králové.
Zde probíhá samozřejmě osvěžení ve formě pivečka, bagetek a sendvičů, dále pokus o nákup filmů a baterií do baterek. Poslední jmenované se nám jaxi zakoupit nedaří, takže to necháváme až na Hitlermarkety v Hradci Králové. Bloodik sr. nám ještě na parkovišti u pumpy ukazuje jaké že to botky si hodlá koupiti v katalogu jednoho pražského Army shopu. (ossack mezitím pokouší štěstí s poprvé zakoupeným typem sendviče se šunkou. Tento kup nebyl moc dobrý a tak je rád, že může seschlý pokus o sendvič zapíti Bloodikem zapůjčeným pivem. Do vozidla doléváme ještě nezbytné látky jako je olej a vůle vydržet. Již jsme ztratili další hodinu a tak se nezdržujeme a hurá zpět na dálnici a Hradec a tak dále.
V Hradci Králové zabočujeme k místnímu Mekdonaldovi, kde se pokoušíme dáti si něco dobrého na zub. Nicméně rychlost místního personálu, byť jsme v podniku sami, si v ničem nezadá se zaklínači hadů v Indii. Ti se také pohybují jen velmi pomalu a obezřetně, aby je had nekousl do hlavy a podobně. Hady jsme sice kolem sebe nespatřili, ale obezřetných a nanejvýš pomalých pohybů jsme si u zaměstnanců všimli. Bloodik si dal svou oblíbenou dáfku BigMac, hranolky a jakési psychotropní látky v pytlíčkách, (ossack si objednal dva Cheseburgery a Bloodikovi sr. zakoupil třetí. Samozřejmě za jeho peníze, aby nedošlo k mýlce, pouze mu chtěl tímto ušetřit místo ve frontě. Bohužel ani jeden z nás kromě Bloodika jr. si své housky neodnesl. Nebyly hotové a zásobovaly nás jimi místní děvy. Nejdříve nafasoval (ossack jednu housku, po pěti minutách druhou, kterou věnoval stále čekajícímu Bloodikovi sr. a za cca dalších 10 minut, kdy ho už opustil hlad, obdržel svou třetí, ale ve skutečnosti druhou housku. Julda si mezitím četl v denním stisku, který se povaloval na vedlejším stole. Byl to jakýsi místní plátek, který nám ani zdaleka nemohl odpovědět na naše zvídavé otázky co nového v Palestině, co Fidel, jak si stojí ropa Brent a podobně. Zato jsme se zde mohli dočíst o dílčích úspěších místních fotbalistů a lovců lebek. Kromě novin zaujala nás taktéž místní prolejzačka pro děti, resp. návod na její použití. Dle něho bylo nanejvýš nebezpečné dotýkati se zařízení v létě, neboť toto se zahřívalo na nebezpečné teploty a stávalo se tak menší solární troubou. Ohlodané kosti děcek povalující se v bezprostřední blízkosti tomu napovídaly více než jasně.
Po nezbytném naplnění žaludků jsme zašli do místního elektroshopu zakoupiti baterky pro naše lucerničky a zároveň filmy pro Bloodikovo fotoaparát. Obojí se nám podařilo pořídit za mírně nižší ceny než u pumpy.
Co nás ale překvapilo, byla otázka pokladní odkud prý jsme. Nejdříve jsme nechápali co po nás chce. Poté jsme si říkali, že přece není možné, že bychom byli vizuelně tak známými osobnostmi kulturního života, že by si nás prodavačky v obchodech pamatovaly, ale madam nás vyvedla z omylu. Její dotaz nesměroval ani tak na naši slávu, jako spíš na anketku, kterou vyhlásil jejich šéf. Prostě dámy měly zapisovat odkud že to jsou lidé, kteří u nich utrácejí mrzký peníz. Když jsme nahlásili svá PSČ slečna se podivovala proč jezdíme nakupovat tak daleko, když to do Prahy z Prahy máme blíže, ale nechali jsme jí v přemýšlení a s nezodpovězenou otázkou visící zlověstně ve vzduchu, jsme odkráčeli středem.
Následovala jízda dále s rychlou poradou, kde že bude nejlépe odbočiti z hlavní silnice na sever. Naším prvním cílem totiž měla být nedostavěná tvrz Skutina u obce Polom, resp. Sedloňov. Julda navrhl odbočit za Třebechovicemi a tak jsme podle něj učinili. Následoval železniční přejezd, který nás notně vyděsil, neboť přesně ve chvíli, kdy jsme jej přejížděli najednou Bloodik jr. zařval “kurva vlak!!!!” a dupl na brzdu. Nechápali jsme co se děje, neboť široko daleko po žádném vlaku nebylo ani vidu ani slechu, návěstidla taktéž svítila neškodným modrým světlem. Nakonec se nám podařilo Bloodika uklidnit a vysvětlit mu, že se jednalo nejspíš o fatu morgánu, či vlčí mlhu. Tento nám zprvu nevěřil a stále tvrdil, že na přejezdu vedle nás viděl řítící se soupravu s lokomotivou, která na něho zlostně mrkala svýma ocelovýma nárazníkama. Notně vyplašeni jsme posléze pokračovali směr Dobruška.
Cestou jsme řešili intelektuální solventnost některých řidičů za volantem a naše zkušenosti s nimi. Nejbohatšími disponoval Bloodik sr., který nám vyprávěl nejednu příhodu a jen (ossackovi potvrdil, že není na závadu pro tyto účely vozit ve vozidle baseballovou pálku. I když klíč na kola se taktéž hodí, pokud na člověka zaútočí magor z Wartburgu. Julda prohlásil, že jest natolik nesvéprávný v případě nasranosti, že by pro něj přítomnost baseballové pálky byla vstupenka do kriminálu. Následně jsme jednoho takového piráta silnic potkali v protisměru po projetí pod železničním mostkem. Ten idiot se rozhodl předjíždět pomaleji jedoucí vozidlo v místě, kde do protisměru viděl ale lautr hovno. Nic naplat, ke slovu přišly naše prostředníky a klakson automobilu. Škoda, že jsme neměli baseballovou pálku, řidičovi by jistě slušela.
Mírně jsme se pak ještě zamotali v Opočně, kde jsme přehlédli odbočku na hlavní a skončili hluboko kdesi v místních vilových a sídlištních čtvrtích. Naštěstí jsme se ale z celé skrumáže vymotali poměrně s přehledem a pak již na jistotu jeli ku Dobrušce.
Počasí nám navzdory všem předpovědím, ročnímu období a prožitým traumatům u meka, na přejezdu a se silničním pirátem, přálo nadmíru. Neočekávali jsme azurově modrou oblohu, ta se také nedostavila, ale taktéž se nedostavil žádný déšť a zem byla suchá. Některým nezúčastněným, co teď třeba padesát let poté co tento zápis píšu, to může přijít směšné a zbytečné info, že ty držko jedna nevymáchaná (ossacku jr.!!! Stejně Tě prásknu, že si tuhle vošahával mladou Kanibalku a babka (ossacková si Ti sebere všechny bondage CD co si po mé maličkosti zdědil! Já Ti dám strašit mejma umělejma zubama, který si mi v noci šlohnul, bábu Bloodikovou a připínat jí je na zástěru! Stačí, že jí po ránu straší starej sklerotik Bloodik, když hledá ty svý. Tuhle se zase v parku pohádali s dědkem Juldou a pradědkem Nikemanem, senilové jedni, o to, kdo vyhrál volby KPCP v roce 2040. Jako by nestačilo, že toho rozklepaného staříka Nikemana stihnul infarkt poté, co se na klinice pro nevyléčitelně duševně nemocné psychopaty, pokusila tehdejší rádobyzářivá tenisová hvězda Andrász Egyeszyi znásilnit primáře a ošetřujícího lékaře. A to ještě známá firma Hujer jr. s Bublovou jr za vydatné podpory puberťáků dvojčat Hausových, staniolem od staré žvýkačky zkratovali robotickému strejdovi Kanibalovi jeho umělé údy a tento v následném zuřivém tanci svatého Víta po parku, kdy z něj lítaly jiskry na všechny strany, vyděsil polovinu důchodců na 3542 pravidelném zasedání KPCP. Navíc dostal křeč do svýho údu a ten mu pak museli doktoři topořit násilím, protože křeč ho chytla v ochablém stavu. (nic nového… od tý doby, co mu od kolena zrezly i plechový koule to s ním jde nějak z kopce) Ostatně v KPCP už pomalu nebylo ani možný zjistit, kdo že je vlastně ženská a kdo chlap, posrali se strachy všichni. Tuhle se důtka omylem udělila Káče Nikemanový, protože dědek Nikeman má na protest proti počínání bukvice Egyeszyiho narostlý vlasy až na zem a tak jsme si ho spletli s bábou, která už od vzniku KPCP nemá na zasedání co pohledávat.
Chudák Káča tehdá jako ostatní babky dovezla svýho dědka na zasedání, aby ho pak zase vyzvedla, protože ten jouda už si na starý kolena plete šestku s třináctkou a místo domů ho tak tryskové tramvaje vozí pořád do Pelhřimova do krematoria, kde má zaplacenou kůru až na příští rok. Dědkovi se tam líbí a nechce pak zase zpátky, furt by se nahřejval u pece a žužlá jim tam kosti.
Ale vraťme se do roku 2001, kdy se konala tato výprava za betonem. Suchá zem jest veledůležitá pro tyto výpravy, neboť jednotlivé objekty opevnění stojí povětšinou zarostlé v lesích, lukách a křovinách a není nic horšího než je vyhledávat v od pasu dolů mokrých oděvech a botách. Takže jak již jsem uvedl, měli jsme se na co těšit a byť jsme ten den sluníčko neviděli, pro nás svítilo alespoň fiktivně tím suchem a relativně i teplem.
Bloodik nás zavedl mistrným způsobem až téměř k tvrzi. Aby také ne, vždyť zde v létě byl několikrát. (ossack na tyto chvíle nemůže od té doby jaxi zapomenout, neboť mu Bloodik volal z povrchu tvrze, zatímco (ossack tou dobou musel sedět na prdeli v práci a datlovat nějaké nesmysly do počítače. Tomu se říká nespravedlnost světa.
Cestou jsme ještě míjeli jakési obří nedostavěné sídlo. Nejspíš nějaký milionář se zde chtěl realizovat, ale posléze se z něj stal asi bezdomovec. Nejspíš snobáckej hotel a bordel, jak by se dala stavba specifikovat, tak zůstal v hrubé stavbě a pomalu zarůstá okolním křovím.
Parkujeme téměř na kótě Skutina u BTS, kterou v létě hledal Bloodik společně s (ossackem po telefonu. Opodál se tyčí hory masa uplácané do podoby býků a krav, které jak doufáme si na nás zálusk neudělají. Oblékáme si postupně další vrstvy oblečení a čepic, neboť to zde dost nepříjemně fouká. Zasunujeme do našich baterií postupně náboje na svícení a ti více šťastní se ládují imodiem. Pak se již vydáváme vstříc poznání a bývalou cestou pro zásobování staveniště tvrze materiálem, míříme k prvnímu objektu tvrze Skutina a to sice N-S-48 “U stodol”. (ossack doufá, že na tvrzi bude přítomen jeho známý a místní šéf, kolega Balcar a že nám tedy bude umožněna návštěva vnitřku tvrze na kterou ostatní kolegy z KPCP nažhavil již cestou. Bohužel ticho, které slyšíme cestou napovídá, že na tvrzi nikdo není. Za normálních okolností by se totiž po okolí rozléhaly německé válečné pochody a hučela míchačka. Příchodem k objektu se tato skutečnost jen potvrzuje. Okolí sice jeví známky, že tu nedávno někdo byl, ale nyní je vše beznadějně opuštěno a uzamčeno. Návštěva se tedy nekoná a nezbývá než si objekt prohlédnout alespoň zvenčí. Bloodika s Juldou zaujme zejména anténa na stropě objektu a elektrorozvodná stanice přilepená na čelní stěně.
Alespoň tedy vytahujeme nový dalekohled a rozhlížíme se po krajině. Bloodik jakožto místní znalec z dob své dovolené nás naviguje, kde že můžeme nalézti další objekt, tentokráte N-S-47 “Jaroš”. Julda si bere dalekohled a hledá. Posléze nachází. Co je mu ale divné, proč stěna objektu jeví sama sebe jakožto stěna roubenky. S touto skutečností nás i seznamuje a tak hledáme taktéž. Zjišťujeme, že každý koukáme na něco jiného. Zatímco Julda, který tvrdí, že jasně vidí objekt, míří dalekohledem kamsi do hajzlu, my kteří objekt na rozdíl od něj skutečně vidíme i pouhým okem se díváme o nemálo metrů jiným směrem. Julda nakonec uznává, že roubenka asi není nejvhodnější maskování pro objekt opevnění, dá si říct a koukne se dalekohledem naším směrem. Po chvilce hledání a ostření zajásá a dle popisu mu už věříme, že skutečně kouká na to správné místo. Podobná show s dalekohledem ten den ještě budou následovat.
(ossack expedici navrhuje, aby se šla ještě mrknout na další objekt tvrze a to sice N-S-49 “Pod lesem”, který je jako druhý dostavěný z tvrze o nějakých 800 metrů dále a je daleko zajímavější jak ten, u kterého jsme předtím stáli. Balíme tedy své věci a chceme odejít. Jenže se ke slovu dostává nečekaně Bloodik sr., který vytahuje svého buldoka a nabíjí ho střelami s plochou dráhou letu. Těmito se pokouší zasáhnout vedle objektu se povalující protitankové překážky, ale trefuje jen omítku objektu. (ossackovi vstávají vlasy hrůzou na hlavě, protože představa, že by do tohoto přijel kolega Balcar a viděl jak se mu pokoušíme prostřílet do objektu, je nepředstavitelná. Tiše přihlíží a doufá, že buldok jakožto zbraň dvouhlavňová nedostane další náplň. Bloodik sr. vyjadřuje pochybnosti o tvrdosti betonu, ve kterém buldočí střela poměrně s přehledem vytváří malý trychtýřek. (ossack ho ale uklidňuje s tím, že zasáhl pouze omítku objektu a navíc novodobou, takže zde se jakási nekvalitnost dá předpokládat. Navrhuje, aby zkusil buldoka na objektu dostavěném a dokončeném někde jinde, kde jistě bude lepší příležitost pro vyzkoušení střeliva. Bloodik sr. souhlasí a ještě do buldoka nabíjí speciální střely s umělou hlavicí, ve které se lesknou malé kuličky. Všem nám jí ukazuje a možná i proto se večer, kdy na buldoka málem dojde, snažíme vzniklou situaci vyřešit pokud možno bez buldokovo pomoci. Ale to bych předbíhal.
Po střelecké vložce tedy následuje přesun k druhému objektu na tvrzi, opuštěnému N-S-49. Ten působí daleko mohutnějším dojmem jak N-S-48 byť se jedná v obou případech o oboustranné pěchotní sruby. Velikost N-S-49 je dána tím, že objekt disponuje na obě strany zbraněmi pod betonem, tj. má dvě střelecké místnosti pro protitankový kanon a dvojče těžkých kulometů. Střílny jsou bohužel tak jako u předchozího objektu vytrženy a otvory po nich zazděny. Ještě než vstoupíme dovnitř objektu, prohlížíme si jeho čelní stěnu, která je na dvou místech proražena náložemi a dělostřelbou. Zejména nás zaujme obrovský kráter zvící několika metrů v levé části čelní stěny. Beton je odštíplý od země až ke stropu což čítá nějakých pět šest metrů. Němci zde museli střílet do jednoho místa odkryté čelní stěny asi hodně dlouho než se jim něco podobného povedlo. Bohužel o zkouškách na Skutině, tak jako i o zkouškách na ostatních objektech našeho opevnění víme jen to, že nevíme téměř nic a tak (ossack může leda spekulovat. Vypráví alespoň ostatním o objektu jako takovém, výzbroji, tloušťce betonu, střílnách, rozložení zbraní, stavu objektu a tak dále. Když si prohlédneme vše co je venku, jdeme se podívat dovnitř. Bloodik, když tu v létě byl o své dovolené, dovnitř neodvážil byť měl baterku. Jeho počínání chápe asi každý bunkrolog, který má k těmto objektům takový respekt jaký si zaslouží. V neposlední řadě jde ale hlavně o to, že kdyby se uvnitř něco stalo, nedovolá se pomoci ani kdyby sebevíce chtěl. Beton v tomto případě a v této síle až nezdravě tlumí veškeré zvuky. Nyní je nás ale více a tak si prohlídku vnitřku můžeme dovoliti. První jde (ossack, který v objektu již v létě byl a zhruba tuší, co ho uvnitř čeká. Objekt je totiž hotový pouze v hrubé stavbě a nemá ještě osazena některá zařízení jako je například odpad nábojnic od protitankového kanonu, zevnitř střelecké místnosti. Díky tomu je pod střílnou kanonu (kterou lezeme dovnitř) poměrně hluboký otvor pro usazení trubky a pokud by člověk neznalý ze střílny seskočil dovnitř, úspěšně si buď zlomí nohu, nebo alespoň zvrtne kotník. Tak jak se to ostatně v létě málem (ossackovi povedlo. Tento tedy vleze dovnitř, díře se vyhne a poté již svítí Bloodikovi jr. který ho následuje. V pohodě se tak dostaneme všichni dovnitř a následuje prohlídka vnitřku s nezbytným výkladem co kde jak je, mělo být, bylo. Prohlížíme si také vnitřní část objektu v místech, kde zvnějšku zejí oba krátery. Celá stěna je zde v tloušťce 3,5 metru železobetonu provalena dovnitř. Musela to být opravdu obrovská síla, která toto dokázala. Navíc jsou otvory i v podlaze. Na objektu se tedy skutečně německá armáda vyřádila. Jinak ale není příliš poškozen, ve srovnání s objekty např. na Králicku a ostatních částech Náchodského úseku.
Prohlídku pokračujeme ve spodním patře, kde nás ve schodišťové šachtě zaujme lednice plavající ve vodě, která zaplavila celé podzemí a její hladina končí těsně pod podlahou spodního patra. Kdo jí sem dotáhl a dokázal vhodit dovnitř, zůstává nám záhadou. Každopádně se opět ukazuje, že lidé jsou schopní pro zbavení se nepotřebného bordelu udělat cokoliv, třeba i lednici vláčet do hor a protahovat uzoučkým otvorem nouzového výlezu z objektu.
Objekt jsme tedy prolezli, (ossack u některých kovových částí ani netuší k čemu sloužily, neboť objekt v takovém stádiu rozestavěnosti na našem území není k vidění tak často a tudíž se není gde učit  . Většina profilů a tyčí by asi přišla uříznout a některé další skutečně nenapovídaly tomu, k čemu by byly určeny. Nouzovým výlezem do diamantového příkopu jsme tedy objekt opustili a vydali se čůrati blahem. Ještě jsme řešili funkci otvoru v týlové stěně, který sloužil pro nasávání a vypadal jinak, než ty, které na našich dřívějších výpravách (ossack ukazoval. Na toto poukazoval zejména Bloodik, který se na výlet velmi pečlivě připravoval četbou (ossackem doporučené literatury. Bylo vidět, že již leccos ví, což (ossackovi dělalo nemalou radost. Viděl, že tyhle opuštěné betonové stavby zajímají také někoho, kdo o nich donedávna vůbec nevěděl a vypadá to, že ho i chytly. Ne sice tak, aby vyšiloval jako on sám, ale stačilo to.
Byl to stejný pocit, jako když jsme onehdá stanuli tváří v tvář dálničnímu mostu u Borovska. Zúčastnění vědí.
Po nezbytném (ossackovo rozloučení se s betonem, zavedl tento výpravu k místu, které mělo být ten den jeho chloubou. Jednalo se o šachtu, kde měla stát dělová otočná výsuvná věž. Tato jáma gigantických rozměrů leží nedaleko obou objektů tvrze, ale není tak snadné jí nalézti. Každopádně pokud před ní člověk stojí, působí skutečně majestátně, bohužel toto není na žádné fotografii vidět. Celá je vyšalovaná dřevem a po jejím obvodě i dně se válí tuny odpadků, které sem opět navozilo pořádku milovné obyvatelstvo. Proč bordel skladovat doma, když ho můžu odvézt do lesa a tam vyhodit... Však ona si s tím příroda poradí. Hleděli jsme do jámy a nechápali rozměry. Spadnout dolů, tak se člověk ven nedostane ani kdyby sebevíc chtěl. Navíc na dně pod odpadky je voda, která jak jsem již uvedl zaplavila celé podzemí tvrze. Každopádně šachta jest s podzemím spojena a dalo by se tedy v temných chodbách nebýt vody dostati pod objekt N-S-48. “49ka” bohužel nemá chodbu dokončenu, takže se zbytkem podzemí se již nespojila. Pohledem do nitra tohoto monstra se tedy loučíme s tvrzí Skutina a vydáváme se pomalu zpět k našemu vozidlu. Cestou nás ohrožují “skotské miny” rozeseté všude okolo. Naštěstí ale do žádné nešlápneme a tak je možné se do Bloodcaru nalodit v klidu a pohodě. Dokonce zjišťujeme, že kolemstojící skot, který nás hypnotizuje svýma očima, jest uvázán řetězy ku zemi a tudíž by nás neměl ohrozit. Bloodik ještě navrhuje způsobit neplechu ve formě vylezení na stožár BTS, ale nakonec z nápadu radši sejde, protože bychom nemuseli dopadnouti nejlépe. (ossack tak ostatním alespoň ukazuje, kam že to pojedeme odpoledne, neboť tvrz Skutina se měla palbou svých houfnic krýti se sousední tvrzí Dobrošov a tak tato nemůže býti prakticky dále jak 24km vzdušnou čarou, což byl dvojnásobek účinného dostřelu již zmíněných houfnic, takže oba palebné vějíře se takto dotýkaly. V našem případě je ale vzdálenost mezi tvrzemi menší. Svlékáme ze sebe nadbytečné oděvy, (ossack už nemusí litovat, že nemá čepici, protože do vozu jí již nepotřebuje. Pijeme taktéž společně Bloodikovo Fantu resp. Juldovo colu, kterou si oba obezřetně nakoupili u pumpy.
Kam dále? Bloodik k (ossackově radosti navrhuje návštěvu objektu N-S-47 tj. Juldovo roubenky. Tento nápad vyhrává a tak se pomalu přesunujeme po polní cestě na opačnou stranu tvrze. (ossack tuto cestu vůbec nezná, protože ku tvrzi se v létě dostával z opačné strany a dojel automobilem po “cestě” až k objektu N-S-48.
Tady je ale králem Bloodik, takže ještě ukazuje kde všude v létě byl a kde viděl rozstřílené řopíky. (ossack si opět vzpomene, jak ho tenkrát po telefonu naváděl k jednotlivým objektům tvrze od svého pracovního stolu a jak trpěl, že tam nemůže být s ním. Tedy ne qůli neopětované lásce páně Bloodika, ale spíše kvůli opětované lásce betonových monster , která nemohla býti tehdá naplněna. Pro (ossacka tak Bloodikovo přímé přenosy z opevněné linie byly něco jako volání na erotické linky, jak byl rozrušen a vzrušen. Inu jak málo stačí k dětské radosti.
Cestou k objektu ještě (ossack vypráví, že neslyšel zrovna dobré zvěsti o posádce, která obhospodařuje “Jaroše”, že byť k němu vedou šipky jako k muzeu, sedí prý před objektem jakási ženština, která se chová k příchozím značně nevlídně. Takovou ženštinu nepotkáváme, ale z parkoviště vzdáleného asi 500 metrů od objektu kde zastavujeme, vidíme, že se k objektu blíží Dacia s vozíkem. Asi máme štěstí, posádka tam tedy bude a existuje jakási šance spatřit tento objekt i zevnitř. (ossack se tam tedy vydává, zatímco Bloodik jr. sr. a Julda řeší další z dalekohledových kvízů, kde že to vlastně v linii jsme. Když se (ossack dostává k objektu, zjišťuje, že posádka nejspíš pochází z Turkmenistánu, popřípadě jest mentálně dočasně nepřítomna, neboť na jeho “dobrý den” nikdo neodpovídá. Jen lhostejné pohledy. Nějací dva maníci vykládají z vozidla jakési předměty zalité betonem do pneumatik automobilů.
Vše nasvědčuje tomu, že uvnitř objektu se buduje soukromá mučírna a madam stojící opodál je nejspíš její první zákaznicí, nebo snad šéfovou? Že by si zde (ossack splnil svůj sen, seřezat nějakou dominu? Pomstít se za všechny ty co se od ní nechali mordovat? Při pohledu na ženštinu ovšem (ossacka přechází chuť na všechno.
Celý objekt je obehnán jakýmsi pokusem o plot a pouze malinkatá nástěnka budí dojem, že se zde snad někdy i provází. Tentokrát, byť jsme v provázecí době přijeli, nás nikdo provésti nehodlal. (ossack si tedy objekt prohlédne ze všech stran, včetně nápisu, který již není původní, ale znění původní je – 1939 Na shledanou, Ať žije ČSR. U čelní stěny nalézá malou udírnu, takže je zřejmé, že objekt slouží spíše jako hacienda, než muzeum. Bohužel osud nemála objektů opevnění v současné době. I když nejhorší příklad jsme měli shlédnout hned za pár desítek minut. Mezitím dochází zbytek výpravy a (ossack jim oznamuje, že se prohlídka nekoná. No nedá se nic dělat, vracíme se k vozu a stále řešíme otázku jak vlastně zde ta linie jde, tj. totéž co řešili ti tři, když se od nich (ossack u parkoviště odpojil .
Odmlžujeme skla automobilu a Bloodik znalec místní, navrhuje návštěvu objektu N-S-46. Podivně se usmívá a (ossackovi pomalu dochází proč. Jedná se totiž o nejzhůvěřilejší přestavbu poničeného objektu široko daleko. Souhlasíme tedy a tak hurá dolů do údolí, neboť kýžený objekt je na opačné stráni jak “Jaroš” a oba vlastně tehdá měly uzavírat údolí se silnicí na Polom ze svých protitankových kanonů a dvojčat kulometů.
Zastavujeme kousek od objektu, který je nad námi v hustém listnatém lesíku. Nicméně prosvítá na nás trojice “pancéřových prvků” ve formě hrnců obrácených dnem vzhůru a nainstalovaných do původně neosazených zvonových šachet objektu. Celý úsek od Skutiny až na konec Náchodského podúseku totiž nebyl osazen pancéřovými zvony. Stavbaři to prostě tenkrát nestihli a všechny objekty jsou tak ve stavu těsně po odstranění bednění. Je zde jedinečná možnost si je prohlédnouti tak jak tenkrát vypadaly. Podobná možnost je již jen na Starém Městě a možná na Trutnovsku.
U objektu N-S-46 se skutečně ten co “rekonstruoval” vyřádil dosytosti. Hrnce vypadají skutečně úděsně, větrná elektrárna trčící z vrchlíku jednoho z nich (měla tam býti kopule, která vytáčela palebný vějíř zbraní objektu více do předpolí) jen dokresluje úchylnost celé přestavby. A to ještě posléze nacházíme v místě vytržených střílen podivné plechové okenice a kachlíčky! v jejich spodní části. Tento novodobý Kocourkov pokračuje vykachlíčkovaným vchodem, ocelovou sedací soupravou u objektu zapuštěnou v mohutném betonovém soklu, která by jistě vydržela výbuch nejednoho šrapnelu v těsné blízkosti. Otázkou je, co by na to na ní sedící posádka. Betonová psí bouda, jak jinak nazvat stavbu v levém diamantovém příkopu. (ossack skutečně nevěří vlastním očím a obchází objekt jako ve snách. Když si ho srovná s fotografiemi, které zná z doby těsně po opuštění v roce 1938, tak v nich objekt nepoznává. Zdejší “rekonstruktér” se stavby zhostil skutečně po svém.
Bloodik s Juldou mezitím nacházejí u objektu jakousi lanofku. Lano je nataženo v asi dvacetimetrovém úseku podél objektu ze šikma a je na něm nainstalována kočka s tyčí. Bohužel zařízení jest vykolejeno. Nicméně (ossack, poté co si od Bloodika půjčuje fotoaparát a fotí si to neštěstí z betonu, celou lanofku dílem okamžiku spraví a vyzkouší jí jako první. Bohužel tato není dimenzována na jeho váhu a tak záhy drhne zadkem o zem . Totéž zkouší Julda, který drhne taktéž, ale až o několik metrů dále. Okolo celého objektu to vypadá velmi neutěšeně. Jakési pokusy o plot skončily pouze železnými sloupky a průjezdem, který dle síly sloupků působí tak, že by snad měl být osazen pancéřovými vraty. U čelní stěny objektu nachází (ossack ještě pozůstatky gauče pro pět osob. Kdysi mohl být velmi vítaným doplňkem socialistické domácnosti, ale nyní je z něj jen polystyrenové tělo. Dokumentuje tak celý dojem z objektu. Smutek. Evidentně zde byly peníze na opravu, ale tato byla pojata ve stylu “Chalupa ala ožralý schizofrenik”. Jenže chalupa v objektu TO udělat téměř nelze, neboť betonové stěny jsou stále vlhké, v objektu je zima a netěsní leckdy ani strop. Pokud ovšem někdo přestavbu nebral jako soukromý protiatomový kryt. Tomu by napovídaly zcela určitě dlaždičky ve střílnách a vchodu. Jistě mají nějaký pro nás skrytý účel. Možná jsou to speciální dlaždičky, které nejdou detekovat radary a jedná se tedy o jakýsi český systém Stealth. Exkursi raději ukončujeme a jdeme k našemu autu.
Tentokrát je ideovým vůdcem výpravy jednoznačně Bloodik, protože navrhuje shlédnutí zbytku Náchodského úseku, který pokračuje objekty N-S-45, 44,43. Podle mapy to nemůže být daleko a navíc by k objektům měla vést cesta. Když ne úplně k nim, tak rozhodně kousek od nich. Za jistých dramatických okolností spojených s otočením vozidla na polní cestě v kopci se vydáváme tedy směrem, který nám ukázala mapa. Té Bloodik bezmezně věří, neboť dle jeho slov právě díky ní našel v létě všechny objekty, které nalézti měl. Jelikož (ossack zde v životě nebyl, mohl posloužit pouze svými znalostmi obecného umisťování objektů TO. Bohužel ale po pár stovkách metrů zjišťujeme, že cesta, která měla vésti vzhůru rozhodně vzhůru nevede, ba naopak, stále se mrcasí v údolí. Z vozidla ale vidíme jasně obrysy objektu dalšího, tentokrát by to měla být “45ka” a tak se snažíme nalézti cestu, která by k ní vedla. Když se konečně cesta zvedá do kopce, uhýbá stále doleva, což by rozhodně neměla. Míjíme novostavby klasických horských chaloupek, které Julda považuje za opravy. (ossack znalý problematiky ho ale ujišťuje, že se jedná skutečně o novostavby, které jsou teď velmi módní hlavně v Krkonoších a Orlických horách. Jsme na kopci, ale již úplně jiném, než na jakém by měly být objekty, takže je nám jasné, že tentokrát mapa zalhala. Otáčíme se tedy na poli a vracíme se zpět k místu, kde jsme předtím viděli “45ku”. Bloodik parkuje za pomoci Juldy, který ho neomylně vede do houští tak, aby vozidlo nezapadlo, ale zároveň nepřekáželo jistě hustému provozu na této polní cestě. Vykládáme všechny věci a Julda dává k lepšímu svou draze zaplacenou Geishu od pumpy. Daruje jí (ossackovi, asi proto, aby posilněn touto drogou objekty rychleji nalezl a my mohli pokračovat dále. (ossack se samozřejmě o Geishu soudružsky rozdělí, akorát Bloodik jr. nechce a odmítá. Jeho díl tedy zkonfiskuje opět (ossack. Z propriet, které ssebou potáhneme nahoru si vybírá dalekohled a tento si taktéž věší na krk. Ostatní se opět oblékají a pomalu se vydáváme nahoru do stráně k místu, kde jsme alespoň tušili betonový monolit. Ve třetině svahu si Bloodik vyžádá od (ossacka dalekohled a opět pokračují s Bloodikem sr. a Juldou v nekončící debatě, kde že to vlastně jsme a šmírují okolní svahy zvědavými lupami dalekohledu. (ossack se mezitím vydává vzhůru, aby zjistil, že kýžený objekt nebyl objekt, ale v igelitu zabalená kola slámy připravená pro transport do kravína. Jaké zklamání. Objevuje taktéž stádo ofcí, které ho zvědavě pozorují. Některé kusy by se s ním jistě rády přivítaly osobně, ale přítomnost berana šéfa jim to nedovoluje. Po každé slečně, která se k našemu výletníkovi vydala zlostně mrká a holky se tak smutně zastavují v půli cesty. Nepomáhá ani (ossackovo lákání čččččč. To se sice dělá na kočky, ale (ossack dlouhodobým výzkumem zjistil, že na toto reaguje většina zvířat. Tuhle na to zareagoval i pavouk a kousl (ossacka do ruky a to nemluvím o šnekovi, který po tomto čččč zdrhl za plot.
Co je ale v tu chvíli daleko zajímavější, než zhrzená láska oveček k (ossackovi, je přítomnost jakéhosi prapodivného komplexu budov nad ofčím stádem. Absolutně se to sem mezi ty horské chaloupky nehodí a vypadá to jako jakási odloučená škola v přírodě. Nikde ovšem není ani živáčka. Pokud bych si chtěl někdy odpočinout od civilizace, zkusím to tady. Celé je to obehnáno plotem a ostnatým drátem a co pár metrů tam visí cedule s upozorněním, že objekt jest pečlivě střežen a hlídán a každý cizák, který se pokusí zátarasy překonat, bude sežrán hlídacími psy. V tu chvíli (ossackovi dojde, že objekt “45” hledá marně. Rozpomene se totiž na slova nemálo seznamů těžkého opevnění, která praví, že jeden z toho minima postavených objektů na pravém křídle tvrze Skutina, je zabrán armádou a zavezen zeminou. Jelikož i vzdálenost od “46ky” by odpovídala vzhledem k možnosti palebné uzávěry údolí, je nabíledni, že tento vojenský prostor je přesně ten, o kterém se v seznamech mluví a před jehož plotem nyní (ossack stojí. No a cca 50 metrů za plotem stojící vysoká navážka zeminy, z níž trčí různé komínky a tyče, hovoří jasnou řečí. Jestli tu v okolí někde “45ka” stojí, je to právě pod touto haldou. Jak se později (ossack dočte v chytrých knihách, vojáci jí používají jako seismografickou stanici. Víc nevím, neptejte se. Jasné také je, že z ní neuvidíme ani kousek betonu, takže nezbývá než prostor obejít a vydat se hledat alespoň dva zbývající objekty. Trojice u dalekohledu stále cosi řeší, jak tomu napovídá o pár stovek metrů pod (ossackem skupinka panáčků divoce gestikulující rukama. (ossack se tedy vydává vzhůru kolem vojenského prostoru. Původně ho chtěl obejít zprava, takže by si mohl blíže prohlédnout zahrabanou “45ku”, ale tudy to jde jen s nasazením života, neboť po zemi se plazí ostružiní, všude je tisíce klacků a bordela, takže bude bezpečnější vynechat tento objekt úplně a vydati se podél plotu zleva. Opět tedy následuje nadbíhání ovcí, ale beran šéf jest stále nekompromisní. Holkám tedy zbývají jen oči pro pláč.
Za plotem prostoru je zřejmé, že skutečně disponuje krvelačnými psy, neboť podél pletiva jsou vyběhané chodníčky. Stopy na nich naznačují, že se musí jednat o jakýsi neznámý druh psů velikosti menšího slona. Velmi obezřetně se tedy (ossack plíží podél prostoru jako záškodník a je připraven v momentu se zachránit vylezením na strom. Pokud by tedy nějaký v okolí byl. Naštěstí prostor je velký a tak se posléze dostává i k místu, které již stromy disponuje. Psi se však neukazují, takže není třeba vylévat s vaničkou i koupající se dítě a jest možno zachovati klid.
Bohužel zahrabaný objekt v prostoru neumožňuje dle orientace hlavních střílen zjistit, jakým směrem by asi tak mohly býti další dva objekty. Veškeré příručky s půdorysy objektů má u sebe Bloodik jr. a ten je hluboko dole v údolí. (ossack se tedy vydává nazdařbůch nahoru do kopce nad vojenský prostor, kde již začíná regulérní les a končí předchozí louky. Světe div se, trefuje hned napoprvé jasný důkaz o tom, kde by objekt měl být. Normální člověk by v tutu chvíli byl v koncích a pátrání zabalil, aniž by si výše uvedeného všiml. Prostor, kde by mohl objekt býti byl totiž v tuto chvíli příliš velký a hlavně nepřehledný. Nicméně úchyl jako je (ossack, když se pohybuje v terénu, který byl určen pro stavbu opevnění, hledá sebemenší známky a náznaky něčeho, co by ho k objektům mohly dovést.
No a není lepším vodítkem než betonový pás bývalé protitankové překážky. A na ten právě pár metrů po vstupu do lesa (ossack naráží. Není tedy vidět hned, ale podivně rovná nudle v lese o šířce zhruba 0,5m, na které neroste žádný strom a co 1,15m je v ní obdélníková díra, dává tušit že tady jest zakopaný pes resp. tato vyfikundace proti pancéřovým obludám. Stačí hrábnout v jehličí a zemině a pod nohou se vám objeví beton. V tu chvíli je víceméně vyhráno, neboť tato překážka vede povětšinou lehce do předpolí objektů TO a tak stačí jíti podle ní. V určitém místě se v pravém úhlu stáčí doleva, nebo doprava a to je neklamná známka toho, že se napojila na obvodovou překážku každého objektu. Pak je již jen na šikovnosti hledače, za jak dlouho ve vytyčeném kruhu nalezne uprostřed objekt. Každopádně toto vítězství (ossacka nemálo potěšilo a tak si řekl, že si vyzkouší své nové studentíky bunkrologie co do pozornosti. Sedl si tedy na zem a čekal. Zem sice byla suchá, ale jen na povrchu, takže po chvíli mu začaly vlhnout gatě a studit prdel, tudíž ležosedění přerušil a vylezl z lesa ven. Po skupině 2. ovšem nebylo ani vidu ani slechu. Vzpomínkou na mládí se tedy (ossack pokusil zjistit, kde že jsou jeho nohsledi.
Bohužel vzpomínka na mládí nebyla taková trifka jak se původně zdálo. Pískat tak, aby ho někdo slyšel tj. tzv. hlasitě umí totiž (ossack jen na prsty a strčit si do huby prsty po dvou hodinách lezení po bunkrech... takový prase nejni. Tudíž ze vzpomínky na mládí nebylo nic. Škoda, že ho děda tenkrát v rámci této vzpomínky nenaučil pískat jen hubou hlasitě. Kdosi to umí a dokonce to (ossacka učili i jeho spolužáci na jedné z mnoha škol, kterými prošel. Bohužel bez úspěchu. Do huby člověku při pískání vidět nejni a tak se těžko popisuje kde všude je třeba omotat jazyk, aby vyšel zvuk. Na scénu tedy přišlo nejdřív slabé “hůůůůů hůůůůůů hau hau”, ale to nejspíš nebylo slyšet. Následovalo hlasité “hůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůů”, to sice slyšet bylo, ale zase na něj nikdo neodpovídal. (ossack tedy vylezl na louku a vydal se dolů zpět k vojenskému prostoru. Cestou míjel jakési cvičiště, spočívající v kůlech propletených ostnatým drátem, které kdosi pobořil, ale původně asi sloužily pro výcvik plazení. Velmi obezřetně se tedy (oss nastražené pasti vyhnul a po chvilce spatřil v klidu pokuřující skupinu 2. u hlavního vchodu do vojenského prostoru. Nejspíš došlo k jakémusi nedorozumění, neboť (ossack čekal na skupinu 2. u lesa a skupina 2. čekala na (ossacka u brány prostoru. Nebýt tedy (ossackovo seberealizace při hledání kamarádů, nenalezli bychom se nikdy. Skupina 2. totiž ze záhadných důvodů obešla prostor právě tím šíleným pralesem, který předtím (ossack vzdal a tudíž se navzájem nemohli vidět ani kdyby chtěli. (ossack číhal u své cesty a oni šli prostě z druhé strany. Škandál. Setkání bylo bouřlivé, navzájem jsme si vynadali, že (ossack nezvedá mobil (jak by mohl, když ho má dole v autě) a skupina 2. pro změnu neodpovídá na (ossackovo bezdrátové volání hubou... a pak již následovala přijímací zkouška do střední bunkrologické školy. Je třeba říci, že dopadla vcelku dobře a po několika radách od (ossacka skutečně členové skupiny 2. nalezli, co se od nich očekávalo.
Vydali jsme se vzhůru po betonovém pásu a (ossack jen doufal, že cesta neskončí podobně jako svého času u R-S-72, kdy se po podobném pásu vydal se svými bunkrologickými přáteli z Brna a pás v půlce lesa končil aniž by se kamkoliv lomil. Zkrátka nebyl dostavěn a dál vedla již jen jáma a po pár metrech už ani ta ne. No... bohužel se situace téměř opakovala. Pás taktéž zmizel, ale ne tak nelogicky, takže to vypadalo, že není hotova pouze obvodová překážka. Uhnuli jsme tedy od pásu vpravo do týlu, kde by objekt z logického hlediska měl býti. Zbraně totiž působily šikmo do předpolí, takže jejich přední okraje palebných vějířů tvořily odvěsny a přeponou byla tedy vzdušná čára mezi jednotlivými objekty. Bloodik se ale vydal svou cestou vlevo od překážky po mýtině, nedaje na (ossackovo rady. Objekt jsme po chvilce hledání nalezli ve skutečně velmi hustém lesíku, takže byl vidět až skutečně ve chvíli, kdy jste stáli přímo před ním. Rozhrnuli jste větve smrku a koukali jste přímo do otvorů po vytržených střílnách hlavních zbraní. Nelenili jsme a vstoupili dovnitř objektu. Již na první pohled bylo zřejmé, že i tento srub je ve stádiu hrubé stavby, leckde nebylo ani odstraněno bednění, celým objektem se táhnou I profily, na kterých byla před betonáží a při ní upevněna manipulační podlaha po které jezdili dělníci s betonem. Podlaha taktéž nebyla dokončena, omítky neřkuli. Zkrátka pro oko bunkrologa krásný pohled. Co bylo ale daleko příjemnější zjištění, byla skutečnost, že v objektu nejsou žádné odpadky, bordel a podobně. Díky nepostaveným cihlovým příčkám se zde nepovalovala ani žádná drť a jediné trosky zde byly úlomky betonu po vytržení obou střílen. Zapomněl jsem totiž dodati, že tento objekt N-S-44 byl postaven jako jednostranný tj. působil svými zbraněmi jen v jednom směru a to sice dolů ze svahu směrem k N-S-45. Jediné zbraně, které mohly jakž takž působit na opačnou stranu byly dva lehké kulomety na bezprostřední ochranu objektu. Jeden v pancéřovém zvonu (nebyl opět osazen) a druhý vlevo od vchodu. Po prohlídce horního patra, kdy (ossack dal k lepšímu i příběh o číslování střílen (každá střílna v objektu měla své číslo, které značilo jakou má zbraň elevaci, depresi, pořadové číslo střílny, zbraň pro kterou je určena a v neposlední řadě pro jaký objekt je určena – v našem případě by na nich mohlo býti něco podobného jako 10/20 256 N N-44), jsme se chtěli vydati do patra spodního. Zjistili jsme ale, že nám chybí Bloodik jr., který nás opustil při hledání objektu. Za chvíli jsme ho ale našli potulujíc se před objektem a čumíc do střílen. Po dotazu kde je, nam bylo sděleno, že sice objekt našel, ale ne ten náš, ale až ten další, takže si docela zašel. Když nás tam nenašel, pohlédl do příručky a pochopil, že je ve špatném. Klasická ukázka bunkrologického bloudění. V jakém objektu člověk je, se totiž dá poznat bez příruček a zhruba s 85% spolehlivostí jen podle výše uvedených čísel střílen. Těch 15% je nutno ponechat v rezervě, neboť v některých případech, kdy se opevnění stavělo se díky nemožnosti přerušit započatou betonáž instalovaly střílny, které zrovna v tu chvíli byly k mání, byť měly býti pro jiný objekt. Stačilo, když seděly elevace a deprese. Takže specielně v R-S-72 si člověk může připadat jak v Jiříkově vidění, neboť tento objekt disponuje jednou jedinou střílnou, která je skutečně jeho. Ostatní měly býti instalovány do objektu R-S-70 a 69. Tudíž to co se stalo Bloodikovi se naprosto běžně stává i zkušeným bunkrologům. Nebudu tu jmenovat (ossackovo squadru azurru, která se téměř každou sezónu proslaví tím, že nemůže nalézti objekty R-S-70, 69 a 68. To je pro ně prostě trauma. Naposledy se to povedlo loni, kdy jsme skončili až na silnici do Bartošovic, místo u objektu R-S-70. To bych ale opět odbočoval.
Prohlídka spodního patra nás uchvátila ještě více, neboť zde se zachovalo i bednění schodů a bylo zde krásně vidět jak si tehdejší dělníci vyhráli např. s otočkou schodů o 180 stupňů. Vyskládali si její spodní část z tenkých latí, takže zde nebyla jediná ostrá hrana a vše se otočilo krásně do kulata. Bednění jsme nalezli i ve spojovací chodbě mezi ubikací pro mužstvo a strojovnou s filtrovnou. Chodba vlastně kopírovala o patro výše vedoucí chodbičku ven z objektu. Provedli jsme několik fotografií systémem baterka, blesk, foťák, kdy jsme museli nejdříve Bloodikovi jr. nejdříve prostor baterkami nasvítit, tento se zaměřil, blesk si přiblesknul a zaostřil a pak již nezbývalo než se modlit, aby i vyfotil. Leckdy nám to dalo nemálo přemlouvání. Po návratu do horního patra nás ještě zaujaly dva široké schody vedoucí k pravé ochranné střílně vchodu. To se také často nevidí a hlavně si (ossack konečně všiml pancéřové desky u vchodové střílny. Vůbec ho nenapadlo, že by tu něco takového mohlo býti. Vypadá to, že jí již někdo načal a tak to asi nebude trvati dlouho a zmizí i odsud. Ale rozhodně si jí tedy nechal vyfotit od Bloodika jr. a taktéž podivné plechové pásoviny vedoucí z pravé ochranné střílny od vchodu. Zkrátka objekt v tomto stavu viděl (ossack a ostatní vlastně vůbec poprvé. A musím říci, že bylo na co se koukat. V neposlední řadě zde nebyly ještě provedeny zemní práce, takže objekt nebyl ani zdaleka zahrnut zemí a nebyl instalován ani kamenný zához. Přestože se tedy jednalo o objekt v odolnosti I, působil velmi mohutným dojmem. Bloodika zaujala zejména skála, ve které byla vydlabána stavební jáma a do této následně objekt postaven. Podobný úkaz je možné viděti na objektu N-S-86 “Havlíček” ve stráni nad Náchodem. Tam byla tato pikantnost vylepšena ještě hlubokým příkopem taktéž ve skále vedoucím od sousedního N-S-87 “Les”, který měl sloužit pro případné lepší postřelování silnice Náchod - Hronov z protitankového kanonu zmíněného objektu.
Počasí venku se naštěstí nezměnilo a tak jsme se pokocháni pohledem na vydlabanou skálu, do které byl zapuštěn tento objekt, vydali za posledním stojícím objektem Náchodského úseku a tím byl Bloodikem před cca půl hodinou nalezený N-S-43.
Linie se zde lomí, takže objekt byl od našeho nalezeného směrem vpravo šikmo vzhůru. Po cca půl kilometru chůze jsme na něj taktéž narazili. Stojí na neuvěřitelné krásném místě. Uprostřed malé loučky obehnané lesem, na hřebeni a s krásným rozhledem na okolí. Změna je život, takže kdybych si měl vybrat, kde si odpočinu od civilizace, nevyberu si již zmíněný vojenský prostor, ale vyberu si toto místo.
Bohužel na objektu není co rekonstruovat, neboť si s ním pohráli nejspíše němečtí ženisté. Je po celé délce podélně puklý a uvnitř v pravé části mu úplně chybí podlaha, jak jsme později zjistili. Tedy ona nechybí, jen se odstěhovala o patro níže. Taktéž šachta pro kopuli doznala neplánovaných změn v úrovni spodního patra. Tam asi bylo nemálo čmoudíků a kdoví čeho ještě. Každopádně je zde beton vyboulen minimálně o 30-50cm do všech stran. Něco podobného je vidět na linii Pavlišov – Hronov u objektu N-S-93a, ovšem zde je vyboulena půlka objektu a podlahou zde disponuje jen malá část objektu. Zbytek je v troskách a vypadá jako strašidelná jeskyně i díky své červené barvě, která se usadila po všech částech vnitřku.
Vraťme se ale zase k nám - objekt je zvenčí zajímavý tím, že vlevo od vchodu jest umístěna střílna z řopíku tj. objektu lehkého opevnění. Původní (ossackovo myšlenka byla, že správná střílna v době betonáže nebyla k dispozici a tak tam foukli tu, kterou měli. Skutečnost je ovšem jiná. Střílna pro TO má odměr 45 stupňů, zatímco střílna pro řopík je větší a širší a tudíž má odměr 60 stupňů. Umožňuje tak postřelování většího prostoru a to zde bylo ideální. Proto tedy tato raritka. Ta nadchla zejména (ossacka. Ostatní členové si toho nepovšimli a když jim to (ossack vysvětloval jakou že to bombu mají před sebou, tak jen pochybovačně kroutili hlavami, že to je přece střílna jako každá jiná. Objekt opět nebyl zahrnut zeminou, natož nějakým záhozem z kamenů, takže opět působil na svou odolnost daleko mohutnějším dojmem, než ve skutečnosti byl. Prohlídku jsme začali jak jinak v horním patře. Překvapila nás neexistence již zmíněné podlahy. Ostatně co se dalo také čekat, když jsme viděli tu puklinu v obvodových zdech venku. Podlaha byla sklopena dolů, takže místnost, kde původně byl umístěn jen lehký kulomet pro ochranu vchodu a šachta neosazené kopule, působila nezvykle rozlehlá. Původně zde měla býti navíc ubikace pro několik členů posádky. (ossack si jde prohlédnout ještě řopíkovou střílnu zevnitř, zatímco zbytek výpravy sestupuje do podzemí. Po chvíli se odtamtud ozve volání, ať se (ossack okamžitě dostaví dolů, neboť uvidí něco co ještě v životě neviděl. Tento letí jak o závod, nechává střílnu střílnou a po pár sekundách stane o jeden a půl patra níže v místnosti, kterou zde nečekal, neboť si před výletem neprohlížel příručky a netušil jaké objekty ho zde čekají. Jednalo se o místnost pro zbraň G což měl být 9cm pevnostní minomet, používaný pro postřelování hluchých prostorů v opevněné linii. Tento měl střílet do prostoru tvrze Skutina, kde byl povrch zvrásněn několika malými pseudoúdolíčky a kam nezasahovala žádná ze zbraní tvrze. Bylo tedy třeba zařídit jejich palebné pokrytí. Minomet v N-S-43 byl první, z celkem 4 minometů, které měly být umístěny v objektech TO Náchodského úseku.
Co bylo ale v tu chvíli zdaleka nejzajímavější byl sokl pro tuto zbraň. Ten u nás téměř neexistuje, pominu li ten, který dokončili po záboru pohraničí Němci na srubu K-S-14 “Cihelna”. Zde byla dokonce namontována zbraň G a konaly se s ní zde zkoušky. Tudíž tento sokl není směrodatný a může být již upraven podle německých zkoušek. Originální sokl ze sklonku třicátých let, aby tedy bunkrolog hledal jako jehlu v kupce sena. Na Rokytnickém úseku, kde bylo postaveno nejvíce objektů s minomety není nikde, na Starém městě netuším a zda je na objektu K-S-7, to se dá zjistit asi až tehdy, kdy někdo vyčerpá vodu ze zaplaveného spodního patra. To co tedy měl před sebou nyní (ossack byl nejúplnější sokl, který kdy viděl. Bloodik mu fotografoval co mohl, takže vznikla fotodokumentace potřebná pro vybetonování podobného díla na R-S-72, kde tento úplně chybí. (ossack rejdil okolo tohoto kusu betonu jako motorová myš a nasával dojmy, které musí sdělit co možná nejdříve svým kolegům bunkrologům. Tím prohlídka skončila, neboť již nic nebylo pro (ossacka tak zajímavé .
Venku jsme si ještě prohlédli šachtu pro kopuli, která je snížena o několik dm oproti úrovni horního patra a má krásný betonový límec, jímž se vyznačují výhradně kopule a tento zaujal zejména Bloodika, jenž nikdy nic podobného neviděl. (ossack se pro změnu šel podívat na stav střílny minometu, ale nebylo tak jednoduché vydrápati se na obnažený diamantový příkop. Střílna byla v perfektním stavu, takže dojem kazila pouze díra po vytržené střílně pro dvojče těžkých kulometů. Výzbroj by tedy byla následující – vlevo působil kulomet ze zvonu, dvojče TK, mimomet a vpravo kopule pro dvojče TK.
Provedli jsme ještě fotografii “na pozadí do windows” a všichni jsme se shodli, že je tu skutečně krásně. (ossack si ještě půjčil mobilní telefon od Bloodika jr., aby o nalezeném soklu informoval své spoluúchyly do betonu. Způsobil tím menší poprask a asi 10 minut se tedy cestou dolů z kopce dohadoval se svým kolegou jak zařídit, abychom sokl mohli co nejdříve oměřit a následně nakreslit. Bohužel co krok, to horší signál, takže (ossack musel zůstat v určité nadmořské výšce, zatímco ostatní již byli dávno pod ním. Radši tedy horror ukončil a vydal se za skupinou 2. Ta se rozhodla, že zpět půjdeme pokud možno po cestě, abychom příště (pokud sem někdy ještě půjdeme) nemuseli lézt křovím, vysokou trávou atd. Podotýkám, že i zde bylo krásně sucho a my byli šťastní, protože suché boty jsou suché boty, co si budeme povídat. Z lesa jsme vylezli asi 800 metrů od místa, kde jsme do něj před naším výstupem na uvedené dva objekty vstoupili. Obešli jsme jakousi vodárnu, na které bylo vidět, že sice byla rekonstruována, ale s kvalitou až zarážející, neboť z jejích zdí se odlupovala velká kola omítky a budova vypadala jako by stála kdesi v Kosovu. Napříč loukou vedle vojenského prostoru jsme se vydali k našemu vozidlu, vyhýbajíce se pouze zdejším “skotským minám” a lebedili si o počasí, jak nám krásně vyšlo. Typické bunkrologické, kterého je tak málo. Každopádně teprve zde začala tráva poněkud vlhnout, takže jsme mírně znervózněli, ale nakonec jsme k vozidlu dorazili bez problémů a suší. Kam tedy dále? Dělostřelecká tvrz Dobrošov, toť náš cíl.
Cesta probíhala bez větších problémů pomineme – li traktor v kopci, který se nám málem nepodařilo předjet a neodsouhlasený návrh na zkratku v Borové, která nám měla zkrátit asi 220metrů cesty. Objekty v okolí Borové necháme na jindy, neboť (ossack netuší, kde by v okolí mohly státi a navíc je dost hodin na to, abychom stihli ještě prohlídky na Dobrošově. U Nového Hrádku ještě (ossack upozorňuje, že až sem měl tenkrát střílet dělostřelecký srub Amerika, jenžto ale nebyl postaven. Měl býti jeden ze dvou takových srubů v sestavě tvrze Dobrošov. Prohlížíme si ještě větrné elektrárny, které byly vidět již z povrchu tvrze Skutina a pak již následuje vyprávění páně (ossackovo v České Čermné, kde se svého času v dobách svých průvodcovských na Dobrošově, hanebně opil v jedné místní špeluňce vyrobené z obýváku rodinné vilky. Málem zde přišel o život, neboť ve chvíli, kdy se šel osvěžit na verandu na čerstvý vzduch a opřel se o zábradlí, zjistil, že toto není na jednom konci připevněno k budově a tak jen sama prozřetelnost zajistila, že se nebohý nerozplácl dole na dvoře, ale zůstal stát notně vyplašen s rozklepanými koleny nahoře. Cestou zpět na tvrz si pak toto své trauma léčil na dopravních značkách, které masakroval jako obyčejný hnusný vandal. Však taky druhý den ráno je s ostudou a černým svědomím šel opravovat.
V Čermné se nám taky daří odbočit pozdě a tak se probíráme až na jakémsi náměstíčku s poštou, úplně mimo tu správnou cestu. Otáčíme se tedy a vracíme ku hlavní silnici.
Pod tvrzí Dobrošov ještě (ossack svým kolegům ukazuje kde stojí jediné tři objekty pravého křídla tvrze, které se stihly dostavět. Jedná se o N-S-70a “Cyril”, N-S-70b “Josef” a N-S-71 “V Sedle”. Tyto objekty jsou bohužel naprosto znehodnoceny stavebními úpravami z osmdesátých let, kdy se staly součástí akce Kahan, jenž je známá hlavně jako zničení tvrze Hanička nad Rokytnicí v Orlických horách coby historické památky a její přebudování na protiatomový kryt pro generální štáb. Tyto tři sruby měly krýti přístup ke tvrzi v oblasti České Čermné. Následuje výjezd do prudkého kopce až k parkovišti na tvrzi. Zde se vyloďujeme a jelikož jest čtyři hodiny odpoledne, je nejvyšší čas se přesunout k dělostřeleckému srubu N-S-75 “Zelený”, kudy se do tvrze vstupuje. Bohužel jak už se stává v poslední době téměř pravidlem, nikdy v pokladně není (ossackovo bývalý zaměstnavatel coby brigádníka a nyní dobrý známý p. Farář, takže dohadování o vstupu dovnitř není jednoduché, byť průvodce nepotřebujeme a ven trefíme. Pokladní nám tedy sděluje, že průvodce právě vešel dovnitř tvrze s výpravou a že jeho výklad jsme již prošvihli. Tudíž nemá význam se k nim připojovat. Počkáme tedy až odejdou a pak půjdeme sami. Nicméně ještě je třeba nasytit žaludky, neboť jsme jaxi zapoměli na oběd. Přes (ossackovo důrazné varování si zbytek výpravy objednává v místním občerstvení párek a pivo. (ossack radši bude na sucho, protože ví, co se zde prodává a tak nechce riskovat život. Párek se ohřívá poměrně dlouho a to co z něj následně vznikne je jen pro ty nejotrlejší povahy. Když se do něj zakousne první odvážlivec, vyteče z párku asi pět litrů jakési kapaliny. Jak je vidět, před pozřením je třeba párky důkladně vyždímat, což činí i ostatní členové naší expedice. Pohled to je otřesný. Ani potom však párek není stravitelný a tak je nabízen kolem pobíhajícímu psovi. Ten se párku ale štítí. Asi ví proč. Bohužel ani objednávka piva není bez problémů a je zjištěno, že pivo jest kyselé až běda. Po tomto šoku, který nezahnal hlad, ale spíš přivolal nechuť k životu nás vyzývá pokladní z tvrze, že jestli se chceme podívat dovnitř, máme nejvyšší čas, neboť v půl páté se zavírá a ona na nás nebude čekat. Od dob, kdy na tvrzi takto sloužila její matka, se tedy nic nezměnilo .
(ossack si tedy bere výklad před “Zeleným” a povídá o historii tvrze, její stavbě, úkolech a výzbroji jednotlivých objektů. Uvnitř si pak prohlížíme makety houfnic a již zmiňovaný samozvaný průvodce (oss vysvětluje systém palebných uzávěr a přehrad v bezprostředním okolí tvrze. Neopomene ukázat nesmyslnost starých tabulí a nákresů na nich, které se zde drží již hodně dlouho a jejich autor – neblaze proslulý opilec Řemínek z jejich slávy těží dodnes. Naštěstí jsou tyto tabule pomalu nahrazovány novějšími a kvalitnějšími. Bohužel muzeum je pořád jen muzeum a tak peněz nezbývá... Taktéž si postěžuje na návštěvníky, kterým dělalo tehdá před lety dobře, když mohli uloupnout z maket houfnic matky a házet tyto do výtahové šachty dělostřeleckého srubu. (ossack je pak dole pracně hledal a montoval zpět. Některé části těchto “zbraní”, zmizely nadobro. K jejich historii asi toliko, že byly vyrobeny pro natáčení filmu Dny zrady režiséra Otakara Vávry a byly sem převezeny z tvrze Hanička, kde se scény z opevnění natáčely.
Sestupujeme po 171 schodech do podzemních prostor, kde procházíme již velmi rychle, neboť čas nás tlačí. Ještě obdivujeme kvalitu omítky v podzemních chodbách, která je původní a naprosto suchá. Prohlížíme si taktéž vyrubané sály a (oss opět vysvětluje systém podzemních chodeb, neboť tento není až tak zřejmý z přístupných částí. Vypráví o závalech, o svých hrdinských činech v mládí, kdy prolézal celé podzemí včetně nepřístupných částí. Nyní už by tam asi nevlezl. Nejenže některé části jsou již zavalené definitivně, ale někde by se závaly již asi ani neprotáhl . Přeci jen od té doby trochu “zmoudřel”.
Následuje výstup na povrch tvrze po 262 schodech do jedné ze zvonových šachet pěchotního srubu Můstek N-S-72.
Dalekohledem se dalekohledíme po okolí a prohlížíme si v dálce poslední dokončený objekt tvrze a tím je jediný tenkrát dostavěný a posádkou obsazený pěchotní srub Jeřáb N-S-73. Ani jeden z objektů tvrze neměl osazeny pancéřové zvony, takže na Jeřábu v září 1938 měli vojáci ve zvonových šachtách jen dřevěné improvizované podlážky, pytle s pískem a lehké kulomety jako výzbroj. Význam tvrze Dobrošov se tak v kritických zářijových dnech smrskl téměř na minimum. Své základní úkoly – zesilovat obranu Bělovesské linie těžkých opevnění a totéž u Nového Hrádku – nemohla. Ještě si ukazujeme, kde měly stát další objekty tvrze, které se již nepodařilo postavit. Asi deset minut po půl páté tedy končíme naši výpravu na Dobrošovské tvrzi, zaboucháváme za sebou dveře, akorát zapomínáme na madam dole v kase. Snad tam nečeká dodnes, ale pokud nás tam pustila samotné,tak očekává, že z tvrze se snad dostaneme i kdyby nám zhasla. Nebo nás možná sledovala, co já vím. Každopádně jsme se o to již nestarali a naše kroky směřovaly na slíbenou pochoutku – pěchotní srub N-S-82 “Březinka”, který je výstavním kouskem našeho opevnění. Je zrekonstruován do téměř posledního detailu a rozhodně stojí za shlédnutí. Tím spíše, že je v něm od letoška nainstalováno v lafetě dvojče těžkých kulometů, což je raritka jako žádná jiná.
Než se ale dostaneme na Březinku, (ossack zavádí své kolegy po linii na levé křídlo Dobrošovské tvrze a to sice pěchotní sruby N-S-78 “Polsko”, N-S-79 “Hrobka” a N-S-80 “Jirásek”. “Polsko” jest vyčištěno a uzavřeno nějakou partou, která ho snad rekonstruuje alespoň zvnějšku jak sama tvrdí. “Hrobka” bohužel má smůlu v tom, že jeden z jejích zvonů (v tomto případě dělostřelecký pozorovací), které měla nainstalovány byl přímo uprostřed stropní desky a tak jeho vytržení Němci v roce 1939, mělo za následek totální destrukci poloviny stropní desky. Jinak by to byl velmi krásný a hlavně netradičně řešený objekt. Zde se rozhodujeme pro návštěvu vnitřku objektu, které se účastní Bloodik jr. Julda a (ossack. Všude se válí plno trosek a tak balancujeme mezi cihlami, kameny a kusy betonu jako krasobruslaři. Do spodního patra se už nikomu nechce. Vzápětí nás vyděsí podivné rány, které se ozývají ze střelecké místnosti protitankového kanonu. Když se tam dostaneme, tak zjišťujeme, že Bloodik sr. se pokusil rozbít stěnu objektu útržkem stěny objektu, který se povaloval opodál. Chtěl si zkrátka odvézt suvenýr. To se mu nakonec povedlo a my uklidnění tím, že to nebylo nic horšího, vystupujeme vytrženou střílnou ven. (ossack ješte ostatní oblažuje historkou, která se udála na tomto objektu rok zpátky. Nějaký policajt se ve spodním patře “Hrobky” rozhodl, že už ho to tu nebaví a tak to řešil po svém. Představa, že bychom ho tam našli my nás nenaplňuje hrdinstvím a tak jsme rádi, že jsme dolů ani nešli. Obávám se, že bychom tam ještě nalezli kaluž... Nezbytná “fotografie na pozadí” se koná venku a je to poslední fotografie, kterou ten den uděláme. Víc okének na filmu není. (ossack tedy asi deset minut obchází objekt a přemýšlí odkud že by si ho vyfotil. Je to totiž poprvé, co je takhle krásně vidět. Evidentně ho někdo zbavil náletových dřevin a tak alespoň to co z něj zbylo je fotografovatelné. Za normálních okolností se zde skutečně fotit nedá ani při nejlepší vůli. Měli jsme holt štěstí. Bohužel fotografii kazí to, že díky vystřelenému pozorovacímu zvonu, o kterém jsem se již zmínil, je zde vyvalen celý strop ven a je jím zasypána velmi zajímavá část objektu, kde je instalována střílna pro lehký kulomet ze střelecké místnosti protitankového kanonu. Kulomet tak působí jakoby do týlu pěchotního srubu “Polsko”.
Sestup k “Jiráskovi” je spojen s pomalu narůstající únavou. Přeci jen jsme toho už dnes nachodili až běda a tak už se do objektu nikomu nechce. Jen obdivujeme to, že když se k objektu blížíte, vidíte jen neosazenou zvonovou šachtu, která jest nepoškozena. Ale stanete li přímo před objektem, o nepoškozenosti se již mluvit nedá ani s nadsázkou. Celý strop nad střílnami hlavních zbraní až ke vchodu chybí a leží kdesi dole v lese. Objekt se Němci pokusili nejspíše celý vyhodit do povětří, neboť z předchozích (ossackovo návštěv hlavně uvnitř si tento pamatuje jednak propadlou podlahu ve střelecké místnosti a zároveň velmi neutěšený stav vnitřku objektu, který je poset krátery a troskami. Každopádně i přes těžká poškození objektu tento stojí na svém místě a výbušniny tudíž nestačily. Objekt je zajímavý tím, že je vložen do linie, která je posunuta kus před něj a tvoří ji již zmiňovaná “Hrobka” a následně objekt N-S-81 “Lom”, který později taktéž navštívíme. Účel umístění “Jiráska” jest zřejmý při pohledu od něj dolů. Vede tam totiž poměrně hluboké údolí, kam nemá šanci dostřelit kanon z “Hrobky” ani kanon z “Lomu” a jediná zbraň, která by tam tedy pálila by bylo dvojče kulometů z pancéřové kopule dobrošovského “Jeřábu”. Proto tedy bylo třeba postavit ještě tento objekt, který palbu zbraně M z “Jeřábu” zesiloval svým M a dále protitankovým kanonem.
Vracíme se zpět na cestu, neboť po vrstevnici se tu k “Lomu” jít skutečně nedá. Tedy dá, ale je to daleko horší jak po normální cestě. Již za šera tedy dorážíme k objektu N-S-81 “Lom”, který v současné době slouží jako zázemí pro rekonstruktéry z “Březinky”. (ossack se zde dává do hovoru se svým kolegou Kubečkem, který dříve opravoval objekt R-S-90/I na úpatí Komářího vrchu, ale byl zde vyhozen “ochranáři přírody”, takže se přestěhoval na “Březinku” i s celým svým muzeem. Skupina 2 mizí kamsi do neznáma a tak se je (ossack, který původně na “Březinku” ani nechce, vydává hledati. Nachází je právě až u kýžené výstavní síně československé bunkrologie.
Kolega Kubeček se tedy ujímá exkurse a provádí nás po N-S-82 “Březinka”, kterou (ossack pamatuje ještě jako rozbitou a opuštěnou. Skorem se tomu nechce ani věřit. Samozřejmě jsme zde uchváceni hlavně zbraní M ve střílně. Každý si chce sahnout a zatočit kolečkem. Stát se na chvilku střelcem jedné z nejlepších zbraní té doby a nebýt kousek od objektu les, jistě by přes zaměřovací dalekohled zbraně bylo vidět dolů do údolí Metuje a člověk by hned uvěřil, že tenkrát jsme se ubránit mohli a možná i měli zkusit.
Jako kontrast k perfektně zrekonstruovanému objektu působí ještě viditelné nápisy nějakého intelektuálně insolventního hovada, které pokreslilo půlku objektu, zvon a překážky burcujícími nápisy. Byl to pomatenec non plus ultra, protože vedle hákových křížů se tu vyskytovaly nápisy anarchy, jude raus a podobně. Měl to chlapec v tý makovici skutečně srovnaný jen co je pravda. Je jen škoda, že se ho nepodařilo chytit, myslím, že by mu malůvka na těle také slušela.
(ossack ještě provází kolegy ve spodním patře N-S-81 “Lom”, kde jsou uloženy exponáty nalezené všude možně v pohraničí, od vložek do střílen zvonů, střílen pod beton, zbraní, vybavení objektů, fotografie atd. Samozřejmě se zaníceně baví hlavně s kolegou Kubečkem, jenž mu prozrazuje odkud která z těch částí je, neboť valná většina pochází z jeho zrušeného muzea na Komářím vrchu. Skupina 2. se jen potutelně usmívá a pod fousy si říká cosi o úchylech .
Loučíme se, děkujeme za prohlídku a již za tmy hurá zpět k vozidlu. Cestou ještě obdivujeme budovu MNV v osadě Polsko. Akorát bychom si pro takovou haciendu volili asi větší samotu .
Téměř polomrtví únavou usedáme do vozu, popíjíme zbytky limonád a už nemáme ni sil na to, abychom se dohodli jestli jedeme domů, či ne. Je nějakých osm hodin, tma jak v pytli a hlad působí. Navíc by bylo vhodné se zbaviti “vodního párku” z oběda co nejdříve. Z možných variant tedy vybíráme tu jednodušší. Rampušák a (ossackovo bunkr necháváme na jindy, potažmo Boudu a vybíráme jen večeři v restauraci Montace v Náchodě. Po cestě do Náchoda nás ještě zdržuje jeden bambula co se hrne jak hlemejžď, ale předjet se nedá a ve finále ještě jeden idiot, co se rozhodl předjíždět v ostré nepřehledné levotočivé zatáčce. Bloodik jakoby tušil, že by to nemuselo být v pohodě ten průjezd, tak zvolnil a to nejspíš zabránilo čelnímu střetu. Pirát zmizel někde v dálce a za ním se linul nekonečný výčet všemožných nadávek z našich znavených úst.
Za cca půl hodiny usedáme v již zmíněné restauraci a objednáváme si jídlo. Bloodik sr. si zapaluje poslední ze svých vonných cigaret, ze kterých už se ostatním trochu motá hlava .
(ossack si vzhledem k hladu objednává předkrm, poléfku a ještě hlavní jídlo. Kdyby tušil, že mu do topinky resp. do polevy k ní přidali napalm, asi by si jí nedal. Hoří mu celá ústa a nezachraňuje to ani litr rybízového juice s vodou.
Hlavní jídlo do sebe tlačí se sebezapřením a je rád, že nakonec sní alespoň maso, zatímco ostatní mají dávno snědeno. Ještě nezbytná návštěva zdejšího WC, které se vyznačuje tím, že když člověk stojí u škeble a koná, tak je na něj vidět ze silnice do nijak nezatemněných oken. Je to jako takové peep show. Myslím, že kdyby tu byl Kanibal, se svým úhořem, jistě by se před okny tísnila řada místních žen a u předprodejů na náměstí by se stály nekonečné fronty.
Jsme všichni v takovém stavu, že kdyby nás někdo nyní přenesl nějakým tajným způsobem do našich postelí, vůbec bychom se na něj nezlobili. Bohužel nic takového se neděje a tak nezbývá než se se zpáteční cestou poprat sami. Jenže to bychom nesměli býti my. Bloodik nahlodán (ossackem, že kousek od nás stojí další objekt TO, který ani (ossack live nikdy neviděl nepočítáme li pohled z několika stovek metrů či dokonce kilometru dvou, vymýšlí, že to tedy ještě zkusíme a uvidíme co se dá vidět. Ten o kterého tu nyní jde má označení N-S-84 “Voda” a je to jediný jednopatrový objekt široko daleko. Jednopatrový z důvodu vysoké hladiny spodní vody, neboť leží skutečně na rovině uprostřed Bělovsi, takže vezmeme li v úvahu v jaké hloubce by bylo jeho spodní patro a v jaké úrovni zde teče řeka, je nabíledni, že použité řešení bylo jediné možné. Ani objekt moc dlouho nehledáme, tentokrát mapa nelže. Zastavujeme cca kolem desáté večer v jeho týlu a s baterkami hravě překonáváme jedinou překážku, která nás od něj dělí a tou je obecní louka. (ossack předtím všem oznámil, že se jedná o bývalý sklad CO, takže objekt je mírně přestavěn což dokumentuje i vchod, který je oproti ostatním objektům TO zarovnán se stropem, tedy žádný krakorec a střílny pro ochranu vchodu. Toto všechno zůstalo pod stavebními úpravami. Jsou zde instalovány i speciální protiplynové tlakové dveře. Katalog těchto dveří mohl mít k dispozici (ossack v dobách, kdy se se svými kamarády na Dobrošově v roce 1990 “vloupal” do jednoho z objektů akce Kahan tj. N-S-70b a tato publikace zde ležela na stole ve spodním patře. Bohužel lupiči s (ossackem byli tehdá moc vyplašení a tak zde publikaci nechali, byť jeden z nich jí měl již pod bundou. Bylo to v době, kdy tyto objekty byly volně přístupné. Takové to bezvládí po pádu komoušů. Bohužel z objektů toho ze stavu roku 1938 skutečně mnoho nezbylo...
Nyní ale jsme zase zpět pozdě večer 20. října 2001 a potloukáme se okolo N-S-84. Celý objekt, byť sklad CO je již dávno zrušen, je obehnán plotem, který se nedá tak snadno překonat. V pravé střelecké místnosti je v otvoru po vytržené střílně protitankového kanonu vidět mřížová dvířka a uvnitř jakýsi stůl s čímsi dalším. Možná by se tudy dalo dostat dovnitř. Obcházíme tedy objekt a zjišťujeme, že u levé kasematy je pro změnu zase poražený plot. Tudíž hurá k pravé kasematě a k dvířkům. Pohled na ně nás trochu vyděsí, neboť jejich mříže jsou čerstvě přeřezány a tak to tam smrdí průserem. Z návštěvy vnitřku tedy nebude nic a my mizíme. Ještě bacha, abychom nepadli do zabetonovaného diamantového příkopu, který je na jednom místě otevřen. Celý objekt ještě obcházíme i zezadu, abychom si prohlédli jeho velikost oproti standartním objektům. Bohužel už je taková tma, že z toho moc nemáme. Vracíme se tedy k vozidlu a považujeme celý výlet za ukončený, neboť spíme již ve stoje.
Jenomže... nevím co to do nás vjelo, ale když už jsme zde, nebo snad opět neúnavný Bloodik jr. či co já vím, rozhodli jsme se ještě, že se pojedeme alespoň podívat na speciální protibetonové granáty Röchling, které se tak líbily tenkrát na tvrzi “Hůrka”, kde je (ossack nenašel a Bloodikovi v létě na N-S-91 “Rozhledna”. Polomrtví se tedy pouštíme vzhůru směr Babí, Pavlišov, Hronov. (ossack si cestou ještě vydupe zastávku u N-S-90 “Vodojem”, který taktéž navštívil ještě jako zaneřáděný tunami bordelu, smradu a specielně jakési vaty či snad vložek. Každopádně pohyb po objektu vypadal, jakoby se člověk vznášel na jakémsi vzduchovém polštáři. Celá podlaha se pod vámi houpala. Od cikánů byl celý objekt vypálen, neboť se zde za pomoci plamene “upravují” ukradené kabely, zbavují se gumové izolace a měď, která zbyde, pak vozí do šmelcu. Bohužel toto jest osud bez vyjímky všech objektů od 90ky až k 86. Vyjma N-S-89 “Dvoják” ze kterého je pro změnu garáž a sklad zahradního nářadí. Prostě prostředí této linie u Náchoda velmi ostře kontrastuje s těmi objekty, které jsme navštívili ráno. Tam se válí leda tak použité a vysvícené baterky, ale zde... škoda povídat. (ossack při své poslední návštěvě tohoto úseku skončil na N-S-93b natolik zhnusen, že do dalších objektů už ani nelezl. Bloodik, který zde byl v létě sem zase nelezl proto, že byl sám. Třeba příště uspořádáme výpravu na tento úsek, ale bude třeba se obrnět odvahou a hlavně ucpat nosy a zavřít oči... Už tak smutný pohled na náchodské objekty, které jsou zbaveny jak zvonů tak i střílen a ještě do nich pálili němečtí dělostřelci, dotváří úcta, které se těší od našich občanů. Ti je postupně zavážejí odpadem a bordelem všeliké chuti...
N-S-90 měl ovšem štěstí, neboť byl vyklizen a probíhá snad jeho rekonstrukce. Každopádně v té tmě, která byla si toho (ossack moc prohlédnout nemohl, i když si předtím půjčil Bloodikovo šajnovku ještě z výletu za Bílou paní. Do objektu vidět nebylo a mříž byla uzamčena na dva zámky. Navíc se v té tmě nějak necítil dobře, kdyby ho tam někdo vzal po kebuli, ani by necekl a pak by se stal hříčkou nějakého úchyla pedofila...
No snad hochům rekonstrukční nadšení vydrží.
V Pavlišově se dáváme doprava mezi domky a blížíme se snad už k definitivnímu cíli našeho výletu, kterým je N-S-91 “Rozhledna”. Tento objekt je postaven v odolnosti III a stojí těsně vedle fotbalového hřiště. Jeho čelní stěna je tedy kompletně odhalena a v ní je zabořeno poměrně velké množství již uvedených protibetonových granátů Röchling. Zastavujeme na improvizovaném parkovišti, které slouží nejspíš místním fotbalistům, když se scházejí na mistrovské zápasy. Překvapuje nás množství vozidel, která zde stojí. Vysvětlení je ale jasné, v poblíž stojící pseudogaráži se koná nějaká místní diskotéka. No diskotéka... dle zvuků by se dalo říci, že se spíš sešel spolek psychopatů a pořádá zde sabbath. Později nám bylo řečeno, že se jedná o hudbu.
No nebudeme tedy rušiti, prohlédneme si Röchlingy a pojedeme svou cestou. (ossack bere Bloodikovo baterku a následuje Bloodika sr. před objekt. Cestou míjíme vchod do garáže a vedle něj sedící okrasy diskotéky. Z nich ta inteligence přímo srší, takže si netroufáme cokoliv říci a mizíme ve tmě. (ossack bere schody vedoucí na hřiště po třech, aby byl co nejdříve z toho bordela, neboť hluk je skutečně otřesný. Bohužel nám ale nebylo umožněno prohlédnouti si v klidu tyto technické památky.
Po chvíli se totiž za námi ze tmy ozval jakýsi hlas, který se pídil po tom, co tu děláme. Bloodik sr. neodpověděl, (ossack taky ne. Hlas se tedy přiblížil a otázal se znovu. (ossack znovu neodpověděl, Bloodik sr. hlas poslal do prdele. Bohužel hlas si to nenechal líbit a začal ječet, že chce okamžitě vědět co tu děláme, nebo bude zle. Odpovědí mu bylo, že jsme si přijeli prohlédnout bunkr. Hlas nepochopil a ptal se proč zrovna v noci si jedeme prohlédnout bunkr, proč nepřijedeme ve dne. Oznámili jsme mu, že snaha byla, ale nezadařilo se a navíc na to co chceme vidět nám stačí baterka. Bohužel hlas to nepochopil a tak začlo něco, co se stalo asi nejslavnější akcí KPCP za celý rok.
Jak jsme byli unavení a ospalí, tak toto nás postupně probouzelo a za chvíli už jsme byli čilí jako rybičky. K hlasu se přidaly další a již bylo možné rozeznat i majitele hlasů. Ten, co začal řvát první byl asi nejstarší a nejmíň ožralý. Ostatní patřily omladině cca kolem 14-16ti let. Všichni tito hrdinové byli hrdiny hlavně díky alkoholu, kterého v žilách měli nemálo. Začalo velmi hlasité vyměňování si názorů. Bloodik sr., který byl osočen, že neodpovídá, když je tázán se ohradil, že nemá důvod odpovídat kdekomu a nikomu nic není do toho, co tu dělá, protože nikoho neohrožuje, nic nerozbíjí atd. Ještě dodal, že jestli to ostatní tak zajímá, tak že tady kolega (ossack má sám bunkr a vzal je sem na prohlídku. Nejstarší hlas se ozval, že má taky “kryty” a že z nich musí platit daně. (ossack se ho otázal zda o tom jednal s vojáky, že ty kryty nejsou jeho, že jsou vojáků a jestli je má tedy na svých pozemcích, tak je to problém armády a ne jeho a armáda by je tedy měla zbořit. Hlas začal ječet, že si snad z něj (ossack dělá srandu, že tomu hovno rozumí a kdesi cosi. (ossack se nenechal zahanbit a stejně hlasitě mu odpověděl, že tedy jestli nějaký ty “kryty” má, tak že by je chtěl vidět. Další hlasy se přidaly, že (ossack je další z těch idiotů, co si myslej, že bunkry nejsou všech, že jsou armády a podobně. Hlas zaječel, že prohlídka jeho personálních krytů není problém a hned zval (ossacka k sobě do vozidla, že se na ně jako pojedeme podívat. Ovšem skončit s nějakým opilcem v rozšmelcovaném autě někde ve stromě tedy (ossack nechtěl, takže z pozvání nakonec sešlo. Problém se přesunul mezi hlas č.1 majitele “krytů” a Bloodika sr. Hlas č.1 nebetyčně sralo, že Bloodik sr. se s ním nehodlá vůbec bavit a dále si prohlíží zapíchané granáty, navíc mu údajně připomínal kohosi, kdo tu nedávno rozštípal a sežral dětské houpačky a roztočil dětský kolotoč tak rychle, že ten odlétl až do Polska včetně všech figurek na něm, načež Poláci ho odmítli vrátit a umístili ho do svého muzea UFO. Bloodik sr. mu oznámil, že to je určitě on a že sem přijel taktéž baterkou rozflákat celej bunkr. Že akorát hledá místo kde by začal. Hlas č.1 nepochopil a začal křičet, že v bunkru je spousta materiálu místních hasičů a náhradní díly k traktorům a kdesi cosi a jestli to ukradneme, tak na nás zavolá policii. Toto jsme mu schválili a řekli ať tedy volá. (ossack usoudil, že řvaním se nic nevyřeší a tak si vzal hlas č.1 stranou a už méně hlasitě se mu snažil vysvětlit proč tu jsme. Hlas č.1 mu oznámil, že je pořadatelem disco (to bylo to, co se dělo v té garáži) a že cokoliv se tu stane, bude jeho průser. (ossacka to zjevně potěšilo, ale nedal to na sobě znát. Vysvětlil mu počtvrté za jakým účelem tu jsme, utrousil jakousi pseudoomluvu, že jsme na první pohled nepoznali, jaká že to je místní šajba a že kdybychom to věděli, jistě mu naši návštěvu nahlásíme předem. Hlas č.1 vypadal, že to snad i chápe a neustále ve své opilosti vysvětloval, že ten roztočenej a ulítlej kolotoč byl děsnej průser a že si to nemůžou dovolit znovu, natož pak rozštípaný houpačky. (ossack ho znovu ujistil, že houpačky nejí, že ani repete odletu kolotoče se konat nebude a že skutečně přijeli jen za historií. Hlas č.1 už mluvil v klidu a vše se zdálo býti v pohodě. Jenomže se do věci vložili ti hrdinové, co je vylákal náš společný řev a chtěli si taky přisadit, takže do vzniklé téměr mírové atmosféry, kdy si hlas č.1 s (ossackem málem vyměnili kref vnesli opět nemálo vzrušení. Jeden z hrdinů na jakousi (ossackovo větu k hlasu č. 1 reagoval slovy “buzeranti” což (ossacka opět rozvášnilo, buznu chytnul a chtěl po ní, aby znovu opakovala co řekla. Buzna mlčela, akorát se zuby nehty držela piva, který měla v ruce. Okamžitě dorazil hlas č. 1 a začal situaci uklidňnovat. Prý to tak buzna nemyslela a že se za ní omlouvá. (ossack byl již v klidu a prát se ani nechtěl, byť to k tomu od samého začátku směřovalo. Bohužel buzna to tak myslela a průser pro ní byl, že cestou zpátky pro další pivo potkala doposud klidného, ale již probuzeného Bloodika jr. To nemohlo dopadnout dobře i kdyby to chtělo sebevíc. První setkání bylo ještě v pohodě, ale buzna se rozhodla, že se jen tak nedá a tak do Bloodika prohlížejícího si s Juldou granáty neustále zezadu štengrovala. Bloodik postupně kynul až vykynul. Otočil se na buznu a se slovy “ty zasranej zkurvenej č*r*ku drž už hubu!!!” jí požádal o klid. Buzna nelenila a pokusila se o tzv. hlavičku. Vzhledem k výškovému rozdílu se ale nezadařilo a tak byl na řadě v této tahové strategii Bloodik jr. Kde se vzala, tu se vzala, padla facka, padla na sále. Buzna zavrávorala a vylila si pivo. Nicméně že by jí facka zchladila, to se říct nedalo. I když překvapení se přeci jen konalo a bylo jasně vidět buzně očích. Mezitím se zase rozhořela bitva mezi Bloodikem sr. a omladinou, kteří na sebe řvali a Bloodik sr. vyzýval hlas č. 1 ať si je uklidní, nebo mu je woddělá. Hlas č.1 netušil, že to myslí vážně a že buldoku už se sbíhaj sliny, natož pak šrapnelům uvnitř hlavní. Nicméně se o uklidnění situace snažil, ale moc to nešlo. (ossack mezitím vysvětloval jednomu z místních borců proč tam přijeli a co je zajímá a bezděky při ukazování na jednotlivé granáty, vyrazil borcovi z ruky cigáro. Ten se ho jal hledat, cosi si přitom pomateně blekotal a tím byl zaměstnán až do našeho odjezdu. Situace ale houstla mezi Bloodikem jr. sr. a omladinou. Julda se do boje nepouštěl, byť chuť prát se by tu byla. Bohužel co přesně se dělo mezi Bloodiky, Juldou a ostatními, agentury nevydaly. Jediný další svědek (ossack byl od místa příliš vzdálen na to, aby mohl situaci sledovat, byla tma jak v pytli a neustále se hlavně bavil s hlasem č. 1, který požadoval okamžitý odjezd a občas odbíhal zachraňovat doutnající průser mezi omladinou a našimi expedičními sbory. Za tato mírová jednání mu byla následně udělena medajle za hrdinství a zároveň byl pokárán zbytkem výpravy, že “byl moc měkkej a moc se s nima sral” .
Julda začínal z reakcí Bloodika sr. tušit, že zbývá již jen skutečně málo k tomu, aby se ke slovu dostal buldok se svými speciálními střelami z dopoledne a tak se ho snažil od neustále dotírajících ožralých hrdinů dostat pryč. Bloodik jr. se prozatím neustále hádal s již opuchlou buznou co byla nyní bez piva a všechen tento zmatek se postupně přesunoval na větší světlo zpět na parkoviště. Tam bylo s hlasem č. 1 dohodnuto, že odjedeme, oni přestanou buzerovat a za odměnu si budou moci opsat SPZ našeho vozu, kdybychom třeba přeci jen se pak vrátili a ty houpačky rozštípali. Bloodik jr. usedl do vozu, (ossack ještě (svině jedna bonzácká) posvítil hlasu na naši SPZ a Julda zatím uklidňoval čím dál víc nasraného Bloodika sr. Ve finále situace zhoustla natolik, že hlas č. 1 zoufale zvolal “no přece nebudete bít děti!!!!!”. Do hry se vložily i buzny, co původně prošvihly začátek akce a tak se trousily až nyní k našemu vozidlu, ale už nevěděly co se předtím stalo, takže jejich reakce tomu i odpovídaly. Za všechny jmenujme jednoho záchvata co se postavil před (ossacka a jsouc asi o hlavu menší tázal se co se to tu děje. (ossack mu odověděl, že nic, že by udělal líp, kdyby si sebral svý pifka a šel si je vypít někam do kouta. Následná reakce záchvata v kožený bundě ho ale dostala. Na jeho odpověď “já mám dvě” se nedalo skutečně nic říct ani nic dodat. Snad jen obdivovat matematický mozek tohoto individua. Zřejmě (ossack narazil na největší místní kapacitu co do aritmetiky. Jen věčná škoda, že (ossacka až pozdějí napadlo, že by byla docela sranda tohoto maníka obejmout tak jak si držel ty dvě piva na hrudníku a oznámit mu, že pokud se okamžitě nezdekuje a nebude držet hubu, tak že se přitiskne pevněji. Akce by vyvrcholila zlitím se pivem a možná i pořezanou rukou. Ale za tu srandu to stálo. Bohužel po pitvě je každý generál a tak jak jsem již uvedl, (ossack se spokojil jen s původní verzí a nastoupil posléze k Bloodikovi do vozidla. Ten vycouval za asistence Bloodika sr. který vše kryl buldokem a Juldou, který se snažil přidržet ruku Bloodika sr. již buldoka tahajícího z kapsy kožené vesty. Co by střely provedly s prdelema těch magorů si neodvažujeme odhadovat, ale obávám se, že by nám nezbylo posléze než znásilnit zbylé ženy, vzít je jako rukojmí pro hladký průjezd Pavlišovem a propustit je až kdesi u Náchoda, kde by bylo bezpečněji. A jak známe (ossacka, ten by se jich určitě jen tak zbavit nechtěl, úchyl jeden .
Konečně se podařilo nastoupit i Juldovi s Bloodikem sr. a mohli jsme za jásotu “vítězů” opustit bitevní pole. Rozhodně jsme tedy všichni byli probuzeni jako nikdy předtím a vyjma (ossacka všechny ostatní mrzelo, že nedošlo na rvačku. Jistě bychom dostali na hubu, ale taktéž bychom způsobili pěknou paseku mezi opilci. Možná by pak i ženy dífky nás politovaly a nabídly nám své věnečky. Zmizet, to byl nyní asi poslední cíl a navíc doufat, že si nás ráno nebudou pamatovat. U SPZky to nebyl takový problém, neboť hlas č. 1 si jí sice opsal, ale blbě. Ostatní hrdinské činy se ale zcela určitě vyprávěly až do rána a každá z buzen zmlátila minimálně šest lidí z Bloodcaru a dali nám pěkně na frak jistě. Obávám se, že pokud by se výletu účastnily ještě kapacity jako je DrAgon, Bublays, Hausík, které si co do choleričnosti s Bloodikem jr. a Juldou, potažmo (ossackem moc nezadají, asi by se strhla grandiózní bitva vrcholící postavením pomníku našim hrdinům z KPCP uprostřed Pavlišova. Pokud se ještě vrátíme k (ossackovi a jeho nechuti se prát, tuto nám doposud nebyl schopen vysvětlit, ale tvrdí, že měl chuť na jediné – začít se na celé kolo smát. I když je možné, že poté co Julda jako lord Holbrůk zklamal a odmítal se bavit s hlasem č. 1 o odzbrojení, zastoupil ho (ossack dokonale a zažehnal alespoň částečně tu hromadnou rvačku, ve kterou by asi celá akce přerostla, to si řekněme otevřeně .
Rozhodně ale ostatní nezúčastnífší se členové KPCP této akce, přišli o jednu z mála možností obhájit čest klubu proti vetřelcům a hlavně se grandiózně pobavit a porvat jako za mlada.
Cestou do Náchoda jsme si pak vyprávěli co kdo jak kde v jaké části bojiště zažil a jaký to bylo a vcelku jsme se i bavili. Usoudili jsme, že svým způsobem byl hlas č.1 v právu, neboť je přeci jen trochu divné, když přijede banda v autě s baterkama a začne slídit v okolí jejich diskotéky a kamufluje to prohlídkou bunkru. Stejně tak jsme se podivovali nad tím, kolik tam bylo ožralých nezletilců a jaké hrdiny z nich posléze alkohol dělá. No zkrátka bylo veselo až do České Skalice, kde jsme někteří usnuli spánkem nespravedlivých a probudili se až u pumpy na hradecké dálnici. Tam si (ossack zakoupil výborný nanuk capuccino a opět jsme probírali večerní show. Bloodik sr. se obával o duševní rovnováhu své kočky, kterou ponechal celý den bez dozoru. Nechtěli jsme kočku dále vystavovat traumatům a tak jsme spěchali domů. Cestou jsme řešili problematiku nákupu starých automobilů, jaké se vyplatí a jaké ne, na co je třeba dáti si pozor a kdoví co ještě dalšího. V Praze byl nejprve vysazen Julda u své rezidence, posléze jsme se řítili do Řep k rezidenci Bloodika sr. a jeho kočce no a na závěr ještě k rezicenci s. (ossacka a jeho posteli. Tuším, že jsme dojeli někdy kolem jedné či půl druhé hodiny ranní. Každopádně si dovoluji tvrdit, že z bunkrologického hlediska byl hodnotný zejména výlet v první části, kdy jsme si skutečně prohlédli jak krásné objekty, tak i krásnou krajinu. Dobrošov holt už dávno působí takovým neutěšeným, smutným dojmem. Nebo je to jen můj dojem. Není to ani muzeem, ani obsluhou. Prostě je to tam takové smutné. No a večerní show... “Voda” a vygradování na “Rozhledně”, to zas byla voda na mlýn nebunkrologické části výletu. Zkrátka a dobře jak výlet, tak i zápis z něj jest jen pro ty nejotrlejší, neboť jak to tak sleduji, s přehledem jsem se s tímto textem dostal na nejdelší zápis co zatím vznikl tuším o celé tři stránky. Možná si řeknete, kdybych vynechal ty tisíce keců okolo, tak to bude na pár řádků, ale právě ty tisíce keců tomu dávají podle mě tu atmosféru a doufejme, že si jí to udrží i do budoucna, kdy se třeba k těm zápisům budeme vracet. Možná až nebude kam jezdit, můžeme si vzít jednotlivé zápisy a vydat se na speciální výlet “Ve stopách dávných zápisů” . Akorát v tomto případě netuším, kde vezmeme dobrovolníky, kteří nám sehrají tu bandu opilců tehdá v roce 2001 na “Rozhledně”...
| |
... za KPCP Cossack
|
|
|
