|
Author : M.A.Nikeman Subject : Nikemanuv prvni 'horsky' den Send : 21.3.1999 16:33:03 |
|
Po dlouhe debate, behem niz doslo mezi mnou a choti Silvii k celkem deviti hadkam (dve byly ponekud prudsi, zbytek bezny standart), byl nas odjezd stanoven na sobotu 20.2.1999 ve 14:00 hodin. Prvni velke prekvapeni se konalo jiz na uvod; ackoliv ma chot neustale tvrdi, ze je lepsi ridic nezli ja a ze moje malickost (JA - ministr sportu, pod jehoz resort spada mimo jine i oblast motorismu a motokarismu!!!) vubec ridit neumi, presto vsechno Silvie tesne pred jizdou vymekla a za volant naseho automobilu jsem tak nakonec usedl ja. A kupodivu (pouze Silvii) cela cesta probehla celkem hladce, pouze cca. 5 km pred cilem nasi expedice (chata PVT v Destnem v Orlickych horach) se suchy povrch vozovky zmenil v kombinaci ledu a snehu. Ale me ridicske umeni nakonec slavilo triumf a tak jsme lehce pred patou hodinou odpoledni zaparkovali pred chatou. Hned na zacatek pobytu me postihla tezka rana osudu, coz se ovsem neda tvrdit o me drahe choti. Jakmile Silvie otevrela dvere naseho docasneho domova, zacala nadsenim skakat dva metry vysoko. Chtel jsem ucinit totez, ale kdyz jsem po vstupu do pokoje pochopil pravy duvod jejiho pocinani, chtelo se mi spis brecet. V pokoji byly sice celkem tri postele, jedna palanda a jeden pseudogauc, ale byly postavene tesne za sebou a za zivyho boha nesly dat vedle sebe, jedine ze bych snad proboural pricku do vedlejsiho pokoje. Me zbytky stehovatelskeho usili byly totalne zardouseny za malou chvili, kdy ma chot kontrolovala situaci hlasenim, ze TO dneska v noci urcite dostane. Dostala. Zdrcen jsem se uchylil do koutku pokoje a tise plakal jako maly chlapec...nutkave pochybnosti poslednich dnu a mesicu se staly mrazivou skutecnosti - behem teto dovolene se budu muset obejit bez sexu...:-((( Jako bez duse jsem zkonzumoval veceri (ani nevim, co bylo) a hrozbu romanticke vecerni prochazky, ktere se ma proradna chot neunavne dozadovala, jsem zhatil fingovanou ocni slabosti zpusobenou nasledky umorne cesty. Mnooo, zacina nam to pekne... Rano ihned po snidani jsem zacal horecne premyslet, jak se vyhnout lyzovani. V tuto chvili bych mel asi clenum KPCP pripomenout stupen sveho lyzarskeho umeni - na horach jsem byl podruhe v zivote, poprve cca. pred dvanacti lety na pochybnem lyzarskem vycviku, kde jsme se tyden pokouseli sjizdet mirne dementni minikopecek. Tim je myslim - co do mych schopnosti lyzovat - receno uplne vse. Co se tyce dopoledne, me intriky slavily castecny uspech. Prekvapive jsem dostal silny prujem a tak jsem cele dopoledne stravil slalomem mezi posteli a verejnym zachodkem. Silna davka endiaronu bohuzel zabrala a tak se kratce po obede stalo to, cemu jsem celkem uspesne odolaval uz nekolik let (po seznameni se slicnou slecnou Silvii) - sli jsme lyzovat. Po kratke debate, ktera se opet neobesla bez mensich sramu a peprnych nadavek, jsme se rozhodli, ze na sjezdovku pojedeme autem. Jake bylo vsak me prekvapeni, kdyz jsem zpozoroval, ze vsichni moji - vesmes nesympaticti - spolubydlici nasazuji snehove retezy a uhaneji ve svych plechovkach v sirou dal. A tak jsem se rozhodl, ze - ackoliv jsem mel puvodne v umyslu pouzit retezy pouze v krajnim pripade - retezy pouziju taky. Cca. po 30-ti minutach se mi podarilo celkem slusne nastudovat manual a ja smele vykrocil k prakticke zkousce mych nekonecnych dovednosti. Jaka byla vsak moje hruza a zdeseni, kdyz jsem zjistil, ze mam sice nejdrazsi snehove retezy mezi konkurenci, ale jejich cena je spis dana jejich fyzickou velikosti - koupil jsem totiz o ctyri velikosti vetsi. "Toz junaku, ty mas retezy jako na traktor", pozdravil me prave prochazejici starousednik, zjevem az napadne pripominajici Krakonose a ja mel chut vzteky ty retezy rozkousat. Po kratkem boji se mi podarilo retezy na kole totalne zauzlovat. Tohle uz nikdo nikdy nerozmota, he! "Zkus popojet dva metry dopredu, at vidim jak to drzi, ty troubo", komandovala Silvie. Poslusne jsem nastartoval a kousek popojel a kdyz se mi podarilo z auta vylezl ven, zjistil jsem, ze auto sice skutecne popojelo, ale retezy zustaly na miste, kde jsem je pred chvili pracne (dle manualu) namontoval. Dalsi potupna porazka. Draze zainvestovane snehove retezy jsou totalne k hovnu a me nezbyva nez se modlit, abych behem nasledujiciho tydne nekde nezapadnul...:-((( Presto vsechno jsme nakonec dojeli k cca. 2 km vzdalene sjezdovce. Se smutkem v ocich jsem cestou pohledl na tenisove kurty, kde jsem pred lety drtil tlakem ze zakladni cary Kanibala. Celou cestu jsem doufal, ze na sjezdovkach treba nebude snih, coz se zdalo sice trochu zvlastni vzhledem k tomu, ze vsude byly nekolikametrove zaveje, ale byla to nadeje - no znate to. Ale zase smula. A tak mi nezbylo nez se "nainstalovat" do svych rossignolek a vyrazit na svah. Jakmile se mi zaklapla druha bota, nechtene jsem se rozjel a zastavil az o nedaleky stanek s pernamentkami na vlek. No co, stejne jsem chtel koupil listky. Jenom mi dalo celkem velke usili presvedcit rozvasneny dav, ze jsem se je skutecne nepokusil vedome predbehnout. Asi po 20-ti minutach nezmerneho usili se mi podarilo pleklenout 10-ti metrovou propast mezi stankem a koncem fronty na vlek. Draha chot me poucila, ze nahoru se da vyjet bud na kotve a nebo na pome(?) a jelikoz jsem ranny zacatecnik, vyjede se mnou poprve na kotve, ktera je pro dve osoby. Bohuzel pred nastupem na kotvu byl prudsi kopecek smerem dolu a tak jsem pri jeho sjezdu povalil asi ctyri nebozaky, kteri stali ve fronte prede mnou. Jelikoz ti chudaci usoudili, ze jsem na lyzich extremne nebezpecna osoba, pustili me pred sebe. Postavil jsem se na misto, kam ma udajne prijet kotva a ona skutecne prijela. Bohuzel pro me zrovna ve chvili, kdyz jsem jeste nebyl pripraven a tak me prekvapil prudky zaskub. Prvnich 10-15 metru musela ma prvni jizda na vleku vypadat, jako kdyz cvicim na cerny pasek v karate, ale potom se mi to podarilo nejakym zazracnym zpusobem (a diky Silvii) ustat a ja stoupal smerem vzhuru. Kdyz jsme se nahore blizili k vystupu, byl jsem poucen, ze musim odjet smerem doleva, abych neprekazel ostatnim. Bohuzel mi uz nebylo receno, jak se vlastne na lyzich zataci a tak se stalo zhruba nasledujici - nahore jsem pustil kotvu, vjel na protilehly kopecek (neco podobneho, jako kdyz skokan na lyzich doskoci a po dopadu vyjizdi na kopec) a s huronskym revem - a pozpatku - jsem vjel nazpatek na misto, kde jsem pustil kotvu a uz podruhe srazil ty chudaky, co jeli na vleku za nami. Par stredniho veku se po chvili oprasil, jeho muzska polovicka prohlasila cosi o idiotech na lyzich a tryskem odficela dolu. Druhou cestu vzhuru jsem absolvolal sam na pome, protoze Silvie se ke me po neprilis zdarile prvni jizde prestala hlasit. S velkym potesenim jsem zjistil, ze pri najezdu na pomu je celkem rovinka a tak se mi podarilo celkem bez vetsich problemu dostat az do mista, odkud se vyjizdelo. Mezitim mi vsak odjelo asi pet pom a tak jsem byl propichnut nenavistnym pohledem pomo-pacholka. Na najezdu/odjezdu jsem byl celkem nervozni a kdyz jsem zachytil pomu a stahnul si ji mezi nohy, trosku jsem to prehnal se silou a tou blbou tyci jsem se prastil presne do kouli. Asi po 50-ti metrech svijeni bolest castecne pominula a ja si konecne vychutnaval sve vitezstvi nad krutym vlekem. Po vzoru bozskeho Leonarda, stojiciho na pridi Titaniku, chtelo se mi zvolat - Ja jsem pan Sveta!!! - jenze zrovna v tu chvili mi leva lyze zajela do vysokeho snehu a ja hodil celkem kvalitni tlamu, stale se krecovite drzici tyce od pomy. Tahlo me to jeste tak 20 metru, nez jsem se zaseknul lyzi o strom a me usili tak skoncilo opet nezdarem. Proste smula. O svych pokusech o sjezd toho kopce smerem dolu snad radeji ani psat nebudu; za vse asi hovori prezdivka, kterou jsem behem prvniho dne dostal a ktera svedci o mem ne prilis vybrousenem jezdeckem stylu - "posranek". Behem prvnich dvou pokusu o sjezd jsem hodil ksichta snad dvacetkrat, pri jednom obzvlaste povedenem jsem se narazil do stromu a zastavil se az o nejakou blaznivou dementni babu, ktera se zacala silene tlemit. Plny zlosti na vlastni nemohoucnost, komentoval jsem to slovy "he he he, pizdo" a babice kupodivu hnedka zmlkla. Jinak se uz nestalo nic, co by stalo za okomentovani, snad jenom krome toho, ze jsem cestou na parkoviste nechtene vjel na lyzich pod autobus. Nastesti byl zrovna v klidu. To je asi prozatim vsechno. S vidinou splneneho cile prvniho dne - zustat na zivu - jsem do sebe nahazel veceri, vyjimecne vynechal Vecernicka a hnedka usnul. Celou noc se mi zdalo o tom, jak jezdim na vleku...:-))) |