|
Author : M.A.Nikeman Subject : Nikeman autoopravářem aneb zase jedno posraný pondělní ráno Send : 20.11.2000 18:24:06 |
|
Už dlouho se mi nestala žádná humorná příhoda z natáčení a tímto stavem jsem byl již delší dobu poněkud znepokojen. Jenom do dnešního rána. Má příhoda se samozřejmě nedá ani v nejmenším srovnávat s mistrným dílem z pera páně Kozáka, kterým nás všechny potěšil koncem minulého týdne, ale i tak možná stojí můj příběh za stručné zaznamenání. Myslím, že osamělý a opuštěný message board si to určitě zaslouží. Inu, pondělní ráno. Iluze, které jsem měl kolem druhé hodiny ranní, když jsem se ukládal k zaslouženému spánku, že ráno vstanu v šest hodin, se ukázaly - jako již tradičně - značně mylné a já jsem se kolem osmé hodiny ranní vykopal z postele. Ostatní standartní úkony provedené po probuzení není třeba popisovat, s výjímkou jednoho - před odchodem do práce jsem doplnil svou zásobu papírových kapesníčků. Tato skutečnost se ukázala býti velice důležitou a značně mi pomohla zmírnit mé pozdější utrpení. Nechť mohu do konce života za odměnu líbat holý pupík Demi Moore, za tak neskutečně prozíravý čin, hraničící až s nadlidskou genialitou :) Kolem půl deváté jsem se konečně vykopal z baráka, tedy z baráku a pomalým, ladným krokem došoural jsem se k autu. Ještě nezbytné zamávání mamince, která byla vyjímečně doma a hurá na cestu do práce. Asi po patnácti minutách jsem odstranil několika mistrnými chvaty všechny umělé nástrahy a překážky, které chrání můj služební automobil před potentními zloději (kdyby Vám někdo už jednou ukradnul auto přímo před domem, chovali byste se asi úplně stejně šíleně jako já) a vyrazil směrem na Podvinný Mlýn. Zdálo se mi, že auto jede nějak divně, že moc netáhne, ale bral jsem tuhle skutěčnost jako úplně normální a nevěnoval jí žádnou pozornost - takhle se přece chová za studena každé auto. Vyjel jsem po hlavní směrem na Tempo, napravo jsem lehce míjel rezindenci Dr.Agona (ten šmejd určitě od šesti ráno trénuje v Rudný, aby mě porazil v sobotu na KPCP Squash Open), po pár metrech projížděl kolem vily Terryho Kanibala Foxe nalevo (ta invalidní krysa ještě určitě chrněla) a na křižovatce v Zálesí jsem těsně projel křižovatkou směrem k Thomayerově nemocnici, když už na semaforu blikla skoro červená. Češi za volantem (všeobecně) jsou prostě zmrdi a tak za mnou na červenou projeli ještě dvě další auta (jak já tyhle xichty nesnáším). Na dalších světlech se ta Octávie postavila vedle mě, řidič-provinilec sroloval okénko (neměl ani na elektriku, sociál) a začal sběsile pohazovat rukama a ukazovat na moje auto (myslel jsem si, že je hluchoněmý). Já byl ještě v ámoku nasranosti, takže jsem okénko otevřel taky a kontroloval situaci slovy "ty mě taky, debile". Stařík vykulil oči, něco zahrochtal, podřadil a zmizel v dáli. Až teprve po chvíli mě napadlo, že mi možná nenadával (taky neměl za co, ale znáte staré lidi), ale třeba se mě snažil upozornit na nějakou skrytou závadu mého Fabiena. Nepřikládal jsem tomu sice moc velkou váhu, ale raději jsem se rozhodl vzniklou situaci prověřit. Zajel jsem na parkoviště před nemocnicí a počal kontrolovat stav vozidla. Asi po dvaceti minutách detailního ohledávání pravé boční strany Fabiena jsem závadu objevil a vůbec mě to nepotěšilo - auto mělo úplně prázdné zadní kolo, asi jsem někde píchnul. V duchu jsem se omluvil staříkovi za nadávku (ikdyž na červenou by se jezdit nemělo) a začal přemýšlet, jak vzniklou situaci vyřeším. Zajímavé je, že mou první myšlenou bylo to, že zavolám Fandovi, který je už řadu let mým dvorním automechanikem. Jenže něco se ve mě zlomilo (že by víra v mé neomezené schopnosti?) a já jsem se rozhodl, že problém je natolik banální, že ho prostě vyřeším sám, bez cizí pomoci. Otevřel jsem kapotu, chvíli čuměl dovnitř, ale potom jsem si uvědomil, že rezerva bude asi spíš vzadu v kufru, než mezi motorem a chladičem. Bingo, byla v kufru! Rezerva v kufru, v rezervě plastiková nádoba s nářadím, prostě žádný problém. Jenže ať jsem rval to nářadí a rezervu ven z kufru, jak to šlo, za živýho boha jsem s tím nedokázal pohnout - obojí drželo v kurfu jako přišroubované. Uběhl nějaký čas, začalo nepříjemně mrholit a já pořád rval tu rezervu ven z kufru. Začala mě přepadat trudomyslnost, byl jsem silně nervózní a co ještě mnohem hůře, začínal jsem pociťovat nepříjemné stahy v krajině břišní (co se mi ale musí pričíst k dobru, ani na chvíli jsem nepomyslel na to, že zavolám Fandovi). Když jsem odrazil první nátlakovou vlnu, okamžitě jsem si uvědomil, že jestli příjde druhá, nebejbože dokonce třetí vlna, nemusel bych to ve zdraví přežít a tak jsem se jal předběžného zkoumání blízkého terénu. Nyní už pozorní čtenáři jistě chápou, proč jsem na začátku svého příběhu vyzvednul tu myšlenku týkající se papírových kapesníčků. Problém byl v tom, že v širokém okolí nebyl žádný větší keřík či podobný porost, v jehož intimitě bych mohl učinit to, co sice z vlastní vůle udělat rozhodně nechci a čemuž se budu do poslední chvíle bránit, ale nakonec přemožen drtivou přesilou bizardních okolností podlehnu. Vzal jsem tedy kapesníčky a auto jsem nechal napospas osudu (původně jsem si chtěl s sebou vzít ještě notebooka, ale potom jsem tuhle myšlenku zavrhnul, už takhle jsem musel vypadat komicky až až). V tu chvíli už se mnou počala lomcovat druhá vlna a já se hodně podivným klátivým pohybem (muselo to vypadat jako něco mezi indickou břišní tanečnicí a čerstvě vykuchaným ejnuchem) snažil odebrat směr lesík. Bohužel po cca. padesáti metrech přišla třetí vlna a ja věděl, že jsem nadobro ztracen. A tak mi nezbylo, než odhodit všechno, co jsem držel v rukou, rozepnout kalhoty a na otevřené planině vykonat... Možná byste si mysleli, že tohle je konec celého příběhu, ale musím Vás tak trochu zklamat, protože to pravé finále teprve přichází. Každý normální člověk by nyní nasedl do auta a odjel do práce. Ne však já, Velký a Neobyčejný Nikeman. Když jsem pohodlně usedl do kokpitu své formule, s hrůzou jsem zjistil, že mi k rozpohybování stroje chybí jedna ingredience a tou jsou klíčky od zapalování. A tu počalo sběsilé hledání, neboť jak jsem si okamžitě uvědomil, bez klíčků jsem úplně v prdeli. Prohledal jsem všechny kapsy od bundy, od kalhot, podíval jsem se i do slipů, prohledal celý interiér auta, kufr dokonce třikrát, otevřel jsem kapotu, vlezl pod auto, nic nic a nic, klíče prostě nikde. V záchvatu šílenství jsem se opřel o kapotu a najednou mi hlavou projel blesk a ...... já jsem se pomalým krokem odebral do míst, kde jsem před nějakou hodinkou vykonal svou nízkou potřebu. Došel jsem až k místu činu, cestou jsem urval nebohou větvičku z jediného keře poblíž a protože v okolí výkalu jsem klíče nenašel, po krátkém přemlouvání sama sebe počal jsem s pitvou vlastní fekálie. Musím se přiznat, že jsem měl žaludek v krku a moc nechybělo, abych zdejší příjemné prostředí neoznačkoval svým dalším mistrovským dílem, tentokráte však z poněkud jiného lidského otvoru. Už jsem to chtěl vzdát a pokračovat v hledání na jiném místě, když se náhle ve světle ramp zablesklo něco, co docela nápadně připomínalo Stana ze Southparku, což je přívěšek, který jsem dostal k svátku a neprodleně jsem jej onehdy nainstaloval ke svazku klíčů mého služebního vozidla. Z posledních sil jsem klíče vyšťoural zpod fekálií a pomocí zbytku papirových kapesníčků (jsem sice neoblomný ateista, ale pánbůh za ně zaplať) provedl první stupeň očisty. Druhý následoval obratem v nedalekém rybníčku. Poté jsem konečně nasedl do auta, které mi kupodivu mezitím žádná dobrá duše nevykradla (nového notebooka byl už asi nedostal) a ve stěstí jsem dorazil do práce, celou cestu se klepajíce, že mě předjede mé vlastní kolo, tč. zrovna čerstvě nainstalované samotným Velkým Mistrem. A po vzoru páně Kozáka poučení na závěr. Poučení? Inu, když máte problémy s autem, zavolejte svého Fandu. A další poučení? Snad jen to, že nejlepším přítelem člověka jsou papírové kapesníčky. A co s tou sračkou? Tak to Vám skutečně neporadím. Sám bych potřeboval :) |