17.6.2007 21:45:26     

Anonymous

0

dle dohody
Pizzeria DiCarlo

     
  Otázka nebyla ještě zadána.  
     
  Počet odpovědí: 0  
 
17.12.18 14:55  Anonymous
16.12.18 17:44  App.start
 
 
 
 
 
29.12.16 Zápisy z akcí KPCP
16.02.16 Zápisy z akcí KPCP
15.02.16 Zápisy z akcí KPCP
19.01.16 Soutěž KPCP
09.04.10 Soutěž KPCP
 
     




     
   Výlet č.18 ČS opevnění potřetí
Zápis: Juldik    Fotky: -    Popis fotek: -   
Sestava (řazeno dle zásluh):

(ossack : ideový vůdce výpravy
BloodiK: hybatel stojatých vod našeho klubu
Kanibal, JulDiK: osádka


Vzhledem k předchozímu, nesporně úspěšnému, výletu jsme se na pravidelném zasedání KPCP rozhodli navázat na vznikající, tak nějak tradici, a vyrazit opět za vůní betonu.

Startovací pozicí byla již tradičně BlooDiKova rezidence. Novinkou se však stal čas, na kterém jsme se usnesli – 7:15. Nebudu vás dlouho napínat, tento pokus o regord v dějinách KPCP nedopadl úspěšně. A to především vzhledem k problémům vzniklých personálním naplněním stavu osádky. Dříve nominovaný Filip dezertoval ještě před začátkem výpravy z poukazem na nějaké programování (jako by to nešlo odložit), avšak tento logistický problém s.předseda BlooDiK vyřešil briskním povoláním záloh – Kanibala. Tomuto byly bruntálně protrženy sny o Lolitkách (a to již v 7:00!) s příkazem k okamžité mobilizaci na 7:45. Dalším neplánovaným zdržením bylo neočekávané, avšak tolerovatelné (tzn.17 min – poznámka pro Nikemana), zpoždění Cossackovo, který večer předtím věnoval svou fenomenální paměť vzpomínkám na tu, která tu už nejni, ač by měla být, kdyby boží spravedlnosti bylo, a proto tak nějak skoro zaspal. JulDiK byl připraven na tuto vysoko položenou Laďku reagovat, ale byl s.předsedou přibržděn, a tak dorazil na místo srazu v náhradním termínu. Po následné diskusi mezi ním a BlooDiKem o caru, kterému se dostane pocty býti oficiálním přepravovadlem výpravy, byl vybrán Václav, kterého (jak všichni doufáme) si JulDiK co nejdříve zakoupí. Dalším námětem debaty byla výměna fotografického vybavení, neboť JulDiK vlastní stejný přístroj jako s.předseda, ale vzhledem k jeho nevyužitosti jej bylo záhodno vyvětrat. K tomuto nakonec nedošlo, protože jmenovaný přístroj je tak nevyužíván, že mu z toho došly baterky, a tak jsme se vrátili k již prověřenému přístroji BlooDikově. Po zakončení těchto stěžejních debat přijel Cossack, přeložil bagáž a vyrazili jsme nalodit posledního člena osádky, Kanibala. Na rychlosti s jakou sestupoval po schodišti své rezidence bylo vidět, že se ještě zcela nerozloučil se svými sny, což potvrdil i zapomenutím si peněz a náhradní obuvi.

Další, opět již tradiční, zastávkou byla Benzina na dálnici, kde jsme zakoupili něco obžerstvení a pitiva. Dále jsme se opětovně přesvědčili o nekřesťanské (snad muslimské či lépe židovské) ceně filmů. Tolik diskutovanou chybějící dálniční známku JulDiK zapomněl zakoupit, což hodlal odčinit strategickým úhybným manévrem sjezdu z dálnice před očekávatelnou policejní kontrolou na jejím konci. K tomuto geniálně vymyšlenému plánu nakonec nedošlo, protože policejní kontrola s dalekohledem byla dislokována z konce dálnice na cca její polovinu. Prověrka svěrače (stažená prdel) dopadla na výbornou vzhledem k jednomu z těchto (nebo kombinaci všech) faktorů: a) byli slepí, b) bylo jim to fuck, c) spletli si anténu od telefonu se známkou, d) bonusově ocenili pásy cestujících i na zadních sedadlech, e) Děčínská SPZetka má magickou moc, f) oslnilo je vycházející slunce v týle.

Po příjezdu do Hradce Králové jsme neomylně zamířili do zdejší osvěžovny u Ronalda a následně i do elektra pro chybějící součástky – BlooDiK film, Kanibal – zbrusu nové baterie do svítilny, které mu stejně došly. Po stanovení prvního cíle výletu jsme vyrazili směr tvrz Skutina.

Během cesty (na uhlí) se nic zvláštního nestalo. Za zmínku snad stojí jen detailně rozebíraná halucinace s.předsedy z minulého výletu, kdy prudce zabrzdil před prázdným vlakovým přejezdem, s poukazem na to že viděl vpravo přijíždět vlak. Po dokončení psychoanalýzy tohoto jevu jsme se přiblížili k inkriminovanému přejezdu, na který právě zprava přijížděl vlak, jenž jsme tentokrát viděli všichni. Možná se jedná o třebechovickou variantu Bermudského trojúhelníku.

Zaparkovali jsme na prověřeném místě u BTS, kde jsme nalezli staré známé, společnost místního skotu. Prvním bunkrem dnešního dne se stal jeden ze dvou existujících srubů (N-S48) tvrze Skutina. Ten je v současnosti pod patronací pana Balcara, který byl narozdíl od minulé výpravy, přítomen. Vzhledem k proslulosti s.Cossacka v komunitě bunkrologů, nám byla nabídnuta exkluzivní prohlídka objektu s odborným výkladem. Dokonce nám bylo umožněno i sestoupení do 36 metrové šachty do spojovací chodby tvrze. Následný výstup již nebyl kvitován s nadšením, ale to jsme ještě nevěděli co nás čeká odpoledne . Po jednoznačně popsané cestě k dalšímu objektu opevnění jsme se rozloučili s panem Balcarem a vyrazili. Jednoznačnost další cesty narušovaly pouze tyto faktory: a) pole byla okolo nás všude, b) bílý dům s měděnými svody jsme neviděli, c)elektrické ohradníky jsme našli už dva, d) byla mlha jako v prdely. Probrodivší se zkurveně mokrou trávou jsme po cca půl hodiny zjistili pouze to, že platí zákony optiky (Cossack tm). Tedy když vidím barák, nemůžu vidět les a analogicky vidím-li les, nemůžu vidět barák, miláčku. Na tomto místě začal Kanibal vyčítat BlooDiKovi, že zapomněl dalekohled ve voze, neboť v současné chvíli nás mohl jistě spasit. Po diskusi nad mapou máme-li se vydat nahoru či dolů, jsme se shodli, že půjdeme dolů. Vyrazili jsme tedy nahoru, kde naše odhodlání v dalším postupu značně nalomil volně ložený pasoucí se býk. Upravili jsme směr našeho postupu z nahoru na doprava. I tam byli býci (krávy), kteří nás ponechali mírumilovně projít do lesa. Na jeho konci BlooDiK uviděl bílý dům. Neprodleně jsme k němu vyrazili, abychom zjistili, že je tam paseka, bílého domu prostá. Staronovým směrem, nahoru, jsme se dostali na hřeben kopce s rozcestím. Zde byla další příležitost pro s.předsedu a jeho mapu. Nově stanovený směr dolů jsme přivítali již letargicky, anžto počasí a mokro v botách nám přivolávalo trudnomyslnost. V pravé poledne jsme stanuli mezi dvěma domy, jež kartograf KPCP BlooDiK vydával za vesnici, kterou nám dokonce drze ukazoval na mapě. Stanovil úplně nesmyslný směr dalšího postupu, kterým se však vydal pouze on sám. Jak nám postupně mizel v mlze, začal Kanibal rozvíjet myšlenku každého amerického filmu, že když se skupina rozdělí, zákonitě všichni zahynou bídnou smrtí. Po chvíli se z mlhy ozvaly zvuky, námi vyhodnocené jako úpění po napadení medvědem, které byly znamením, že BlooDiK ač nepodporován, a dovolím si říct že už i bez naší důvěry, našel bílý dům s měděnými svody (měděný měl jenom okap – pozn.JulDiK). Ač neradi museli jsme s.předsedovi navrátit jeho kartografickou čest, neboť hledaný bunkr skutečně objevil. Vstoupili jsme do objektu N-S53, kde jsme absolvovali vysoce odbornou přednášku páně Cossacka. Po této teoretické části navrhl Kanibal i část praktickou, a to vylézt dírou po zvonu na střechu. Přes překvapení všech jako první stanul na střeše dlouho odepisovaný invalida Pajda (známý též jako Kanibal). Zanedbatelné chybičky při výstupu se dopustil Cossack, když skopnul kládu, která nám jako jediná zaručovala určitou šanci na bezpečný návrat, a to přímo do nitra bunkru. Pokochali jsme se téměř neporušenou střechou, límci zvonů a výhledem do mlhy. Následovala nezbytná vrcholová fotografie. Pak jsme se již hotovili k sestupu. Jako první byl vybrán JulDiK, protože je nejlehčí (blbost, ale udělá to radost – pozn.JulDiK). I přes nepřítomnost již zmiňované klády byl bezpečně spuštěn vyhlášenými svalovci KPCP Kanibalem a BlooDiKem. Cossack se jal pořizovat dokumentaci, která se zdála jako vhodný dárek pro budoucí pozůstalé po členech výpravy, popř. historikům, jež by se jistě zabývali touto tragickou událostí. Druhým na řadě byl s.předseda, jehož sestup vzhledem k profesionálně vedeném jištění a jeho fyzické kondici, proběhl zcela hladce. Třetím byl Kanibal. Pro jeho nemohoucnost (invaliditu ) byl jištěn odspodu nejlepšími horolezci KPCP (Bloo+Jul). Jen díky výborné koordinaci a zkušenostem jistitelů nespadl dolů na ocelové tyče, které by mu jistě zvětšily nebo vytvořily nové otvory. Avšak jsou zde i fámy kolující o této akci, které zmiňují, že BlooDiK mu šahal na kule a JulDiK na prdel. Dle vyjádření BlooDiKově na tom není ani zbla pravdy, protože žádné kule nenahmatal . Cossack volil individuální “bezpečnější” sestup jiným zvonem. Dle pozorovatelů, stojících již na pevné podlaze, tento artistický výkon mezi trčícími armaturami připomínal spíše magické produkce hollywoodských mágů, kteří tancují na špičkách hřebíků. Při zpáteční cestě se zvedla mlha a my zjistili, že to co jsme šli hodinu bylo zhruba 400 metrů (ovšem v ideálním směru). Také jsme objevili řopík t.č. v úpravě “cabrio convertible” (pro sudeťáky - ohne střecha). Poslední zastávkou na tvrzi Skutina byla jáma pro dělovou věž, místo které tam je díra jako kráva uprostřed lesa. Naštěstí tam nikdo nespadl, a tak jsme pokračovali přes louku k vozidlu. Cestou mezi skotem jsme diskutovali o počínání domorodce zatloukajícího jistící kolíky pro řetězy, na kterých jsou skoti uvázáni. Ten zcela nesmyslně nabyl dojmu, že jsme agresory. Jal se nás ubezpečovat, že řetězy jeho miláčky udrží, nám tedy nemohou ublížit, a proto ať na ně nestřílíme. Nikdo tomu nerozuměl, ale vzhledem k rohům (a pérům) skotu neměl nikdo z nás pomyšlení na polemiku, a tak jsme rychle dokončili přesun, ovšem s ohledem na šrapnely volně natrousené v trávě. Následovalo Kanibalem provozované pozorování býčích výčnělků na břiše, jež nám připadaly jako jejich péra. Plynule jsme navázali debatu, jejíž ústřední myšlenkou byly důsledky erekce onoho výčnělku na pohyblivost býka, tedy jestli by se nezapíchnul do země a následně se nejal točit kol této osy. Zřejmě jsme žádného z turů natolik nevzrušili, aby se naše představy dočkaly porovnání s praxí, ale to by asi nebylo bezpečné.

Za dalším cílem jsme se přesunuli z náchodské linie na kralickou. Cestou jsme minuli restaurant s jehož personálem (samozřejmě, že ne s výčepním) pojí Cossacka vzpomínky na milostné vzplanutí (servírky ke Cossackovi), kdy jak cituji:”Když jsem vešel, pohlédli jsme si do očí, v tom momentě se do mě zamilovala, a pak jí přeteklo pivo”. V průběhu přesunu jsme udělali malou přestávku u konzumu, jehož zvláštností je, že zde mají otevřeno do sedmi večer každý den a berou tu zloté. Inu jiný kraj, jiný mrav. Po marném pokusu o založení základního tábora co nejvýše (JulDiK odmítl porušit zákaz vjezdu), jsme jej rozb(y nebo i)li na parkovišti před restaurací Moravská chalupa, na kterou mají živou vzpomínku střeva pánů Cossacka a JulDiKa z minulé návštěvy. Následný výstup do šíleného kopce provázely slalom mezi šrapnely, strach z býků a trudnomyslnost. Již se šeřilo. Když jsme dorazili na spodní okraj lesa, přidala se i fata morgana, když jsme považovali trávu za míchačky betonu. Postup do ještě prudšího kopce nám ztěžoval rapidní úbytek světla a zasraný ostružiní. Po dosažení výškového tábora č.1, lesní cesty, uhnul horský vůdce Cossack nepředvídatelně doprava a dolů z kopce. Přes posměšky, a nebojím se říct i nedůvěru ve správné vedení, se nenechal zlomit a nalezl v již téměř zšeřelém lese bunkr K-S3. Bez dalších komentářů nás vyslal na prohlídku jeho nitra. Jaké bylo naše překvapení (a odměna za šílený výstup), když po projití vstupní chodbičky jsme se octli zase v lese. Stručně řečeno byl na hadry (Cossack tm). Zde nás zastihla tma, přesto však neoficielní, avšak výkonný, fotograf KPCP BlooDiK provedl dokumentaci. Pak jsem se vrátili po stejné cestě k výškovému táboru č.1. Jen o několik metrů (výškových) jsme narazili na pobořený objekt K-S2. Pro ilustraci: chybějící boční část a patro objektu nám asociovalo garáž na autobus. Před sestupem do základního tábora si členové výpravy jali odlehčovat své měchýře, a při té příležitosti samozřejmě došlo i na rozměrovou konfrontaci, ze které (dle ostatních tří) vyšel nejhůře nejmenovaný člen výpravy. Omlouvám se, že nemohu být konkrétnější vzhledem k jeho virtuální obdivovatelce z podkrkonoší. Abychom jen nekritizovali, je třeba ještě připodotknout, že Cossackovi se velmi líbilo, jak se Kanibalovi ve světle ideální rozkládací bunkrologické svítilny krásně lesknul žalud. Sestup do údolí se obešel bez komplikací, za zmínku snad stojí pouze krasobruslařské kreace po šrapnelech, pojmenované dle autora jako trojitý odpíchnutý kozák. Cestou po asfaltce jsme ošoupali zbylá lejna, snad, a tak nám nic nebránilo navštívit restaurant situovaný naproti základnímu táboru. Po drobné přesnídávce v podobě česnečky jsme se vydali k dalšímu milníku naší cesty do rokytnického úseku na R-S72 Nízká.

Ano, vy znalci jistě v tomto kódovém označení poznáváte “home sweet home” s.Cossacka. Během cesty jsme se dozvěděli základní údaje o pamětihodnostech kraje, tedy kde byl Coss na diskotéce, kde se zlil, ve kterém hotelu přespával a kde a jak vaří. Hlavní náplní prohlídky objektu byl detailní popis novinek, které parta těchto nadšenců vykonala od naší poslední návštěvy před cca.3měsíci. Zde na tomto místě mi dovolte vyjádřit obdiv nad entuziasmem těchto lidí, protože toho udělali opravdu kopu. Po této exkurzi jsme se zrychleným přesunem octli ve vyhlášeném restaurantu Rampušák v Rokytnici. Přivítání personálem bylo srdečné a i naše skupina byla potěšena, že se opět vidí s některými jeho členy . Při čekání a v průběhu krmení jsme byli oblažováni od sousedního stolu hodnotnou diskusí na téma děvčat. Já si z ní nic nepamatuji, ale Cossack tvrdí, že debata byla o nějakejch lolitkách. Nevím sice co to znamená, ale jsou-li to baby, pak je tato intelektuální světla Rokytnického okresu mohla vidět tak akorát na obrázku, který před nimi někdo již použil, takže některý součástky byly vidět fůře nebo vůbec. Považoval jsem tuto zastávku za takové pěkné zakončení dnešního večera a očekával pouze nudný přesun nach Prag. Kvalita pokrmů byla tradičně hodnocena velmi vysoko a nalila nové energie do žil, což zřejmě způsobilo vzplanutí neukojitelné vášně po poznávání dalších bunkrů. Vyrazili jsme tedy na Komáří vrh.

Cesta k jednotlivým bunkrům byla dopředu hodnocena průvodcem s.Cossackem jako sjízdná. S trochou nadsázky bych si dovolil podotknout, že tankem. Po cca 2,7 km, kdy jsme absolvovali plížení se podlahou po kamenech a brody přes jezírka táhnoucích se napříč cestou, jsme dorazili na rozcestí. Turistické značky nás informovaly, že se nacházíme v téměř tisíci metrech nad mořem. My jsme naopak věděli, že je pekelná kosa, zvedající se ledový vítr, mlha a blížící se půlnoc. Pro další postup jsme zvolili pěší přesun. Po hledání ve strašidelně působícím lese Cossack nalezl náš cíl – R-S86. Zvláštností tohoto bunkru je, že kopule (jinde vytrhané) se nachází na původním místě, byť prostřelená. Pro další postup byl zvolen návrh s.předsedy, aby jednotka postupovala po cestě zpět pěšky, čímž se odlehčí vozidlo a snázeji projede nastražené překážky. Tímto bych chtěl poděkovat spolusoudruhům, že v obavě o poškození Václava neváhali přispěchat s osobní obětí a šli ty skoro tři kiláky zpátky pěšky v tý pekelný zimě. Cestou jsme ještě shlédli bunkry R-S87,88,89. Obzvláště se nám líbil 87, který je téměř nezničen a velmi obětavě udržován panem Grigerou z Hradce Králové.

Po prohlídce posledního objektu jsme zhodnotili tento výlet, přes jeho fyzickou náročnost, jako velmi vydařený a vydali se nazpět k domovům. Poté co jsme se probojovali hustou mlhou se nám podařilo úspěšně dokončit výpravu přistáním u BlooDiKů v Bráníku. Vzhledem k tomu, že bylo asi půl čtvrtý ráno, tak se nám alespoň jeden regord do knihy KPCP povedl .
  


... za KPCP  Juldik